Premiéra po 90 letech

Novodobá premiéra opery Král a uhlíř je unikátní položkou v letošním programu festivalu Dvořákova Praha. Dílo mladého Antonína Dvořáka z roku 1871 se hrálo v Národním divadle pouze šestkrát v sezóně 1929–30. Autor ho tedy neslyšel, pamětníci provedení už nežijí a nahrávka rovněž neexistuje. Král a uhlíř, kterého zná publikum dnes, má sice stejného autora hudby i libreta, ale zároveň se jedná se o dílo naprosto odlišné a samostatné. Dvořák totiž v následujících letech zhudebnil stejné libreto ještě jednou a

Je 29. březen 1871 a královna Viktorie v Londýně slavnostně otevřela Royal Albert Hall.Tehdy devětadvacetiletého violistu a skladatele Antonína Dvořáka to pravděpodobně příliš nezajímalo, chystal se totiž zahájit kompozici své druhé opery Král a uhlíř. Komediální pohádky o králi, který na lovu zabloudil do uhlířské chalupy, a nakonec pomohl dívce Lidušce k vytouženému ženichovi.

Český operní život se tehdy už devět let s chutí hlásil o slovo v Prozatímním divadle a mladého skladatele určitě ani nenapadlo, že právě v Royal Albert Hall bude mít o dvanáct let později anglickou premiéru jedno z jeho nejslavnějších děl – Stabat Mater. Nemluvě o tom, že o jeden rok později tam bude svoje famózní oratorium osobně dirigovat a stane se z něj světová skladatelská osobnost.

Na jaře roku 1871 byly Dvořákovy plány skromnější, nehledě na to, že k jeho osobnosti nepatřilo plané snění. Navíc vytvořit operu pro scénu Pozatímního divadla zní skromně snad z dnešního pohledu. V Dvořákově době to znamenalo zapojit se s plnou silou do veřejného života a podílet se na etablování české kultury jako rovnocenné položky v evropském kontextu.

OD KOLEKTIVNÍ RUTINY K SAMOSTATNÉMU DÍLU

Velký krok to byl také pro Dvořáka osobně. Právě v roce 1871 totiž opustil angažmá v orchestru Prozatímního divadla, kde působil jako violista, a vydal se na dráhu profesionálního skladatele. Z anonymního orchestrálního hráče se měla stát nezaměnitelná individualita.

Angažmá v orchestru vyžaduje jako každé jiné zaměstnání nezanedbatelné množství času a pro člověka s tvůrčími ambicemi to může být práce vskutku úmorná. Je v ní spousta rutiny a provozního cynismu, kterému je snadno hratelná hudba milejší než vysoká úroveň představení.
Zároveň je ale činnost v operním orchestru příležitostí seznámit se nejen s divadelním provozem, ale také s obrovským množstvím repertoáru.

Prozatímní divadlo začalo hrát v roce 1862 a od začátku v něm roli orchestru zastávala Komzákova kapela, jejímž členem byl i Dvořák. Zažil tedy na vlastní kůži nejen spory o vedení divadla a věčné bitvy mezi příznivci Bedřicha Smetany a Johana Nepomuka Maýra. Důležitější je, že zde přehrál pod taktovkou obou šéfů i dalších dirigentů spoustu oper – od výsostných děl své doby přes průměrné a dobově přeceněné věci až po naprosto zapomenutelné hlouposti.

Dvořák v roce 1871 znal z praxe Verdiho Trubadúra, Rigoletta i Traviatu – což byly tehdy vcelku čerstvé věci –, Belliniho Normu i Rossiniho Viléma Tella. Podílel se na představeních Gounodova Fausta či tehdy ještě stále velmi oblíbených oper Giacoma Meyerbeera. Byl ale také u premiéry Prodané nevěsty, hrál Šeborovy Templáře, čili stručně řečeno – věděl v podstatě o všem, co se v českém operním životě událo. A věděl také, jak reaguje publikum – i tato znalost možná stála za volbou lidového námětu Krále a uhlíře.

Opera Král a uhlíř je ve své podstatě pohádka s komickou zápletkou a šťastným koncem. Dvořák ji dokončil 20. prosince roku 1871 a nabídl ji k provedení v Prozatímním divadle. A ze začátku vypadala situace nadějně.

Dvořák zhudebnil libreto Král a uhlíř dvakrát – nejdřív v roce 1871 a potom v roce 1874, pokaždé úplně jinak. Tato dvě zhudebnění nemají hudebně nic společného, ani jeden hudební motiv z prvního zhudebnění nezachoval Dvořák ve druhém. Festival Dvořákova Praha uvede 19. září v Rudolfinu zhudebnění z roku 1871.
První zhudebnění nevyšlo tiskem v žádné podobně kromě několika stran klavírní úpravy několika motivů. Z prvního zhudebnění také nebylo nikdy nic nahráno. Někdy se prvnímu zhudebnění říká „první verze opery Král a uhlíř“, ale není to první verze, je to samostatná opera, která kromě předehry existuje pouze v jedné verzi.
Druhé zhudebnění z roku 1874 pak Dvořák poměrně radikálně zrevidoval ještě v roce 1887 spolu z výraznými změnami v textu od V. J. Novotného. Tím vznikla druhá verze druhého zhudebnění. V roce 1914 toto dílo ještě dále upravil Karel Kovařovic, včetně textových změn. Tiskem vyšla ve formě klavírního výtahu jen tato poslední verze druhého zhudebnění, která také byla několikrát nahrána, naposled ve velmi krásné nahrávce Gerda Albrechta.
Několik ukázek z obou zhudebnění libreta Král a uhlíř zazní 1. září v Plzni v rámci festivalového putování „Po stopách Antonína Dvořáka“. Kompletní uvedení opery Král a uhlíř z roku 1871 ale uslyší až publikum Dvořákovy Prahy v Rudolfinu.
DAVID BEVERIDGE, muzikolog

PŘEDEHRA K VELKÝM POTÍŽÍM

Prozatímní divadlo - jak bylo tehdy běžné - pořádao také filharmonické koncerty. O jejich obnovení se v roce 1869 zasloužil Bedřich Smetana a uváděl na nich skladby starých mistrů, ale také hudební aktuality. Velký rozruch vzbudila v prosinci 1869 předehra k Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským, stará tehdy pouhých sedm let.

