2.12.2022, Boris Klepal
Hudba pro něj není jen zvukové umění, ale také platforma pro diskusi o společenských a politických tématech. Pokládat klasiku za umění pro elitu se mu zdá absurdní. Vynikající dirigent Paavo Järvi vystoupí v září 2023 na Dvořákově Praze, k domácímu publiku se vrací po sedmi letech.
Čerstvý držitel ceny Diapason d’Or za album s hudbou amerického klasika Johna Adamse pochází z Estonska. Narodil se však v době, kdy bylo ještě nedobrovolnou součástí Sovětského svazu. Nedůvěru a podezřívavý vztah k Rusku má zakódovaný v DNA. Neváhá se v tomto směru vyslovit, ale paradoxně letos v březnu neopustil Moskvu, kde zrovna pracoval s orchestrem mladých. Na Dvořákovu Prahu přijede dirigent s orchestrem Tonhalle, jehož sál v Curychu kdysi inauguroval Johannes Brahms.
„Možná by s námi byl spokojenější, kdybychom zařadili na program jeho vlastní hudbu,“ směje se dirigent, ale hned připomíná Brahmsův blízký vztah k Dvořákovi. Vkusu vídeňského klasika by jistě vyšlo vstříc také uvedení Klavírního konceru č. 3 od jeho předchůdce Ludwiga van Beethovena, který s curyšským orchestrem provede Ivo Kahánek.
Symfonie č. 9 od Antona Brucknera už by nejspíš u Brahmse měla složitější pozici. Järvi ale podotýká, že známá rivalita mezi oběma skladateli nefungovala ani tak na osobní úrovni, jako spíš mezi jejich stoupenci, kteří se na základě rozdílů v tvorbě obou symfoniků pouštěli do extrémních polemik.
Do Prahy se šedesátiletý Estonec vrací s velkou radostí, ze svého oblíbeného města se už dříve snažil poznat i něco víc než koncertní sál a hotel. „Procházel jsem se historickým centrem a prozkoumal i pár zajímavých míst, kde se dá dobře najíst,“ vyvolává Järvi z paměti zážitky, na které však neměl příliš mnoho času.
K Tonhalle-Orchester nastoupil jako šéfdirigent roku 2019. V nové pozici tak začínal jen několik měsíců před začátkem celosvětové koronakrize, která zasáhla spoustu hudebníků s osudovou silou. „Nikdo z nás netušil, jak bude celá záležitost dlouhá a jak dramaticky bude probíhat,“ ohlíží se Järvi za nedávnou minulostí. „Ty dva roky jsme ztratili,“ říká ještě bez obalu..
V Curychu však podobně jako u mnoha jiných orchestrů nepřerušili práci. „Jsem si jistý, že to bylo dobré rozhodnutí,“ konstatuje dirigent a pochvaluje si, že nepocítil žádné změny ve vztazích mezi členy orchestru nebo v jejich pracovních návycích. „Hledali jsme možnosti nahrávání a živých streamů. Koncertovali jsme také v televizi, pořádali komorní koncerty, orchestr měl pořád co dělat,“ vypočítává Järvi. Jako důkaz předkládá nahrávky všech symfonií od Petra Iljiče Čajkovského, které v Curychu natočil během minulých dvou let. „Málo toho nebylo,“ shrnuje stručně a zdůrazňuje, že orchestr díky intenzivní činnosti zůstal v bezvadné kondici.
Jako v předtuše blízké budoucnosti založil dirigent v roce 2019 také Nadaci Paava Järviho na podporu hudebníků a hudebního života v Estonsku. Ta je v jeho rodné zemi stejně nutná jako kdekoliv jinde na světě. Rozdíl proti mnoha jiným státům však spočívá v tom, že Estonsko je opravdu malé.
„Je to postsovětská země, jejíž ekonomika není v celosvětovém srovnání příliš silná,“ připomíná dirigent. V Estonsku je podle něj celkově méně příležitostí pro mladé hudebníky stejně jako možností účastnit se konkurzů, soutěží, mistrovských kurzů, zahraničního studia či získat opravdu dobrý nástroj. „Pro běžného studenta jsou to v podstatě nedosažitelné věci,“ dodává ještě.
Za paradoxní přitom pokládá, že v jeho zemi je silná tradice podpory nové hudby – zvláště co se týká sborové tvorby. „Zpěv je u nás mnohem víc součástí běžného života než v jiných zemích,“ naznačuje specifika estonského hudebního života Järvi, ale hned se vrací k omezené obchodní síle země a jejího rozpočtu, které mají mnohem výraznější limity než ve větších a bohatších státech.
