GIL SHAHAM
PKF – Prague Philharmonia & Emmanuel Villaume

Antonín Dvořák:
Koncert pro housle a orchestr a moll

Špičkové podání jednoho z nejlepších instrumentálních koncertů. V průběhu večera zazní také Sukova Meditace na chorál „Svatý Václave“a Saint-Saënsova Symfonie č. 3

14. září 2019, 20:00, Rudolfinum 

GIL SHAHAM - sólista, virtuos, kurátor

Jeden sólový koncert s orchestrem, čtyři večery v komorních sestavách, a navíc ještě role kurátora Komorní řady – to všechno se ocitne v rukou fenomenálního houslisty Gila Shahama. Americký virtuos je rozhodně nejvytíženějším umělcem letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha.

Jsou na světě hudebníci, kteří umějí zahrát libovolné množství tónů v libovolně extrémní poloze i rychlosti. Když potom mají o skladbách, které hrají, také něco říct, zůstává za nimi jen hromádka zbytečných klišé. Na opačném konci myšlenkového spektra jsou potom hudebníci, kteří jsou si vědomi, co a proč dělají, a virtuózní technika je pro ně jen samozřejmým prostředkem, aby se vyjádřili správně.

 

K těm druhým patří bezesporu osmačtyřicetiletý americký houslista Gil Shaham, v jehož rukou je letos dramaturgie Komorní řady festivalu.

 

Nelze samozřejmě říci, že by k Shahamovi vůbec nepatřily efektní a vnějškově strhující záležitosti. Začít se dá u houslí Stradivari z roku 1699, které mu před třiceti lety zapůjčila Stradivarius Society of Chicago. Stradivárky v rukou průměrného houslisty by ovšem byly stejně zajímavé jako vůz formule 1 v rukou průměrného řidiče – žádného úspěchu by zřejmě také nedosáhl a nejspíš by detailně vyladěnému autu ještě ublížil.

 

V Shahamových rukou se ovšem z mimořádného nástroje stává zdroj nádherného zvuku, který nehledí jen na svoji vlastní krásu, ale předává posluchači v nejlepší kvalitě to, co napsal skladatel do not. Už to samo o sobě vyžaduje hlubší a systematičtější přístup, který se zdaleka nespokojí s prostým přehráním not.

 

Už tady začíná tušení širších souvislostí, které člověka mohou přivést až ke skutečné dramaturgické práci. Shaham podle vlastních slov ještě nikdy nebyl dramaturgem festivalu či koncertní řady, takže si Dvořákova Praha spolu s ním prožije jeden méně nápadný festivalový debut.

 

Zároveň to ale nebude poprvé, kdy se Shaham hudebně vyjádří nejen jako houslista, ale také jako tvůrce koncepce rozsáhlejšího cyklu. Jeho dvojdílný cyklus nahrávek nazvaný 1930s Violin Concertos I a II je vynikající sondou do uvažování velkých skladatelů v době mezi dvěma válkami.

 

Server violinist.com se cyklu věnoval velmi podrobně včetně vyjádření samotného interpreta:„Shaham natočil sedm houslových koncertů z roku 1930 a rozdělil je na dvě alba, která vyšla v rozmezí pěti let. Na prvním z nich jsou koncerty Samuela Barbera, Albana Berga, Karla Hartmanna, Igora Stravinského a Benjamina Brittena, ve druhém díle série se ocitla díla Sergeje Prokofjeva a Bély Bartóka.
 

Snad za to mohla politika, neukotvenost a zoufalství éry velké hospodářské krize nebo celková atmosféra doby, kdy jedna světová válka skončila a druhá se blížila: třicátá léta byla také bitevním polem, na kterém se válčilo o duši západní hudby.


shaham

Shaham o svém počinu s charakteristickým humorem prohlásil, že to ve skutečnosti byla jen záminka, aby si mohl užít svoji oblíbenou hudbu. Rozebíral ale také do hloubky hudbu samotnou a bylo evidentní, že měl od začátku o výsledku zcela jasnou představu.“

 

Shaham si cyklus houslových koncertů ze třicátých let vydal na vlastní značce Canary Classics, kterou si založil po dlouhých letech nahrávání pro renomovaný label Deutsche Grammophon.

