25.8.2023, Boris Klepal
Každé setkání s Gilem Shahamem vyvolá touhu potkat se s ním znovu. V jeho přítomnosti má člověk pocit, že nejsložitější hudební i životní problémy lze vyřešit jedním máchnutím smyčce a optimistickým úsměvem. Vynikající americký houslista se vrací na Dvořákovu Prahu, kde si před čtyřmi lety získal publikum svojí hrou i vstřícným vystupováním. Náš rozhovor také u jeho minulé návštěvy v Praze začal.
Minule jsem v Praze hrál Koncert pro housle a orchestr od Antonína Dvořáka a hodně to pro mě znamenalo. Stál jsem ve stejném sále, kde Dvořák kdysi dirigoval, hráli jsme tam potom i spoustu krásné komorní hudby. Poprvé jsem potkal violoncellistu Kiana Soltaniho, se kterým budeme na festivalu hrát i letos. Poznal jsem také vašeho vynikajícího houslistu Josefa Špačka, říkali jsme mu Pepe. Rád na to všechno vzpomínám.
Všechny moje návštěvy Prahy byly strašně rychlé a naplněné prací, takže jsem neměl nikdy čas si ji pořádně projít a prohlédnout. Byl jsem ve Staronové synagóze, dostal jsem k ní i ohromně zasvěcený výklad, který vám už dnes nedokážu zreprodukovat. Potom jsme se ještě s malou skupinou lidí prošli po Praze a dozvěděli se něco o Mozartovi a jeho zdejších pobytech. Jinak jsem ale neviděl skoro nic, dokonce ani židovský hřbitov. Mrzí mě to, historie se mě v Praze dotýkala doslova na každém rohu.
Dvořák se tu hraje hodně, i když by to snad mohlo být ještě častěji. Před sedmi lety jsme v Bostonu viděli s mým bratrem premiéru koncertního provedení Dvořákovy opery Dimitrij, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Bratr o ní nadšeně hovořil jako o své nejoblíbenější opeře vůbec a já jsem si znovu uvědomil, jak neuvěřitelně dobrý byl Dvořák skladatel. A za sebe mohu jen dodat, že všichni sice znají a hrají violoncellový koncert, ale ten houslový není o nic horší.
Je docela zábavné, že se mě na to ptáte: s Brahmsem a jeho hudbou mě od malička nevědomky seznamoval můj starší bratr, který je opravdu svrchovaný klavírista, ačkoliv si nakonec zvolil vědeckou kariéru, v níž pokračuje dodnes. Myslím, že mi bylo tak dvanáct let, když začal intenzivně a s nadšením studovat a hrát Brahmsovu hudbu. Poslouchal taky spoustu nahrávek a dobře si vzpomínám, jak jsme spolu poslouchali fantastickou nahrávku Houslového koncertu, kterou natočil Jasha Heifetz. Byli jsme z ní oba naprosto uchvácení, stejně jako z nahrávky Klavírního koncertu d moll, kterou natočil Rudolf Serkin. Nemůžu také zapomenout na provedení První symfonie, které vysílal Bavorský rozhlas v podání svého symfonického orchestru vedeného maestrem Rafaelem Kubelíkem.
Miloval jsem tu hudbu od malička a mohu dnes říct, že jsem jeho hudbu studoval možná nejvíc ze všech. Jediný, kdo by mu snad mohl konkurovat, je Johann Sebastian Bach. Když můžu hrát Brahmse, cítím se vždy šťastný: bez ohledu na to, zda se jedná o koncerty s orchestrem nebo komorní hudbu.
Jeden z mých přátel říká, že nemá rád žádnou hudbu, která vznikla po Haydnovi a po Mozartovi, snad snese ještě trošku Beethovena a Schuberta. Je to vlastně strašně starý problém okolo dávno napsané hudby, ale rozumím, co tím chtěl můj známý říct. Všichni asi víme o tom, jak kriticky se k Brahmsově hudbě stavěl ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij. Říkal o ní, že připomíná nádherný pomník, který má mohutný podstavec, ale už na něm nestojí žádná socha.
