10.8.2021, redakce
Izraelský klavírista Boris Giltburg se poprvé představil na Dvořákově Praze v roce 2019. Pro svůj tehdejší debut si připravil nesmírně náročný program – Lisztovy Transcendentální etudy a Rachmaninovových 13 preludií – a svým vystoupením způsobil hotovou senzaci. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se do Prahy vrátí. Letos přijal roli kurátora Komorní řady a pro svá tři vystoupení přizval dlouholeté přátele z Pavel Haas Quartet, se kterými v uplynulých letech absolvoval řadu úspěšných vystoupení i oceňovaných nahrávek.
Na ten večer si vzpomínám velmi dobře, hodně mi na tom vystoupení záleželo a v Rudolfinu byla úžasná atmosféra.
Při tak důležitém vystoupení, jako pro mě bylo tohle, jsem nevnímal nic jiného než klavír a hudbu. Jako kdybych na klavír zaměřil laserový paprsek, nic jiného než hudba neexistuje a úplně vás pohltí. Teprve několik hodin po koncertě jako bych se vynořil na hladinu a začne mi docházet, co se ten večer vlastně dělo. Samozřejmě že jistá část mozku ví, že hraje na pódiu a že je tam i publikum, je skvělé pro ně hrát, ale určitě to není tak, že bych v tu chvíli vnímal konkrétní reakce lidí v sále. Tím ale nechci říct, že mi na divácích nezáleží, právě naopak. Potřebuju hudbu sdílet s lidmi. Navíc jsem přesvědčený, že právě díky divákům se vytváří úplně jiná, neopakovatelná atmosféra, která by v prázdném sále nikdy vzniknout nemohla.
Přesně tohle jsem si také říkal. A kolikrát! Loni jsem měl naplánováno 85 vystoupení, to je opravdu hodně, a každý měsíc jsem měl nahrát tři nebo čtyři sonáty. Takže čas by mi nejspíš dost chyběl. Na začátku roku mi to ani nepřišlo, byl to nový projekt, na který jsem se těšil, a měl jsem hodně energie. Navíc raný Beethoven je po hudební stránce srozumitelný a jasný. Každopádně poslední tři sonáty mi zabraly mnohem víc času. Nešlo jen o to se je naučit, ale snažil jsem se proniknout do toho neuvěřitelného hudebního světa, který pro nás Beethoven – a teď nevím, jestli stvořil, nebo zkrátka slyšel a zapsal. Prozkoumal jsem jednu vrstvu, pak druhou a další a další a věřím tomu, že jestli se k těm posledním sonátám zase vrátím, objevím další vrstvy. Takže ke konci projektu by to v normální koncertní sezoně určitě bylo obtížnější. Na druhou stranu jsme od dubna do června vůbec nemohli nahrávat a v červenci jsme pak nahráli třináct sonát, to bylo dost šílené.
Jak už jsem říkal, atmosféru živého hraní nic nepřekoná, ale živé streamování je pro mě druhá nejlepší volba. I tady jsem věděl, že se nemůžu vrátit a něco opravit, vnímal jsem, že na druhé straně obrazovky jsou lidé, kteří mě tady a teď sledují třeba z opačné strany zeměkoule. Některé koncerty měly až sto tisíc zhlédnutí, tolik diváků bych naživo těžko dokázal oslovit. Když to shrnu – bez publika se neobejdu, a pokud to nejde naživo, chci pro ně hrát alespoň online. Navíc mi během lockdownu, když se všechny koncerty rušily, hodně pomohly reakce od lidí, kteří mě sledují, jejich podpora. A také jsem měl v té nejisté a ze začátku trochu strašidelné době nějaký cíl a řád. Naplánoval jsem třeba tři živá hraní za týden a musel jsem plán dodržet, cvičit, vysílat. Jinak bych skoro pět měsíců hrál jen pro sebe, cítil bych se jako trosečník na moři, žádná země v dohledu. Hudba mi samozřejmě dává velkou útěchu, potřebuju ji, a z čistě racionálního pohledu jsem mohl celý ten čas věnovat cvičení, naučit se zbývající sonáty, ale nešlo to. Taky mi pomohlo, že jsem vysílal skladby, které jsem znal, některé jsem hrál už jako teenager, to byla velká hudební vzpruha.
