12.11.2024, Boris Klepal
Mluví se o něm jako o jednom z nejvlivnějších lidí v současné opeře, ale britský deník Telegraph šel ještě dál: rovnou ho označil za superstar a nejvýznamnějšího operního režiséra dneška. Barrie Kosky o sobě říká, že je židovský gay klokan, a za svoje druhé já pokládá žabáka Kermita.
Postavička z loutkových Muppets hrávala roli konferenciéra i producenta jejich populárních show. Proto ho i ze zištných důvodů uháněla primadona Miss Piggy – nedůtklivá a afektovaná slečna v podobě nastrojeného prasátka s hřívou blonďatých vlasů. Kermit potřeboval hodně energie, aby jí nepodlehl, a škodolibě by se dalo říci, že Kosky v tom vidí odmítání vepřového. Mnohem podstatnější je ale skutečnost, že jeho žabí alter ego dokázalo se svojí zelenou kamufláží fungovat a obstát ve světě šoubyznysu, s pozitivně nastavenou myslí dělat i nepříjemná rozhodnutí a nerozvracet přitom práci ani životy všech okolo.
Být blázen není v operním světě nic zvláštního, ale úspěšných bláznů zase tak moc není. Kosky k nim bezesporu patří. Podobně jako u jeho druhů v „operním šílenství“ však musí významná část jeho osobnosti pracovat na racionálním základě. Šílenec by nemohl celých deset let vést úspěšně Komische Oper Berlin nebo předtím Schauspielhaus ve Vídni.
Komická opera v Berlíně je scéna s ohromnou tradicí v divadelní důkladnosti. Inscenace Příhod lišky Bystroušky z roku 1956 vešla do učebnic: dirigoval ji tehdy Václav Neumann, ale především byla klíčovou položkou v díle režiséra a zakladatele divadla Waltera Felsensteina. Na něj i na jeho neméně slavného následovníka Harryho Kupfera mohl Kosky navázat.
Sám však mluvil o své širší příslušnosti k Berlínu: čím víc je v něm židů, tím podle Koskyho lépe. Nemyslel to nacionalisticky, ale připomínal Berlín před Hitlerem, kdy židé tvořili velkou část personálu i managementu berlínských divadel, k nimž vždy patřilo také vyjadřování ostrých společenských postojů. A nemuselo to být zdaleka jen skrze „velkou“ operu, ale třeba také v kabaretech nebo k jejich duchu mířící Dreigroschenoper od Kurta Weilla a Bertolta Brechta. Na tvorbu prvního z nich v programu předání Ceny Antonína Dvořáka také dojde.
Sedmapadesátiletý Kosky se narodil v Austrálii, kde vyrůstal v tradiční židovské rodině. Náboženství se zřekl ještě jako teenager a netají se ani svým odmítáním katolických obřadů. Rituály ale přesto zůstaly důležitou součástí jeho stylu práce.
Roku 2017 se stal prvním židovským režisérem, který pracoval na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Režíroval tehdy dokonce Mistry pěvce norimberské – nacionalistické dílo protkané představami o ideálním uspořádání společnosti. Poprvé je inscenoval někdo mimo přímé potomky Richarda Wagnera a Kosky se přímo na bayreuthské scéně dokázal vypořádat také se skladatelovým antisemitismem.
Koskyho inscenace Káti Kabanové na Salcburském festivalu v roce 2022 letos získala cenu britského časopisu Gramophone - foto (c) Monika Rittershaus
Před dvěma lety sklidila ohromný úspěch jeho inscenace Káti Kabanové na festivalu v Salcburku. Dirigoval ji Jakub Hrůša a nahrávka jejich společného díla letos získala cenu britského časopisu Gramophone. Publikum Komische Oper vidělo v Koskyho ztvárnění také Dvořákovu Rusalku i další Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu. Ocenění za významné umělecké počiny a za popularizaci české klasické hudby putuje do povolaných rukou.
V současné době režisér postupně vytváří inscenaci Prstenu Nibelungova – dříve zarputilý odpůrce Wagnera pracuje na jeho čtyřech dílech v londýnské Covent Garden. Jednotlivé části diriguje Antonio Pappano, čtyřdílný celek po něm převezme Jakub Hrůša jako jeho nástupce ve funkci hudebního ředitele.
Pokládat klasickou hudbu a operu za elitářské umění považuje Kosky za věcný nesmysl a poukazuje přitom na sport. Nejelitnější záležitostí je podle něj trénink olympijských sportovců: jedná se o stamilionové částky proudící k velmi úzké, exkluzivní skupince lidí. Je to také rituál, ale podle Koskyho velmi problematický.
Nelze přitom pochybovat, že Kosky vnímá divadelní aspekt sportu: sám je divadlem prostoupen skrz naskrz a vypovídá o tom i rozmanitost titulů, které režíroval. Patří k nim mimořádně úspěšný pohádkový singspiel Kouzelná flétna či hudební dílo Korunovace Poppey, mystické drama Ohnivý anděl, politická satira Orfeus v podsvětí i vážná politicko-psychologická dramata Macbeth, Boris Godunov a Poznamenaní. Zdánlivě neuspořádaný žánrový rozptyl vzájemně spojuje aktuální linie, kterou lze ve všech titulech snadno odhalit. Málokdo ji ale dovede předložit publiku s takovou přesvědčivostí jako právě Kosky.
Jeho práce je důkazem, že opera není mrtvý či umírající žánr, jak se často tvrdí. Kosky takové debaty považuje za nesmyslné: čím více se lidstvo utápí v technologiích, tím důležitější roli hrají lidské rituály. Opera je podle něj přímým protipólem k umělé inteligenci. Účinkující jsou na scéně, orchestr v „díře“, se vším si musí poradit bez zesilovačů a mikrofonů. Po takových zážitcích budou lidé podle Koskyho toužit stále.
Předání Ceny Antonína Dvořáka obklopí 9. prosince ve Španělském sále Pražského hradu hudební program poukazující na Koskyho všestrannost seriózního režiséra i šoumena, který dokonale stírá hranice mezi takzvaně vysokým a nízkým uměním. První polovinu koncertu tvoří Dvořák a Janáček, zatímco druhou muzikáloví superskladatelé Kurt Weill a Leonard Bernstein.