 

Založení vlastního vydavatelství znamenalo pro Shahama více ekonomických starostí i umělecké svobody, ale zároveň je to součást určité dávky idealismu, která k podobným počinům obvykle patří. Na otázku, jaký smysl má vydávání cédéček v době iTunes, Spotify a jiných streamovacích služeb, Gil Shaham se smíchem odpovídá, že se ptá denně sám sebe na to stejné. Za Shahamovým smíchem a zdvořilostí se ale obvykle skrývá skutečnost, že zkušený hudebník si je svými věcmi jistý a dobře ví, co dělá.

 

HUDBA JAKO RODINNÝ PODNIK

 

Při pohledu na řadu umělců, kteří jsou součástí „nahrávací stáje“ společnosti Canary Records, nelze přehlédnout Shahamovu manželku, rovněž houslistku Adele Anthony. Na jednom z předních míst je také sestra slavného houslisty, klavíristka Orli Shaham. A poté také její manžel, dirigent David Robertson. Toho zná pražské publikum z koncertu, na kterém s Českou filharmonií provedl vynikajícím způsobem Messiaenovu symfonii Turangalîla.

 

Rodinkaření v institucích obvykle nebývá důvodem k pochvalám, ale hudební rodina se v Shahamově vydavatelství Canary Records sešla opravdu dobrá. A snad i skloubení hudebního života s příbuzenskými svazky svědčí o nadprůměrných organizačních schopnostech „šéfa hudebního klanu“. 


Možná je v této rodinné soudržnosti také kus národní tradice. Shaham se sice narodil v USA, ale oba jeho rodiče pocházeli z Izraele a také se tam odstěhovali zpět, když byly jejich synovi Gilovi dva roky. Shaham v Izraeli vyrostl, získal první hudební vzdělání a odbyl si i svoje první velké koncerty s Jeruzalémskou filharmonií – to mu bylo deset let.

 

O dva roky později debutoval s Izraelskou filharmonií vedenou Zubinem Mehtou, kterého s tímto orchestrem Dvořákova Praha rovněž letos přivítá. Teprve potom se Shaham vrátil i s rodiči do Ameriky, kde studoval na newyorské Julliard School. V New Yorku také dodnes žije a do Evropy nezajíždí příliš často – je totiž rád, když může být blíž svým třem dětem. Získat Shahama pro jeden festival skoro na týden, jak se to podařilo Dvořákově Praze, není nic běžného.

 

POUČENÁ INTUICE

Gil Shaham je hudebník, který úspěšně kombinuje a vyvažuje rozum a cit. „Mým cílem je nepřidávat k partituře cokoliv vnějšího,“ popisuje houslista metodu své práce a pokračuje: „Rád analyzuji jednotlivé fráze, přemýšlím o nich a zkouším je uchopit různými způsoby, dokud vše nefunguje podle mých představ.“ Analytický přístup k interpretované skladbě se u Shahama potkává s neselhávající hudební intuicí.

 

Tato intuice podložená racionalitou vede k Shahamovým vynikajícím výsledkům i ve značně rozdílném repertoáru, který sahá od klasických evergreenů přes méně hrané zvláštnosti až k albům sahajícím ke crossoveru. V jeho diskografii se najde Houslový koncert Felixe Mendelssohna i méně hraný od Ericha Wolfganga Korngolda. S manželkou Adele Anthony natočil Shaham virtuózní houslové skladby Pabla de Sarasata. Se sestrou Orli nahrál album tradičních hebrejských melodií, ale také skladby Antonína Dvořáka pro housle a klavír.

 

OD ZAČÁTKU NA VRCHOLU

Talent Gila Shahama nepatří k těm, které se musely složitě prosazovat. Jeho kariéra vypadá od samého počátku jako strmá cesta vzhůru a od samých začátků si nemohl stěžovat ani na přízeň kritiky. Aura „zázračného dítěte“ přešla zcela plynule do renomé vyspělého hudebníka.