Středobodem celé řady jsou všechna čtyři klavírní tria Antonína Dvořáka. Rozhodl jsem se rozdělit je na tři večery tak, že první dvě tria budeme hrát společně jeden večer a dvě větší tria, tedy číslo 3 f moll a číslo 4 – Dumky, zahrajeme zvlášť, aby měla dostatek prostoru vyniknout.
Obě skladby se člověku snadno vryjí do paměti. Jsou plné překrásných melodií, které vám v hlavě budou znít ještě cestou domů, ale svou náladou stojí v přímém kontrastu. Schumannův kvintet je skutečně radostný, v tom nejlepším slova smyslu nekomplikovaný a přirozený jako dýchání. Jako kdyby zasvítilo slunce a vykouzlilo vám na tváři úsměv. Naopak třetí Dvořákovo trio je v kontextu celého jeho díla trochu neobvyklá skladba, je o poznání temnější. Není samozřejmě celé temné, Dvořák nám ve své hudbě vždycky poskytuje naději, záblesky světla. Ale když ho teď zkouším, nebo kdykoliv ho hraju, vnímám v propojení temnějších a lehčích pasáží, v propojení intenzity a úlevy, obrovskou koncentrovanou vlnu energie, která jako by procházela místností. Je to elektrizující. A dokonce i v klidnějších pasážích, kde přichází dočasná úleva, jako třeba na začátku pomalé věty, která je nádherná, můžeme v pozadí cítit určité napětí. Je to, jako když natáhnete pružinu, a víte, že dříve nebo později vystřelí.
Pro mě byla při výběru vodítkem určitá tajemnost a záhadnost, kterou v obou skladbách vnímám. Obě se často uvádějí a není divu, jsou to mistrovská díla. Šostakovičův Klavírní kvintet opravdu zpočátku působí lehce, fuga je skutečně nádherná, ten dlouhý úvod, kdy hrají jen smyčce, klavír musí dlouho vyčkávat, ale postupně se člověk nemůže ubránit dojmu, jako by se mu do srdce zarýval nůž. A celé to spěje do finále, jehož vyznění je pro mne zastřené velkým tajemstvím. Vůbec nevím, co si o něm mám myslet. A je to o to záhadnější, že Šostakovič si obvykle dával velmi záležet na tom, aby posluchačům své pocity předal
jasně a důrazně.
Nahrávky Šostakoviče jako klavíristy samozřejmě znám, zajímají mě, ale na druhou stranu jednoznačně vnímám, že i když hudbu hraje sám její autor, už tehdy se vlastně jedná o interpretaci. O jednu z možných interpretací. Vždycky se řídím tím, co je psáno v partituře, ta je pro mne svatá. Rozhodně bych nikdy nechtěl kopírovat to, jak skladbu hrál její autor. A pokud jde o Antonína Dvořáka, platí totéž – pro mě je všechno řečeno v notách. A vlastně to nejlepší, co se může na pódiu stát, je chvíle, kdy člověk opustí všechny své představy o tom, jak by měla skladba vyznít, a nechá se pouze vést hudbou.
My jsme si s Pavel Haas Quartet lidsky sedli hned napoprvé, když jsme společně hráli v Holandsku. Takže to je určitě jeden z důvodů, proč jsem je letos přizval ke spolupráci. Jinak je samozřejmě nejdůležitější interpretace, to platí, ať už hraju s přáteli, nebo s někým, s kým se vidíme poprvé v životě. Ale určitě je příjemné, že při setkání s přáteli člověku odpadá taková ta poznávací, oťukávací fáze a vy můžete jednoduše navázat tam, kde jste posledně skončili.
Text vyšel v příloze Týdeníku Rozhlas.
