20.2.2020, Boris Klepal
Desetisvazkové vydání korespondence Antonína Dvořáka, ale také kniha věnovaná foukací harmonice. Dílo muzikologa Milana Kuny vzbuzuje respekt nejen rozsahem a šíří svého záběru, ale ještě více schopností nacházet nové věci, být důkladný, ale nerezignovat přitom na sdělnost. Milan Kuna převzal 19. února v Rudolfinu Cenu Akademie klasické hudby za přínos české hudební vědě.
„Říkat lidem na otázku ‚čím jsem’ – hudebním vědcem, to jsem nikdy nedokázal,“ vyznává se Milan Kuna hned v úvodu autobiografické knihy nazvané Být muzikologem. Sám sebe v odpovědi na zmíněnou otázku označuje právě za muzikologa a nevnímá toto slovo jako pouhé označení profese, ale také jako vyjádření lásky, kterou k ní cítí, a hrdosti na obor, který se mu stal osudem na celý život. Muzikologie pro něj navíc nikdy nebyla pouze bádáním uzavřeným do archivů, ale vnímal ji jako součást společenského dění. S takovým přístupem to pochopitelně neměl jednoduché, zvláště když maturoval v roce 1950. Kuna vzpomínal, jak v tomto roce část pomaturitních prázdnin obětoval účasti na socialistické brigádě, které se účastnili studenti muzikologie z pražské filosofické fakulty. Podle Kunových vzpomínek je vedl Zdeněk Mahler a pronášel k nim vášnivé politické projevy o nutnosti usilovné práce pro Gottwalda, Stalina a Kim Ir-sena. Ideologie se s vědou často nesnáší a Milanu Kunovi se v budoucích letech kariéry několikrát stalo, že mu byla z politických důvodů omezovaná či znemožňovaná publikační i profesní činnost.
O Kunově způsobu práce vypovídala už jeho stať Význam studia Dvořákových náčrtů, která vyšla v časopisu Hudební rozhledy v roce 1954, kdy Kuna ještě studoval na univerzitě. Jednalo se o průkopnický způsob studia hudby, který přihlížel ke skladatelovým skicám a náčrtům jako důležitému zdroji poznání inspirace a geneze výsledného díla. V dnešní době kritických edic se to zdá být samozřejmé, ale Milan Kuna si tento způsob práce osvojil jako jeden z prvních. Studium završil diplomovou prací nazvanou Stylová problematika v díle Antonína Dvořáka. Kunovo dvořákovské bádání patří ke stěžejním součástem jeho celoživotního díla. Korespondence Antonína Dvořáka, kterou Kuna s dalšími spolupracovníky shromáždil do desetidílné publikace, je obdivuhodným mezníkem jeho muzikologické práce. Podstatný není pouze rozsah edice, ale také množství do té doby neznámých pramenů, které se podařilo shromáždit, jak připomíná muzikolog a dvořákovský badatel David Beveridge. Ten si Kuny cení nejen jako vědce a autora výjimečných publikací, ale také jako skvělého člověka, který vždy mnoha způsoby podporoval mladší kolegy.
Podporu u Kuny nenacházeli pouze kolegové, ale také laici – dnes se tak děje především prostřednictvím knih Skladatelé světové hudby a Osobnosti české hudby. Obě knihy promlouvají ke čtenářům sdělným jazykem odvozeným z hlubokých znalostí. Sdělnost ostatně patřila ke Kunovi jako důležitá součást jeho práce a nezříkal se jí ani jako šéfredaktor specializovaného časopisu Hudební věda. „Byl jsem přesvědčen, že odborný časopis nemá sloužit jen k vydávání nezáživných příspěvků, o které jiné časopisy či instituce nestojí,“ poznamenal k tomu Kuna. „I vědecký časopis přece může být živý, čtivý a svým způsobem aktuální.“ Při veškeré lásce k hudbě Kuna zdůrazňoval, že se nemá přeceňovat její obsahová stránka. Utvrdila ho v tom bizarní zkušenost, kdy se účastnil výběru amatérských filmů na festival, k nimž si porota jako doprovod pouštěla náhodnou hudbu z rozhlasu. Ta se pak sama vázala k různým filmovým situacím, jako by za tím byl autorský záměr. Filmová hudba však Kunu zajímala mnohem hlouběji než jako prostředek úvah o tom, jaký obsah z ní lze vyčíst. Zabýval se zvukovou dramaturgií filmu, analyzoval nejen hudbu, ale také hluk, slovo i ticho. Jeho kniha Zvuk a hudba ve filmu z roku 1969 našla využití také jako učebnice na FAMU.
K profilu Milana Kuny patří neodmyslitelně vědecká i lidská pravdivost, se kterou se pouštěl do společensky ožehavých témat. K těm v době komunistické diktatury patřili i takzvaní „terezínští skladatelé“, jejichž osobnosti i dílo zůstávaly ve stínu vinou antisemitských nálad, které byly součástí vládnoucí ideologie. Kuna se jejich tvorbou i osudy začal zabývat jako velkým komplexním celkem a stál u zrodu způsobu, jakým na ně dnes nahlížíme. Shrnutím této práce je kniha Hudba vzdoru a naděje vydaná v roce 2000. Osudy skladatelů z českých zemí v německých věznicích a koncentračních táborech se Kuna zabýval v hudebně historickém díle Hudba na hranici života, které vyšlo v roce 1990 česky a o dva roky později také v němčině. V roce 1994 tuto knihu Kuna obhájil i jako doktorskou disertaci.
S podobnou usilovností se Kuna věnoval dílu skladatele Karla Reinera, který byl rovněž za druhé světové války internován v Terezíně, ale útrapy ghetta přežil a dodnes bývá v souvislosti s terezínskými skladateli zmiňován jen okrajově. Komunistickým režimem byl ovšem Reiner považován za „formalistu“ a jeho hudba nebyla žádoucí. Zabývat se jeho dílem rozhodně nebylo profesně výhodné, byla k tomu potřeba jistá dávka odhodlání a také osobní integrity.
To stejné platí snad ještě ve větší míře také v případě dirigenta Václava Talicha, na němž po válce především zásluhou Zdeňka Nejedlého a Mirka Očadlíka ulpěla nálepka kolaboranta s hitlerovským režimem. Kuna si umínil, že Talichovu osobnost očistí a věnoval mu nejen velkou monografii, ale také řadu dílčích textů, zkatalogizoval jeho pozůstalost a připravil edice Talichovy korspondence s Josefem Sukem, Bohuslavem Martinů, Aloisem Hábou a dalšími skladateli.
Ke Kunovým mimořádným počinům patří jeho analýzy interpretačních výkonů, ve kterých společně s akustikem Milošem Bláhou hledali jejich exaktní zákonitosti. „Ve sportu se tělesné výkony měří góly, centimetry nebo stopkami, v umění tomu tak není,“ uvažoval Kuna v souvislosti s hudební kritikou. Přesným měřením časových i tempových proporcí přitom sám hledal cestu, jak tato jednoznačná měřítka na hudbu aplikovat. Při výzkumech s Bláhou ostatně zmíněné stopky vydatně používali. Výsledkem jejich společné práce je kniha Čas a hudba z roku 1982.
Rada akademiků udělila Milanu Kunovi Cenu Akademie klasické hudby za přínos české hudební vědě necelý měsíc před jeho osmdesátými osmými narozeninami. PhDr. Milan Kuna, DrSc. převzal ocenění v rámci koncertu Českého spolku pro komorní hudbu 19. února 2020 v Rudolfinu.