„Estonsko je extrémně malé dokonce i proti České republice – celkem nemá ani jeden a půl milionu obyvatel,“ zmiňuje Järvi rozdíly mezi oběma zeměmi. Jiné je v obou případech i postsovětské trauma. Dirigentovu vlast Sovětský svaz přímo okupoval – Estonsko bylo jeho součástí, nikoli pouhým satelitem. Za významnější a respektovanější pokládá také českou hudební historii.
Estonské tradice i potenciál stále narážejí na nízké ekonomické limity země, stejně jako na málo rozvinutou tradici soukromého mecenášství a sponzorství. Proto se také Järviho nadace nemůže omezovat na domácí zdroje, ale rozhlíží se při hledání prostředků po celém světě.
Většinu mladších lidí je podle Järviho nesmírně těžké přesvědčit o potřebě klasické hudby v každodenním životě. „Většina z nich ji pokládá za součást zvláštních událostí, ale není zvyklá chodit na koncert pravidelně například každou sobotu,“ všímá si dirigent dlouhodobých změn v chování publika.
Docenění klasické hudby přichází podle něj pomalu a musí začít už v hodně útlém věku. „Pokud ji někdo neslýchal doma už jako dítě, je nesmírně komplikované přivést ho ke klasice ve dvaceti či pětadvaceti letech,“ konstatuje Järvi. Jediným řešením je podle něj systematické vzdělávání, které musí začít co nejdřív. I tak ale věří, že hudbu i jiné umění na nejvyšší úrovni si může užít kdokoliv.
Podpora umělců sice není jen otázkou financí, ale peníze v rukou správných lidí se správnými plány jsou podle Järviho důležité. „Státní i obecní ozpočty se vytvářejí na základě politických rozhodnutí a politici se často obávají preferovat takzvané elitní umění,“ uvažuje dirigent, který takové označení pro klasickou hudbu pokládá za absurdní.
Někomu se snad může jevit i takto, ale přicházejí k ní nové generace. Ty ji podle Järviho vnímají naprosto současným způsobem, i když je většinou dílem autorů, kteří dnes mají cejch „mrtvých bílých mužů“. Tento typ odmítavých postojů zaujímá i mnoho lidí, kteří se dostávají na významné společenské pozice. O to víc se ale dirigent snaží ukázat, že klasická hudba je inkluzivní a k jejímu vnímání není potřeba žádné speciální zázemí.
V roce 2015 vzbudil Järvi obrovský rozruch nahrávkou prosovětských kantát od Dmitrije Šostakoviče. Vzbudil tím debatu nejen o samotném skladateli, ale také o jeho odkazu pro budoucnost. Dnes ještě důrazněji říká, že všechna ta hudba – původně věnovaná Stalinovi – je také o Putinově současném Rusku.
„Jeho tragédie spočívá v tom, že se v něm nic nezměnilo,“ říká dirigent přímo. Změny v Rusku přirovnává ke kosmetickým úpravám povrchu za pomoci plastické chirurgie. Ta částečně upraví a uhladí vzhled člověka, ale pod ním zůstává pořád ta stejná osoba. Rusko je podle Järviho v podobné situaci: sovětská podstata myšlení zůstává beze změny.
Navzdory svým postojům dirigent letos v březnu neodjel z Moskvy, kde právě pracoval s Ruským národním symfonickým orchestrem mladých. „Tito mladí lidé by neměli být a nemohou být trestáni za barbarské chování jejich vlády,“ prohlásil tehdy na adresu kritiků svého rozhodnutí. Učinil je v době vzedmuté vlny bojkotů ruských umělců a sympatií k Ukrajině, kterou s Tonhalle-Orchester podpořil benefičním koncertem v Curychu.
Potvrdil tím svá vlastní slova o hranici mezi uměním a politikou, která podle Järviho sice existuje, ale její podoba závisí na konkrétní situaci. „Není tu jedna zásadní linie, je to otázka subjektivního přístupu,“ uvažuje dirigent. Klasická hudba podle něj může být správnou platformou například k současné diskusi o boji za práva žen v Íránu. Jako známý hudebník pokládá zaujímání jasných stanovisek za svou povinnost.
Velmi často si všímá kritiky, že umělci nevyužívají své mezinárodní pozice k tomu, aby se vyjádřili ke společenské situaci, politice, volbám, světovému dění či jakékoliv nespravedlnosti. Na druhé straně ale ví, že většinová společnost zprudka okřikuje každého umělce, který se o něco takového pokusí. Hudebníci by podle ní měli být zticha, věnovat se hudbě a nemíchat umění s politikou. „Skutečnost je taková, že na vás lidé útočí bez ohledu na to, zda něco řeknete, nebo ne. Proto se snažím spíš něco říct,“ uzavírá dirigent.
