10.4.2018, Boris Klepal
Klíčovými položkami letošní řady Dvořák Collection budou kantáta Svatební košile a oratorium Svatá Ludmila. Provedení obou mimořádných vokálních děl povede dirigent Jakub Hrůša. Dirigent, jehož kariéra je na stálém a rovnoměrném vzestupu.
V této sezoně jste debutoval v Covent Garden s Carmen, jste hlavním hostujícím dirigentem londýnského Philharmonia Orchestra, minulý rok jste debutoval v Chicagu a s New York Philharmonic, nedávno jste byl v Clevelandu. Rozhodl jste se dobýt anglo-americkou scénu?
To vychází přirozeně z nastavených vztahů. Od začátku své dráhy mám agenturní zázemí v Londýně, což také hraje svoji roli, i když ne tak velkou. V podstatě všechny velké agentury sídlí v Londýně. Stejně intenzivně ale pracuji v Německu a v Rakousku, takže to není jen anglo-americká scéna. Zrovna včera jsem si ale uvědomil, že s výjimkou České republiky málo vystupuji v zemích Visegrádské čtyřky. Vzhledem k mému akčnímu rádiu jinde je až šokující, že jsem nikdy nevystoupil v Polsku. S tím musím něco udělat. Moje pokrytí – řečeno tímto hrozným slovem – se tedy neomezuje jen na anglo-americké země, ale je pravda, že v Americe se mi daří mimořádně dobře. S výjimkou Pittsburghu a St. Louis jsem tam už dirigoval všechny velké orchestry a zvou mě i opakovaně – tomu se člověk samozřejmě nechce bránit. Zaprvé kvůli sobě a zadruhé kvůli možnosti uvádět díla, za která se chci postavit.
Speciálně na Ameriku se ptám proto, že je to druhá vlast Antonína Dvořáka, v USA ho berou jako svého skladatele. Co mají Američané z jeho hudby nejraději? Mají specifikum proti českému nebo evropskému publiku?
Vkus Američanů se v tomto směru neliší od zbytku světa. Na špičce obliby stojí dvě díla, která nic neohrozí, a to je Violoncellový koncert a Novosvětská symfonie. Jak je to dál, nevím úplně přesně.
Jaká je láska či neláska Američanů k velkým Dvořákovým oratoriím a kantátám, jakou s tím máte zkušenost?
V Americe s nimi nemám zkušenost vůbec žádnou a v porovnání s Anglií je to v Americe zřejmě o něco horší. Ale abych se přiznal, obecně nemám v Americe velkou zkušenost s kantátovou tvorbou. Já dělám kantáty a oratoria poměrně hodně a k mé velké radosti mě hodně orchestrů a institucí k provádění vokálních skladeb zve. Mnohokrát jsem dělal Stabat mater, vícekrát Janáčkovu Glagolskou mši, mám před sebou Requiem, ale v Americe jsem Dvořákovo vokální dílo nikdy nedirigoval. Možná jsou ta díla trošku odstrašující svým rozměrem, takže má větší šanci třeba jeho Te Deum.
Dvořákova Praha letos uzavírá v rámci série Dvořák Collection kompletní uvedení velkých oratorií a kantát pro sbor a orchestr. Vy povedete Svatební košile a Svatou Ludmilu. Jak si oddělujete paralelní studium dvou tak příbuzných a zároveň rozdílných věcí?
Nemám potřebu si je příliš oddělovat. Je to naprosto unikátní a úžasná příležitost studovat tyto dvě velké kompozice v češtině pohromadě. Svatební košile jsem už jednou prováděl, zatímco Svatou Ludmilu nikoliv. Svatá Ludmila je také téma, které je obsáhlejší, specifičtější, potřebuje o něco větší ponor. Svatební košile jsou takříkajíc součástí mého systému už jako Erbenova báseň a potom jako Dvořákova hudba. Nehledě na to, že okruh Dvořákových skladeb na Erbena je širší a jeho symfonické básně Vodník, Polednice, Holoubek a Zlatý kolovrat jsem dělal mnohokrát – mimo jiné i souborně na Dvořákově Praze. Celá estetická sféra „tvůrčího tandemu“ Dvořák–Erben je mým tvůrčím domovem. Svatá Ludmila je pro mě větší výzva svým rozsahem i novostí, ale to neznamená, že je to kvalitnější dílo než Svatební košile. Jen bude vyžadovat větší ponor a je to ambicióznější projekt.