Smetana ovšem uváděl i novinky domácí a na filharmonickém koncertu v dubnu 1872 zazněla předehra k Dvořákovu Králi a uhlíři. Byla na programu zároveň s předehrou ke Smetanově Libuši, Beethovenovým Klavírním koncertem c moll a Chopinovým Nokturnem G dur. Klavírních partů se ujal sám Bedřich Smetana. Navzdory rychlému koncertnímu uvedení předehry se ale celé opeře na zkouškách vůbec nedařilo.

První problém spočíval v tom, aby se Král a uhlíř vůbec začal zkoušet. Divadlo zahájení zkouškového procesu stále odkládalo a možná by se ani neodhodlalo začít, nebýt úspěchu Dvořákova hymnu Dědicové Bílé Hory. Premiéra vlasteneckého díla pro sbor a orchestr měla v březnu 1873 mimořádný ohlas a patrně rozhodla o tom, že se Prozatímní divadlo začalo o uvedení Dvořákovy opery opravdu zajímat.

Další komplikace ale přišly v průběhu samotných zkoušek. Dvořák navzdory prostému námětu zkomponoval Krále a uhlíře v nezvyklém polyfonním slohu, do kterého se zpěváci nemohli vpravit a podle dobových svědectví si na svoje party trpce stěžovali. Kritik Václav Juda Novotný o atmosféře na zkouškách napsal: „Každý sólista naříkal si na nesnadnost a nevděčnost
partií a sboru nechtěly melodie Dvořákovy nijak do hlavy – vše, co bylo po Dvořákově opeře určeno ku provedení, se tím zdržovalo, každý s nechutí šel do zkoušek, poněvadž byl ve svém nitru přesvědčen, že marná je všechna práce, ta hudba že nikdy obliby nedojde.“

EXPERIMENTÁLNĚ OVĚŘENO: KRÁL A UHLÍŘ SE NEDÁ HRÁT

Stesky zpěváků, sboristů i orchestrálních hráčů na nezvyklou hudbu patří k divadelnímu folkloru dodnes, a kdyby se mělo dát jen na ně, žádná opera by nebyla nikdy napsaná. Dvořákova Krále a uhlíře ale nakonec odmítl i Bedřich Smetana, i když způsobem, který svědčí o značné dávce umělecké poctivosti:

„Tak jsem na příklad při nahlédnutí do partitury Dvořákovy opery Král a uhlíř, jež měla býti u nás provozována, seznal, že tak, jak je nyní napsána, provésti se nedá. Aby se neřeklo, že zamítám tuto operu bez příčiny, dal jsem ji nastudovati. Při zkoušce bylo s obtížemi provedeno pouze první jednání, poněvadž jak hudebníci v orchestru, tak i zpěváci si stěžovali, že se jim ukládají úkony prostě nemožné.“

Pokud se zpěvákům zdály požadované úkony nemožné, Dvořák zvolil řešení ještě nemožnější.Vzal si zpět partituru, kterou mu divadlo vrátilo, a rozhodl se zhudebnit libreto znovu a úplně jinak.

Z dřívějších časů samozřejmě známe praxi, kdy se jedno libreto zhudebňovalo víckrát. Některá libreta Pietra Metastasia se dočkala až stovky zhudebnění od různých skladatelů. Ovšem případ, kdy jeden skladatel zhudební jedno libreto vícekrát, je zcela odlišný. A navíc je potřeba nepředbíhat událostem a držet se především Dvořákova prvního zhudebnění – jeho příběh byl prozatím zakončený uvedením v letech 1929–30 a pokračování přichází teprve letos.

PREMIÉRA TÉMĚŘ SVĚTOVÁ

Koncertním provedením se vrátí znovu do života dílo, do kterého Antonín Dvořák vkládal množství nadějí. Byla to v té době jeho největší dokončená práce, která mu měla přinést nejen skladatelskou prestiž, ale také honorář – Dvořákova materiální situace tehdy ještě zdaleka nebyla uspokojivá.

Dnešním hudebníkům by navíc polyfonický charakter díla neměl působit neřešitelné potíže.Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že v Rudolfinu zazní Král a uhlíř na úrovni, se kterou by Dvořák v Prozatímním divadle sotva mohl počítat. Pro něj osobně by to jistě nebyla žádná útěcha za skutečnost, že prvního Krále a uhlíře nikdy neslyšel, ale festivalové publikum čeká účast na mimořádném budebním svátku.

Dvořákova Krále a uhlíře nastuduje dirigent Tomáš Brauner se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Pražským fi lharmonickým sborem. Sólových rolí se ujmou sopranistka Kateřina Kněžíková, tenorista Richard Samek, barytonista Roman Hoza, basista Jozef Benci a další. Novodobou premiéru díla bude natáčet Český rozhlas.