27.11.2023, Alena Sojková

Jiří Panocha: Navzájem jsme si jeden druhého vážili a táhli jsme za jeden provaz

Panochovo kvarteto bylo do ukončení své činnosti v roce 2021 nejdéle působícím smyčcovým kvartetem na světě. Na slavnostním vystoupení 12 violoncellistů Berlínských filharmoniků 29. listopadu 2023 ve Španělském sále bude členům souboru, který padesát let patřil k úzké světové špičce, předána Cena Antonína Dvořáka. O světoznámém kvartetu hovoříme s jeho primáriem Jiřím Panochou.

Co se vám dnes vybaví, když si vzpomenete, jak jste v roce 1966 začínali na konzervatoři jako trio pod vedením prof. dr. Micky a poté na HAMU jako kvarteto pod dohledem prof. Kohouta? 

Čím je člověk starší, tím život letí rychleji. Hráli jsme padesát let ve stejném složení (Jiří Panocha – prim, Pavel Zejfart – sekund, Miroslav Sehnoutka – viola, Jaroslav Kulhan – violoncello – pozn. red.), to je velmi dlouhá doba, nicméně ten hudební život byl tak pestrý, že mi to půlstoletí přijde jako naprostá chvilka. Kdybych měl začínat znovu, nic jiného než kvarteto dělat nebudu, protože komorní hudbu miluju.

Nikdy jste nepocítil touhu věnovat se sólové dráze?

Samozřejmě jsem ze sólové hry vycházel – člověk potřeboval získat technické dovednosti. Také jsem absolvoval řadu soutěží, ale kvarteto jsem miloval od počátku. V triu jsme začali hrát zprvu proto, že jsme neměli sekundistu. Když pak ale přišel na školu Pavel Zejfart a pan doktor Micka nás seznámil, bylo jasné, že z nás bude kvarteto.

Členové Panochova kvarteta

A bylo z toho více než padesát let společného hraní. V roce 2021 jste oznámili ukončení činnosti, avšak jeden z vašich posledních koncertů se uskutečnil vloni na Dvořákově Praze.

To bylo jedinkrát, kdy jsme hráli s někým jiným, protože náš cellista Jaroslav Kulhan byl nemocný. My jsme to však slíbili Andrási Schiffovi, který prohlásil: „Nechci to hrát s nikým jiným, protože Dvořáka hraju jenom s vámi!“ Krátce poté jsme hráli ještě v Dortmundu také s jinou cellistkou, kamarádkou Andráse Schiffa, jemuž jsme tuto spolupráci slíbili, ale to bylo naposledy. Za celých padesát let jsme skutečně nehráli s nikým jiným, nikdy jsme si nevzali nikoho na záskok. Když někdo z nás nemohl, měl zdravotní problémy, přestali jsme hrát a počkali jsme, až se uzdraví. Dnes je ovšem naprosto běžné, že kvarteta volí záskoky, aby nemusela odříkat koncerty.

Vy jste ale od začátku nehráli ve složení, které se ustálilo později…

Jediná změna se odehrála v roce 1971, kdy přišel violista Miroslav Sehnoutka. Do té doby s námi hrál Jaroslav Hlůže, skvělý muzikant tělem i duší, ale velmi se trápil při veřejném vystupování, neměl rád pódium. Mimochodem, nedávno slavil narozeniny a zajeli jsme mu zahrát.

Když jste před dvěma roky oznámili konec, byli jste nejdéle působícím českým kvartetem hrajícím ve stejném složení. Vy ale tento primát máte i ve světovém měřítku!

Myslím, že tomu tak je. Amadeus Quartet hrál ve stejném složení čtyřicet let, my padesát. Asi neexistuje kvarteto, které by ve stejném složení hrálo tak dlouho.

Musí přijít otázka, kterou vám kladou všichni. Jak to, že jste spolu tak dlouho vydrželi? Nepřišel nikdy okamžik, kdy byste nejraději vyměnili sekundistu, violistu, cellistu…?

Vůbec. Hráli jsme krásnou muziku, které jsme se věnovali s chutí, a to nás spojovalo. Nebyl jediný důvod se rozcházet, měnit složení. Navzájem jsme si jeden druhého vážili a táhli jsme za jeden provaz. Nikdy jsme se nepřetahovali a to bylo velmi důležité, ať už při koncertním provedení, nebo při studiu nových skladeb. Samozřejmě že na počátku měl někdo z nás na určité věci jiný názor, ale lety to vymizelo, protože jsme si zvykli na svoje podání a každý z nás to cítil stejně. Na zkouškách jsme se proto nemuseli nijak dohadovat. Cvičili jsme poctivě, zkoušeli jsme denně od osmi hodin ráno. Měli jsme hodně koncertů – až osmdesát ročně. Pravda, většinu v zahraničí, doma jsme tolik nehráli. Byli jsme třeba dva a půl měsíce venku, což bylo vůči rodinám sobecké. Vzpomínám si, že jsem se vrátil z jednoho zájezdu a čerstvě narozené dceři Martině byly tři týdny. To bylo strašné! Na jedné straně jsme měli nádherné povolání, na druhou stranu vůči rodině komplikované. Naštěstí moje manželka je klavíristka, tak to všechno chápala a podporovala mě. Ale někdy to bylo dost náročné…

Hráli jste dokonce i v exotických prostředích. Jako třeba v roce 1983 na lodi jednoho amerického miliardáře.