Vy budete Svatou Ludmilu provádět také bez škrtů, což není vůbec běžné. I když bez škrtů se málokdy slyší i Rusalka…
Svého času mi vyčítali, že jsem při nastudování Rusalky v Národním divadle otevřel všechny škrty, a hudebníci to rádi počítali na minuty. Musel jsem ale uznat, že škrty mohou být dobrá věc – vše záleží na kontextu, ve kterém se dílo provádí. Zejména v opeře záleží na režisérském pojetí a Jiří Heřman si tehdy přál velkorysejší režijní koncepci. Naším provedením Svaté Ludmily vůbec nechci říci, že se to dílo má nebo musí provádět bez škrtů, Dvořák je navíc sám na mnoha místech autorizoval. Ale pokud se naskytne příležitost jedinečná, neopakovatelná a slavnostní – festivalová, navíc propojená se stým výročím vzniku Československa, potom je dobré provést dílo ve vší jeho kráse a monumentalitě.
Provedení Svaté Ludmily bude doprovázet velký sbor na Palachově náměstí před Rudolfinem. Ten řídit nebudete a vaše nastudování to přímo nijak neovlivní. Ale přece: myslíte, že něco z té hlasové a snad i duchovní síly pronikne také do Rudolfina? Věříte na tento druh energií?
Z hlasové energie asi nepronikne do Rudolfina nic. Ten druhý aspekt bych nenazval duchovní energií, ale atmosféru v sále jistě ovlivní vědomí o tom, že se ta událost šíří i ven, kde lidé nejen pasivně poslouchají, ale také se na ní podílejí. Minimálně ovlivní moje prožívání té věci, protože nechci být zcela netečný k tomu, co se děje venku. Nebudeme přistupovat k žádným kompromisům, co se týká provedení vevnitř, ale venkovní sbory jsou skvělá přidaná hodnota.
Svatou Ludmilu podle legend pokřtil sám Metoděj nebo některý z jeho žáků, je to vůbec první česká svatá a její křest na Velehradě korunuje i Dvořákovo dílo. Jakým způsobem promlouvá křesťanský patos k naší ateistické přítomnosti?
Dílo jako Svatá Ludmila může ukázat to, co chápe každý, kdo se hlouběji zamyslí. Od naší civilizace, ať už ji přijímáme kriticky, nebo s přitakáním, je křesťanství neodmyslitelné. Bez událostí tohoto typu bychom nevypadali jako společnost, neřkuli národ a stát. A to je velmi důležité bez ohledu na to, jak kdo naši současnost přijímá. Dvořák tuto skutečnost nejen svým objektivizujícím přístupem ukazuje, ale také se za ni staví a velmi pro ni plane. Na druhou stranu si nemyslím, že by ve Svaté Ludmile bylo pohanství zobrazeno jakkoliv pejorativně. Dílo nepůsobí jako agitka, ale jako svědectví o organickém vývoji naší duchovní kultury. Existující tradice, které člověk nemíní odvrhnout jako nečisté, se tu přetavují v něco, co má hodnotově hlubší smysl.
Dvořákovu Prahu letos zahájíte provedením Svatebních košil – to je na rozdíl od rozlehlé Svaté Ludmily velmi koncentrované dílo na text jedné z nejznámějších balad Karla Jaromíra Erbena. Co je vám osobně bližší – zahušťovat významy, nebo se spíš zeširoka rozpovídat?