 

Kritik Michael Jameson vzpomínal ve svém textu pro britský časopis Gramophone, jak v úzkém kruhu orchestrálních hráčů společně poslouchali nahrávku mladého izraelského houslisty. Přirovnal tento moment k situaci, kdy legendární houslista Fritz Kreisler doprovázel na klavír jedenáctiletého Jaschu Heifetze, aby ho představil svým kolegům – byl mezi nimi také Jan Kubelík.

 

Jameson připomíná, s jakým úžasem poslouchali skoro o devadesát let později první profilové album, které patnáctiletý Shaham natočil v roce 1986 pro Deutsche Grammophon. Jak se na nahrávce zázračně spojovala síla výrazu a kultivovanost s technickou suverenitou, která zcela obrousila ostny i tradičnímu cynismu orchestrálních praktiků.

 

V rešerších kritik na Shahamova alba i koncerty ale není třeba obracet se do daleké minulosti.

 

Dnes už se o něm samozřejmě nepíše jako o zářivé novince, ale jeho pozice na špičce mezi současnými houslisty se pokládá za samozřejmost. Když přijde v dobrém hudebním časopise na srovnávání referenčních nahrávek některé z houslových skladeb, Shahamova verze v takovém srovnání málokdy chybí.

Gil Saham

(* 19. ÚNORA 1971)

Houslista Gil Shaham se narodil v USA do rodiny židovských vědců žijících ve státě Illinois. Jeho otec byl astrofyzik, matka se zabývala cytogenetikou. Rodina se vrátila do Izraele v roce 1973. Shaham se začal učit na housle v sedmi letech u Samuela Bernsteina na jeruzalémské Rubin Academy of Music. V deseti letech debutoval s Jeruzalémskou filharmonií a o rok později s Izraelskou filharmonií. Po vítězství v Claremont Competition začal v roce 1982 studovat na Julliard School. Shaham pracuje se špičkovými světovými orchestry i komorními hráči, jeho diskografie v současné době obsahuje třicet osm alb. Hraje na housle z dílny Antonia Stradivariho zvané „Comtesse de Polignac“. Je ženatý, se svou manželkou, australskou houslistkou Adele Anthony má tři děti.

 

Alba související s interpretem

1.jpg (53 KB)

Mendelssohn, Bruch, Houslové koncerty

Na prvním Shahamově albu pro Deutsche Grammophon se mladý houslista setkal s dirigentem Giuseppem Sinopolim. Kultivovaný Shaham se tak dostal ke spolupráci s dirigentem, kterého mnozí obviňovali z vulgarizace klasické hudby. Podle výsledku si oba umělci porozuměli bez větších problémů.

2.jpg (44 KB)

Devil’s Dance

Na albu Devil‘s Dance se Shaham pokusil zachytit ďábelský element houslí v duchu pověstí o Paganinim. Album je pojmenováno podle skladby Johna Williamse, kterou původně zkomponoval pro film Čarodějky z Eastwicku. Williams nabídl Shahamovi přepis skladby pro housle a klavír s nebývalou skromností: „Jestli se vám něco nelíbí, můžu to přepsat.“ Shaham ale vzpomíná, že to nebylo nutné: „Skladba byla perfektní, nemuseli jsme změnit ani notu.“

3.jpg (62 KB)

Čtvero ročních dob

Série houslových koncertů Antonia Vivaldiho nazvaná Čtvero ročních dob je pro houslistu štěstí i prokletí. Štěstí v tom, že je to skvěle napsaná hudba plná nápadů a příležitostí k oduševnělé exhibici. Její prokletí je v tom, že není problém udělat z ní odrhovačku, a na koncertech „turistické“ kvality se to i často děje. Dobrou pověst Vivaldiho cyklu tak musí pořád někdo zachraňovat a Gil Shaham patří k těm, komu se to suverénně daří.

4.jpg (42 KB)

Pärt: Tabula Rasa

Soudobá hudba netvoří v repertoáru Gila Shahama nijak významnou položku, ale v roce 1999 na ni přece jen došlo. Estonský skladatel Arvo Pärt patří mezi žijícími autory k těm nejlepším a nejlépe přijímaným. Jeho křehká a meditativní skladba, která vyžaduje hluboký ponor interpreta i detailní práci s barvou zvuku, jako by na Shahamovu interpretaci vysloveně čekala.