KAREL KOMÁREK: Hrdý Čech

Karel Komárek dlouhodobě podporuje v České republice i na mezinárodní úrovni významné kulturní projekty a instituce. Díky přesvědčení a houževnaté podpoře jednoho z nejvýznamnějších českých podnikatelů současnosti vzkvétá především mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha.

Festival Dvořákova Praha Komárek z velké části financuje již jedenáctým rokem, ale jeho vize správného mecenášství sahají mnohem dále. A to jak v čase, tak v prostoru – i proto je Karel Komárek se svojí ženou Štěpánkou od loňska předsedou mezinárodního výboru pro umění Kennedyho centra – jedné z nejvýznamnějších amerických kulturních institucí. Karel Komárek, který je známý svojí zdrženlivostí vůči médiím, udělal v tomto případě výjimku a odpověděl na naše otázky. Ty se týkaly témat, jimiž se v poslední době hodně zabývá a v nichž nachází protipól svých velmi úspěšných podnikatelských aktivit. „Pravidlo, že úspěšná firma má společnosti vždy něco vracet, ctím od samého začátku podnikání. Dnes si však mnohem víc uvědomuji, jak důležité bylo před více než deseti lety rozhodnutí začít to dělat systematicky a s rozmyslem. V podpoře kultury či tvorby veřejného prostoru nacházím čím dál větší osobní uspokojení a hluboký smysl. Díky těmto aktivitám potkávám ohromné množství inspirativních lidí, dostávám nové životní impulzy. Záleží mi na tom, jak se bude vyvíjet svět a hlavně česká společnost. I proto spřádám v hlavě další plány, jak dál pomáhat. Dvořákova Praha je v tomto smyslu unikátní projekt, osobnost Antonína Dvořáka, jeho dílo, jeho odkaz. To jsou věci, na kterých může národ stavět,“ říká Karel Komárek.

V čem vidíte význam hudebního skladatele Antonína Dvořáka?

Byl to vlastenec a hrdý Čech. Ve svých dílech čerpal z naší lidové hudby a zároveň byl nakloněn i jiným kulturám. V době, kdy se v Čechách i v Evropě bojíme všeho cizího, bychom se znovu měli podívat třeba na jeho úžasné dílo. On byl vstřícný k cizím kulturám, dokázal z nich čerpat a z nich tvořit. Byl otevřený a díky tomu vytvářel světové skladby, které daleko přesáhly hranice naší země. Vezměme třeba jeho Novosvětskou, která je jednou z nejhranějších symfonií na světě. Při jejím komponování byl zcela inspirován novým americkým prostředím. Dílo i život Antonína Dvořáka vypovídají o tom, jak nesmírně inovativní člověk to byl. A to se mi na něm líbí.

Jaké poselství může dát Antonín Dvořák dnešní době?
Pro mne je symbolem hrdého českého hudebníka, který svým talentem proslavil naši zemi. A když jsem před pár lety slyšel Českou filharmonii pod taktovkou Jiřího Bělohlávka hrát Novosvětskou v Carnegie Hall v New Yorku, byl to velký zážitek. Bylo to při příležitosti oslav pádu železné opony a já cítil, jakou hloubku může mít kulturní dědictví národa.

Vraťme se k vašemu rozhodnutí spoluzaložit Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Proč jste to udělal?

Důvodů, proč jsem se tak rozhodl, bylo více. Tehdy, před skoro dvanácti lety, stejně jako v současné době chybějí výrazné osobnosti, ke kterým by mohl národ vzhlížet. Hlavními hrdiny moderní doby jsou v tom lepším případě sportovci. Ale dříve velcí Češi pocházeli z řad umělců, hudebníků či literátů. A odkaz těchto lidí přetrvává dodnes. A tak když za mnou v roce 2006 přišel Vladimír Darjanin s nápadem vdechnout život Dvořákovu hudebnímu festivalu, ten nápad se mi zalíbil. Antonín Dvořák toho vytvořil hodně a v té době neexistovalo nic, co by jeho dílo nějakým konzistentním způsobem přibližovalo. Všem nám šlo o odkaz velikána české hudby, o to rozvinout dílo jednoho z nejvýznamnějších českých umělců všech dob. Chopili se toho zkušení a nadšení lidé a díky nim je dnes festival tam, kde je.

Často zmiňujete inspirativní lidi, umělce, které jste potkal. Kdo z nich na vás nejvíce zapůsobil?

Určitě jedním z těch, kterých jsem si nesmírně vážil, byl pan dirigent Jiří Bělohlávek. Skvělý umělec, naprostý profesionál. Když v roce 2010 převzal Českou filharmonii, dokázal ji posunout blíže evropské špičce. Člověk s velkou lidskou pokorou a nesmírným nadáním. Už jsem zmiňoval ono vystoupení v Carnegie Hall a po jeho skončení jsem panu dirigentovi předával cenu Antonína Dvořáka. Rád na ten večer vzpomínám a vlastně s tím souvisí ještě jeden člověk, kterého jsem díky festivalu měl to štěstí potkat: Toníček, nebo přesněji Antonín Dvořák III. Vnuk slavného skladatele byl nesmírně vstřícný člověk, zapálený pro dílo svého děda, a také byl velkým fanouškem hudebního festivalu. I tohoto napojení na rodinu hudebního génia, jsem si velmi považoval. A ještě mi na mysli vytanul další umělec – violoncellista žijící v USA Yo-Yo Ma. Slavný hudebník, ze kterého úplně sálá nadšení pro hudbu a radost ze života. Yo--Yo Mau si troufám považovat za přítele a jsem rád, že právě on je velkým propagátorem Dvořákovy hudby a mimochodem také držitelem ceny Antonína Dvořáka.