Máte asi na mysli festival na lodi Mermoz plující v Karibském moři. Tam jsme už vystupovali společně s Andrásem Schiffem, což bylo trochu riskantní. Naše úřady ho považovaly za emigranta, a kdyby se zjistilo, že s ním hrajeme, okamžitě by nám zakázali jezdit ven. Na té lodi jsme poznali plejádu vynikajících umělců – byli tam English Chamber Orchestra, Shlomo Mintz, Maurice André, Yo-Yo Ma, samé takové špičky… Bylo to velmi exkluzivní prostředí – nákladné kajuty, koncertní sál, dva bazény, menu představené na hedvábném šátku, který měl každý večer jinou barvu, s níž musely ženy sladit toaletu… Pro nás byl smoking samozřejmostí. Takový luxus jsem už v životě nezažil.

S klavíristou a dirigentem Andrásem Schiffem vás pojí celoživotní přátelství. Jste nejen partnery v komorní hře, ale hrajete i v jeho Capelle Andrea Barca. Jak tento exkluzivní orchestr vznikl?

Tento orchestr tvoří výhradně sólisté a komorní hráči, které András Schiff osobně vybral pro provedení Mozartových klavírních koncertů na Mozartwoche v Salcburku v letech 1999–2005.  Během těch let jsme odehráli všechny Mozartovy koncerty. Od té doby orchestr existuje a hraje po celém světě. Nevěřila byste, jak pečlivě András všechno zkouší, jak důkladně jsou koncerty připravené. Jsou tam lidi, kteří tuhle hudbu umějí hrát, a já jsem šťastný, že ještě dneska se k tomuhle orchestru mohu připojit. Dodneška se od nich učím. Koncertní mistr interpretuje starou hudbu poučeně, ale nikdy to nepřehání, jeho přístup nevybočuje ani na jednu, ani na druhou stranu. Dokáže vždycky najít správnou míru stylovosti i přístupnosti pro současného posluchače.

Koncert 20. září 2021, Sir András Schiff, Petr Hejný, členové Panochova kvarteta

Capella Andrea Barca je skutečně výjimečný orchestr, stačí si přečíst pár recenzí. Je proto zajímavé, že v roce 2018 hrál v Bratislavě, ale v Praze dosud ne. Jak si to vysvětlujete?

Tak to opravdu nevím. Zeptal jsem se generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka, který projevil velký zájem. Záleží jen na tom, aby se našel vhodný termín, který se setká s termínem turné orchestru. Každý rok jezdíme na Mozartwoche, v příštím roce začínáme v Aténách, pak se přemístíme do Salcburku, poté do Hamburku. Na rok 2025 už je naplánovaných asi třináct koncertů v Asii.

Kdykoli vás slyším mluvit o Andrási Schiffovi, uvědomím si, jak moc ho máte rád…

Strašně moc. Poznali jsme se před jednapadesáti lety na kurzech ve Výmaru, to první setkání mi nikdy nevymizí z paměti. Vystoupili jsme na stejném koncertě. András hrál Bacha a my Dvořáka. Později jsme společně hráli v těch nejslavnějších světových sálech, a dokonce se k nám někdy připojila i jeho manželka Yūko Shiokawa, houslistka a violistka.

Oddanost, pečlivost, vytříbenost, to jsou oceňované atributy vaší hry. Měli jste tento přístup všichni v krvi, nebo to byl vliv vašich učitelů?

Samozřejmě že nás k tomu učitelé vedli, ze začátku hlavně pan doktor Micka. Krátce nato jsme už však začali studovat sami a našli jsme si svoji cestu. Nikdy jsme nikoho nekopírovali, ani Smetanovo kvarteto, přestože jsme na Akademii studovali u profesora Kohouta. Když si poslechnete naši a jejich nahrávku Smetanových kvartetů, hned poznáte rozdíl. Vycházeli jsme z toho, že se věnujeme jenom kvartetní hře, a věnujeme se jí detailně. To se odrazilo i v mém učení na HAMU. Jak jsem zvyklý z kvarteta zabývat se detaily, nutím své studenty, aby se na ně také soustředili. Doslova na tom lpím. Čím víc detailů do hry vložím, tím je to pro posluchače hezčí, poutavější. 

Po desetiletí jste byli vnímáni jako nástupci české kvartetní tradice - Smetanova, Vlachova, Janáčkova kvarteta a Kvarteta hlavního města Prahy. Řekla bych, že dnes jste sami tvůrci této tradice. Co jsou její podstatné rysy? 