Zcela upřímně se nedovedu rozhodnout pro jednu z možností. Na Svatebních košilích je mi drahý jejich monotematismus. Celým dílem prochází „utkvělá myšlenka“ ztvárněná jakýmsi bimbáním – oscilací mezi dvěma tóny. To je úžasným zdrojem tematické a harmonické práce, a Dvořákova vynalézavost ve Svatebních košilích bere dech. Dvořák obkružuje a okrášluje tuto oscilaci mezi dvěma tóny obrovským bohatstvím nejrůznějších souzvukových kombinací. Nakonec to budou dvě úplně rozdílné události. Svatební košile zazní jako jediné dílo večera, bez pauzy a ničím nenarušované. Svatá Ludmila bude spíš událostí divadelního typu se dvěma pauzami.
Kdy jste poprvé slyšel nebo četl text Svatebních košil? Bál jste se jich jako dítě?
Vůbec ne, Erbena včetně Svatebních košil jsem přitom četl velmi brzy. A musím říct, že jsem jako dítě naprosto jednoznačně upřednostňoval veškeré písemnictví Erbenovo před Boženou Němcovou. Ta mi v Erbenově stínu tehdy připadala velice nudná. Její lyričnost a uhlazenost mi přišla problematická, i když je to uhlazenost spíš slohová, ne námětová. Erben mě proti ní vždycky
bavil a vzrušoval.
A bojíte se ve Svatebních košilích něčeho teď? V čem je jejich hlavní úskalí pro dirigenta?
V Rudolfinu je to pořád jeden problém: že nebude slyšet to, co být slyšet má. To je velká potíž ve vokální literatuře obecně, především co se týká sólistů. Otázka balance je ohromně důležitá v dílech, kde je zásadní, aby bylo rozumět zpívanému textu. V těchto dějových věcech jde o každé slovo, takže moje hlavní obava bude, abychom měli dobrou balanc.
V loňském ročníku festivalu jste v rámci Dvořák Collection dvakrát provedl Requiem, druhý koncert byl věnován památce skladatelova vnuka Antonína Dvořáka III., který zemřel dva dny před Jiřím Bělohlávkem. Na jeho památku jste mimo festival, ale také s Českou filharmonií provedl Dvořákovu Stabat mater. Co s Jiřím Bělohlávkem odešlo z hudební scény pro vás osobně?
Pro mě především přátelský a kritický podporovatel mé činnosti – slova kritický i přátelský bych podtrhl. Jiří byl pro mě jednou z mála vzácných osobností, které za mnou dokázaly po koncertě přijít a při vědomí naprosté lidské podpory mi sdělovat kritické poznámky, které mě posouvaly dál. Čím je dirigent starší a úspěšnější, tím méně se k němu dostávají upřímně míněné kritické rady. Je tu samozřejmě sféra hudebních kritiků – od některých z nich se člověk může poučit i v osobní rovině. Od některých to nejde, protože relevance jejich kritického hlasu mi není zřejmá. Orchestrální hudebníci jsou příliš zainteresovaní na faktickém průběhu naší činnosti, než aby se na ni dovedli dívat objektivně. Takže největší prázdno po Jiřím Bělohlávkovi cítím v nemožnosti sdílení výsledků naší práce.
A v širší než osobní rovině?
S Jiřím Bělohlávkem odešlo jedno z pojítek s tradicí. Jiří vždy velmi dobře diskriminoval mezi planým následováním něčeho, co je zvykem, a mezi tradicí jako nositelkou ověřených kvalit. Reprezentoval typ dirigenta, který si na vlastní kůži a při precizním přístupu k hudbě uvědomil, kolik z toho, co se tradičně předává a ctí, je tu také proto, že je to dobře promyšleno a zpracováno. Že je to výslednice mnoha předchozích pokusů o co nejlepší interpretaci. Tato diskriminace mezi slepou a smysluplnou tradicí je to, co uměl zprostředkovat a předat.
