2.8.2022, redakce

Vrcholného Dvořáka by chtěl hrát každý

Jejich nahrávky sbírají ta nejprestižnější světová ocenění, pořadatelé se o ně perou, publikum je zbožňuje. Pavel Haas Quartet letos slaví dvacet let existence a vrací se na Dvořákovu Prahu s ojedinělým tříletým projektem. V rámci Komorní řady festivalu postupně zazní všechna smyčcová kvarteta Antonína Dvořáka a členové Pavel Haas Quartetu přijali roli kurátorů a zároveň důležitých protagonistů projektu. Podrobnosti nám přiblížila zakladatelka kvarteta, houslistka Veronika Jarůšková a její muž Peter Jarůšek, který je od roku 2004 violoncellistou souboru.

V roli kurátorů máte na starosti výběr interpretů i celkovou dramaturgii Komorní řady. Na základě jakého klíče jste soubory vybírali? Znáte se se všemi osobně?

VERONIKA: Měli jsme štěstí, že těsně po tom, kdy nás ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon s nápadem oslovil, se odehrávala světová přehlídka – kvartetní bienále v Amsterdamu. To bylo v lednu 2020.

PETER: Tam jsme se poznali s Juilliard String Quartet, kteří letos zahrají 14. Dvořákův kvartet. Jsou to nejen skvělí muzikanti, čímž nás samozřejmě zaujali nejdříve, ale také moc milí lidé. Hlavní je ovšem jejich přístup k hudbě, ten je nám hodně blízký. Vlastně pro celý výběr souborů včetně českých kvartet byl rozhodující jejich vztah ke Dvořákově hudbě i přístup k hudbě jako takové. Šlo nám o to, aby na festivalu co nejlépe reprezentovali Dvořáka. A ano, se všemi se známe osobně. S některými skutečně velmi dlouho, třeba i desítky let. Komorní hráči a sólisté mají docela výhodu v tom, že když na festivalech dávají pořadatelé dohromady třeba sextety, hráči se různě promíchají a je příležitost poznat se lidsky i hudebně.

Pojďme si přiblížit celý program. Dvořákových smyčcových kvartetů je 14, ale v rámci projektu skladeb uslyšíme o něco více.

PETER: Zazní všech čtrnáct číslovaných smyčcových kvartetů Antonína Dvořáka plus Cypřiše, což je vlastně Dvořákova verze jeho milostných písní pro smyčcové kvarteto. Přidali jsme ještě Dva valčíky, které existují ve verzi pro smyčcový orchestr, ale velmi často se hrají i ve smyčcovém kvartetu, a došli jsme k tomu, že by na této přehlídce neměly chybět. A přiřadili jsme i vrcholná komorní díla pro smyčce, třeba violový kvintet, smyčcový sextet a kontrabasový kvintet. Nakonec se nám vše povedlo krásně poskládat do tří ročníků…

Jak jste ostatním „rozdělili“ Dvořákovy skladby? Přece jen jsou některé proslulé, jiné se zase tolik nehrají.

PETER: To se zdálo jako oříšek, ale nakonec to bylo vlastně celkem jednoduché. Především jsme chtěli, aby byli všichni spokojení a ztotožnili se s tím, co hrají. První kvartety jsou skutečně velká výzva. Je nutné vnímat, že i Dvořák procházel vývojem, psal sice už tehdy skvělou hudbu, ale nejsou to úplně vyzrálá díla. Museli jsme předpokládat, že zahraniční kvarteta se s tím nemusí úplně ztotožnit. Naštěstí je tady řada mimořádných českých souborů. Třeba Zemlinského kvarteto má v repertoáru všechny kvartety, Bennewitzovci také řadu těchto skladeb hráli, Sedláčkovci jsou skvělé kvarteto. Takže oni se ujmou tohoto úkolu a zahrají rané kvartety. A vrcholná Dvořákova komorní díla by chtěl hrát každý, zvláště na Dvořákově Praze. Takže co se mohlo zdát jako potíž, nakonec báječně vyšlo.

VERONIKA: Výhoda byla, že jsme kolegům mohli nabídnout, aby si repertoár koncertu doplnili o svoje srdeční záležitosti, dali jsme jim úplnou volnost.

PETER: Sami taky nemáme moc rádi, když nás někdo tlačí do určité repertoárové linky. Potom hrozí, že to nebude fungovat. Kolegy jsme vyzvali, ať navrhnou, co by rádi zahráli. Aby našli to, co z jejich silných věcí má vztah k vybranému Dvořákovu kvartetu, který na koncertě zahrají. Skvělé bylo, že všechny návrhy sedly hned napoprvé, a dokonce jsou perfektně poskládané. Je tam klasicismus – Haydn, Mozart, Beethoven, je tam Schubert, je tam i současná hudba a také jedna světová premiéra. Je to pestré, a přitom to vzniklo nenuceně, samospádem.

Pojďme nyní do historie, jaký byl, Veroniko, váš impuls pro založení kvarteta?