Podstata tkví v tom, že česká muzika vychází z české řeči, která má přízvuk na první slabice. Zahraničním souborům nebo sólistům tohle v interpretaci české hudby někdy chybí – všiml jsem si toho naposledy na koncertě geniálního houslisty Hadelicha, který hrál Dvořákův houslový koncert, a k těm posunům přízvuků tam občas docházelo. Ale abyste si nemyslela, že ho kritizuji, velice ho ctím, je to fenomenální houslista, který Dvořákův koncert obsahující mnoho záludností, zahrál s naprostým přehledem a vřele.

Členové Panochova kvarteta

V čem tedy spočívala vaše jedinečnost, lišící se například od zmíněných Smetanovců?

Na tuto otázku by měl odpovědět raději posluchač než já. Domnívám se, že Smetanovci byli v projevu asi energičtější než my. Rozhodně jsme byli známí tím, že jsme hráli opravdu velice jemně, kultivovaně, nebyli jsme tak extrovertní jako třeba americká kvarteta. Hráli jsme decentně, snažili jsme se nic nepřeforzírovat, aby forte bylo znělé, ale ne předimenzované . A taky jsme si zakládali na vlastním pojetí. Když dnes slyšíte některé interpretace okopírované z nahrávek, je to škoda. My jsme to nedělali a k interpretačnímu cíli jsme se snažili dostat vždy vlastní cestou. 

Jaký máte pocit ze současných českých kvartet – ať už těch zkušenějších, středního věku, nebo těch mladších? Jsou vám v přístupu k interpretaci některá blízká?

Je pravda, že my jsme hráli hodně ušlechtile a to dnes ze souborů mizí, interpretace se blíží americkému stylu, hraje se víc na efekt. Kdežto my jsme to takhle nedělali. Samozřejmě že i ta bouřlivost je někdy potřeba, ale je důležité vědět, kde a kdy ji použít. Měli jsme hodně propracovanou dynamiku i směrem do piana, a tím pádem byl mezi pianem a forte velký rozdíl. Ale nikdy jsme to nepřeháněli. Když jsme volili nejjemnější pianissima, chtěli jsme tím vyjádřit náladu skladby. Pro mě je hra poutavá tehdy, když se zdaří namíchat dynamiku a barvy. My jsme studovali skladby každý sám doma a pak nastalo společné hledání. Docházelo k různým proměnám a hledání barev. Když jsme cvičili Cypřiše, hrál jsem všechno, co šlo, vysoko na A struně kvůli barvě. E struna byla pro mě moc průrazná, tak jsem volil to áčko, které má měkčí, kulatější zvuk. Dalo mi to sice velkou práci se to takhle naučit, ale barevně to bylo mnohem zajímavější. My jsme nevolili jednoduchou cestu, hledali jsme co největší barevnost.

Podle mého názoru je u nás kvarteto, které se vám v tomto přístupu a pojetí přibližuje, a to jsou Bennewitzovci.

No ty mám hrozně rád! Hrají tak kultivovaně a decentně. Ohromně si jejich hraní cením, mně bylo vždycky velmi blízké, ale neporovnával jsem je s námi. Já to bral tak, že se mi strašně líbí, ale určitě se mi líbili hlavně proto, že jejich hra je blízká našemu pojetí. Mluví mi z duše, když hrají. Tak asi máte pravdu.

Dokážete formulovat své interpretační krédo?

Já vždycky říkám svým studentům: Napřed musíte mít představu a podle ní hrát. A když tu představu budete mít, ruce se podvolí. Také je moc důležité si to, co studujete, co hrajete, zazpívat. U nás doma se vždycky hrálo a zpívalo – tatínek na flétnu, já na housle, maminka zpívala, to byly krásné večery. I svým studentům říkám, pořád si předzpěvujte. Zpěv je základ všeho. Když si nějaký úsek nebo skladbu zazpíváte, vnitřně ji prožijete, strávíte ji. Ale jak nemám představu, jenom tak hmatám, a nevím proč.

Jak vnímáte udělení Ceny Antonína Dvořáka Panochovu kvartetu?

Nerad o tom mluvím, protože ji ještě nemáme, ale pro nás je to vůbec to nejkrásnější, co jsme mohli na závěr naší kariéry získat. Dvořákovu hudbu milujeme. Naše kompletní nahrávka obsahuje nejen kvartety, ale i oba terzetty, kvintety a sextet. Celkově jsme natočili asi šedesát CD různých skladatelů a odehráli jsme na tři tisíce koncertů. Tu cenu bereme i jako hold naší dvořákovské interpretaci, protože Antonína Dvořáka naprosto zbožňujeme. Všude v zahraničí ho po nás chtěli, už proto, že znali naše nahrávky. A hodně jsme ho uváděli s Andrásem Schiffem. Jakoby se kruh uzavřel, vždyť András obdržel Cenu Antonína Dvořáka před dvěma roky. Jak Dvořáka bezmezně milujeme, je to pro nás nádherné ocenění, navíc na konec kariéry. Těžko se slovy vyjadřuje, co cítíme. Je to velmi dojemné.