Tak trochu rozumím tomu, když mají lidé z Brahmse ještě dnes trošku obavy. Zároveň ale myslím na nádhernou vstupní melodii druhé věty houslového koncertu stejně jako na jeho úplný začátek: ten je možná – ale opravdu jenom možná – o něco abstraktnější a stejně potom přejde do druhého tématu v houslích. To je prostě nádhera. To musí každého chytit na první poslech a pokračování vás odnese do jiné dimenze. Každá nota v partituře je dokonalá a dokonalé jsou i myšlenky, které vás při takové hudbě napadají. Snad jedině Bach psal s takovou rozvahou a důkladností, které se proměňují v cosi nadpozemského.
Opravdu nevím, kolikrát by to mohlo být. Můj kolega Itzhak Perlman odpověděl na podobnou otázku, že nepřesných provedení má za sebou stovky a možná i přes tisíc, ale dokonalé neodehrál ani jedno.
Brahms napsal Houslový koncert pro svého přítele, vynikajícího virtuóza Josepha Joachima. Jsem naprosto přesvědčený, že se na něj můžu dívat jako na autobiografické dílo, které vypráví nejen o jejjich vzájemném vztahu, ale předtavuje také ideál přátelství jako takového. Brahms byl na rozdíl od Dvořáka, který měl velkou rodinu, celý život sám. Zvolil si život muže, který se nikdy neožení, a já jsem pevně přesvědčen, že si o to víc cenil pevných přátelských vztahů. Poctu jim podle mě vytvořil právě Houslovým koncertem. Řekl bych, že Brahmsova osobnost je zakódovaná v partu viol, který se k sólovým houslím místy zcela zřetelně váže.
Myslím, že k přátelství skladatele s houslistou patří stejným způsobem. Joachim býval stejně jako Brahms odpůrcem manželství, jejich heslem bylo „sám, ale svobodný“. Joachim se však později oženil a poté zažil hodně trpký rozvod. To vše mělo na jeho vztah s Brahmsem nesmírně devastující vliv, zvlášť když se Brahms do rozvodových záležitostí zamíchal i jako svědek. Dvojkoncert je pak velké gesto na usmířenou a já jsem přesvědčen, že je to v jeho hudbě zkrátka slyšet. Navíc pozdní Brahms je nejen stále kompaktnější, ale také oduševnělejší, jeho hudba má pořád silnější charisma.
Myslím, že jsme se dobře sešli s Ericem Jacobsenem a orchestrem The Knights. Když jsem je poprvé slyšel hrát Beethovena – byla to jeho Třetí symfonie „Eroica“ –, byl to úchvatný zážitek. Navrhl jsem potom Ericovi, že bychom mohli společně nahrát Beethovenův houslový koncert a on mi na oplátku řekl, že bychom mohli natočit i Brahmse. Vzniklo z toho naše společné CD.
Řekl bych, že jsem od té doby mnohem důslednější při čtení partitury a mnohem víc respektuji, co je v ní napsáno. Joachim v ní dokonce zanechal značky pro metronom, které jsem si oblíbil. Na druhé straně mi s léty přibylo dovedností – nejsem už student ani začátečník – a s nimi také hodně sebedůvěry, takže se i při důslednějším čtení partitury cítím paradoxně svobodnější. Když stojím na pódiu, můžu si při hraní vychutnat každou chvíli. Před dvaceti lety však bylo fantastické pracovat s Berlínskými filharmoniky i s maestrem Abbadem. Hodně jsem se od nich naučil právě na cestě k dnešní umělecké svobodě.
Založit si vlastní značku mě napadlo snad už před dvaceti lety, ale nakonec jsem tehdy usoudil, že jsem na takové riziko ještě mladý a také byla jiná doba. Všechno se muselo prodat a získat tím dostatečné finance na další nahrávku. Dnes je spousta hudby i jiných médií k dispozici zadarmo. Když jsem začínal natáčet, což bylo někdy v osmdesátých letech, byly k tomu také potřeba přístroje o rozměrech větší ledničky. Posledním výkřikem tehdy byla zvuková technologie dolby a střih se dělal žiletkou z magnetofonového pásu. Navíc to bylo všechno strašně drahé. Dnes si můžete pořídit špičkové technologie v relativně přijatelné cenové hladině a když na věc přijde, vejdou se vám do notebooku, nebo dokonce i do telefonu. Jediným kliknutím nebo tapnutím na displej se můžete propojit se svým publikem. Hudebníci dnes žijí v úžasné době.
To nedokážu, protože s Kianem jsem tu skladbu ještě nikdy nehrál – budeme tedy mít na Dvořákově Praze premiéru. Spolupracuje se s ním ale báječně a na společný koncert se opravdu těším.