Zůstaňme tedy ještě za oceánem. Jste členem jedné z největších amerických kulturních institucí Kennedyho centra, a od listopadu loňského roku dokonce s manželkou předsedáte jeho mezinárodnímu výboru pro umění. Co to pro vás znamená?

Velkou zkušenost. V rámci výboru Kennedyho centra se potkáváme s mnoha americkými podnikateli, umělci, politiky. A co je na tom úžasné, že na půdě Kennedyho centra se smazávají i politické rozdíly. Bez ohledu na to, kdo je republikán a kdo demokrat, jsou tady lidé s hlavním cílem podporovat národní kulturu a národní hrdost. Šéf celého centra David Rubenstein je nesmírně inspirativní člověk, je zakladatelem jedné z největších finančních institucí na světě, firmy Carlyle Group. Také jeho pravá ruka prezidentka Deborah Rutter je žena, která doslova otevírá Kennedyho centrum široké veřejnosti. Přichází s inovativními projekty, ví, jak nejlépe rozproudit třeba diskusi o dopadech umění na vzdělávání. Podstatou je to, že budují centrum jako otevřenou instituci. Za velmi zajímavý považuji jeden z posledních projektů Millenium stage. To je program, který umožňuje každý den v roce vystoupit některému mladému umělci z jakékoliv části světa v Kennedyho centru a zprostředkovat tak americkému publiku kulturní zážitek z různých zemí. Ten projekt jsme s manželkou osobně podpořili. Vystupují zde nejen hudebníci, tanečníci, performeři a jazzoví či rockoví zpěváci, ale podporovány jsou i nové formy umění jako třeba skateboarding… Je to svým způsobem platforma, která otevírá
diskusi o tom, jaké bude umění v budoucnosti.

Američané mají propracované systémy dárcovství a mecenášství. Vidíte nějakou možnost využití jejich zkušeností u nás?

Rozhodně. Už jen to, jak je například financováno samotné Kennedyho centrum, je poučné. Financování se skládá ze čtyř zdrojů: výnosy ze vstupného, veřejné finance, komerční partneři a klub mecenášů. Federální ministerstvo školství a kongres hradí necelou třetinu, což jsou náklady spojené s provozem. Veškeré prostředky na programové záležitosti musí Kennedyho centrum sehnat od dárců. A i tento model je vlastně velmi výjimečný, protože za příspěvek státu vděčí tato instituce tomu, že je jakýmsi památníkem prezidenta J. F. Kennedyho. Drtivá většina kulturních institucí v USA získává veškeré zdroje od soukromých dárců, veskrze od drobných přispěvatelů.

V Evropě jsme byli zvyklí na podporu kultury z veřejných peněz, ale v posledních patnácti letech se tyto zdroje zmenšují a tento trend pokračuje. Politici mají jiné starosti a peníze daňových poplatníků jdou na jiné účely. Ani u nás tomu není jinak. Co s tím?

Podívejme se na příklad ze sousedního Německa. Před deseti lety Mnichovská opera financovala svůj provoz jen ze vstupného a z dotací od státu, a to mluvíme o 100 milionech eur ročně. Dnes musí získat od dárců skoro polovinu (42 milionů eur). Je to realita, na kterou musí být evropské kulturní instituce připraveny. Dvořákova Praha vybere na vstupném čtvrtinu celkových nákladů, veřejné zdroje činí asi třetinu a korporátní a privátní příspěvky zbytek. Musíme dál pracovat na vícezdrojovém financování a hlavně se soustředit na kultivaci privátních dárců. V rámci festivalu chceme budovat tzv. „pyramidu dárců“. Začínáme od těch drobných, kteří si koupí vstupenku, dají dar v řádu stovek korun. Pak jsou například ti, kteří se zapojili do akce „Adoptuj si svoje místo“ a zaplatí za něj mezi pěti až deseti tisíci korun. A na vrcholu pyramidy jsou lidé, kteří každoročně podpoří festival až do výše 100 tisíc korun. Klub mecenášů přejímá modely fungování z USA: struktura balíčků, pravidelná komunikace, budování statusu klubu mecenášů, jejich společná setkání… A dělají to především z přesvědčení, že pomáhají budovat dobrou věc, každý podle svých možností. To mi připomíná ještě jeden příběh: Na festival každoročně bereme mladé brigádníky. Byl tam student, který si vydělal dva a půl tisíce korun. Když je dostal vyplaceny, všechno, co měl na výplatní pásce, vrátil festivalu jako sponzoring a dnes je ambasadorem projektu..