VERONIKA: Ta hudba. Když jsem přišla na koncert Škampova kvarteta, kde tehdy hrál Peter, ta hudba mi úplně učarovala, byl to pro mne velký objev. Otevřela se mi krajina zázraků. Totéž mi řekl i Pavel Nikl [violista, zakládající člen souboru, dnes pravidelný host kvarteta – podílel se například na čerstvě vydané nahrávce Brahmsových kvintetů], kterého jsem pozvala k nám domů na konkurz. Původně z té nabídky nebyl dvakrát nadšený, ale když jsme si sedli a začali hrát, zůstal úplně paf. Dostala ho rozmanitost zvuku, které se dá dosáhnout ve čtyřech lidech. V tom je kvarteto zázračné – střídá se v něm bohatost orchestru a zároveň intimita a osamocenost.

PETER: I pro mě to bylo jako zjevení. Nikdy jsem kvarteto úplně nesledoval, bavily mě jiné žánry, jiný způsob prezentace. Možná jsem měl i smůlu na kvarteta, která jsem slyšel, většinou to byla strašná nuda. Koncem roku 1998 se mi doneslo, že Škampovo kvarteto hledá cellistu, ale já jsem v kvartetu původně hrát nechtěl. Až když jsme měli po konkurzu, když si mě vybrali, tak to pro mě bylo objevení nového vesmíru. Člověk se do zvuku kvarteta musí zamilovat. To je základ všeho. Potom se dají překonat všechny komplikace. Jako ve vztahu.

VERONIKA: Když si člověk sedne na pódium a jakoby za odměnu se mu otevřou dveře do oné kouzelné krajiny, zapomene na všechny těžkosti nebo únavu. Vždycky říkám, že hudba je královna a my jí sloužíme. Vybrali jsme si to a tak to máme.

PETER: Tak jsme to chtěli.

VERONIKA: A dobře nám tak.

Jak se vlastně stalo, že Peter přešel ze Škampova kvarteta do Pavel Haas Quartetu?

PETER: V září 2003 se cellista z Veroničina kvarteta rozhodl odejít. Já už jsem tehdy hrál skoro pět let ve Škampově kvartetu a sám jsem přemýšlel, koho Veronice doporučím. A vtom mi došlo, že bych tam měl hrát já. Bylo to prozření, pamatuju se, jak jsem se usmíval při představě, že můžu hrát zase s Veronikou. Samozřejmě mnoho lidí nechápalo, proč odcházím z etablovaného kvarteta…

VERONIKA: A výborného.

PETER: … výborného, které mělo tehdy mezinárodní kariéru, do kvarteta, které nemá nic. Ale pro mě to kvarteto mělo všechno.

VERONIKA: My jsme se tehdy toho rozhodnutí úplně lekli, a tak jsme šli za panem profesorem Škampou, abychom si to nechali posvětit, abychom něco nerozbili.

PETER: Jeho první reakce byla: Vy přece musíte hrát spolu! A hned potom řekl: Aha, a co Škampovo kvarteto? Což o něm dost vypovídá. Celý život měl citovou stránku nad tou pragmatickou. Což je v hudbě skvělé. Když viděl, že dva lidi spolu chtějí hrát, je to nade vše. A ostatní se už nějak vyřeší.

 

Říká se, že bez řemesla není umění. Jak to vnímáte vy?

PETER: Umění není sport, nemá vítěze, počítání na vteřiny. Nemá ani jasnou hranici, kde končí a co už je kýč. Můžete dát do hudby tisíce klišé, nechat si narůst dlouhé vlasy a začít to prožívat a přesvědčíte 80 procent publika. Ale to není skutečné umění. Protože skutečné umění přesvědčí 99 procent publika. Ale bez řemesla to nejde.

VERONIKA: Nebo publikum minimálně naštve, když už nepřesvědčí. Chci tím říct, že na ně nějak zapůsobí.

PETER: Aktivuje nějaké senzory.

VERONIKA: Něco se aktivuje, na co myslíte i druhý den. Něco nedefinovatelného ve vás zůstane, ať už vás to rozruší, nebo uklidní. Ale ten dojem zůstane. O to myslím jde, ale těžko se to popisuje.

PETER: To je umění. Ale to, co předvádíme na pódiu, určitě není věc náhody. Přichází hodně momentů okamžité inspirace, ale ta je nadstavbou po vytvoření nějaké struktury, nějaké danosti na základě partitury. My tvoříme příběh, jak ho chápeme napsaný v partituře, a vymýšlíme, jak toho dosáhnout, v jakém tempu a podobně. A to nám potom na pódiu dává svobodu. Ale opačně to nejde. Anebo jde, ale to je jen obal, chybí obsah.

Jak to ale může fungovat?

PETER: Spousta fantastických muzikantů má skvělé ruce, nacvičené formy, které fungují, znějí krásně, používají určitý mustr. Ale je to samozřejmě čistě subjektivní pohled.

VERONIKA: Jsou to takoví svůdci.

PETER: V našem věku, se svou zkušeností už rozpoznám, že ten člověk necítí skoro nic. Ono to zní divně, ale najdou se i psychopatičtí hudebníci. A ti navíc mívají velmi dlouhou životnost. Neničí sami sebe, netrpí. Ale musí to být podložené tím řemeslem.

VERONIKA: Já to přirovnávám ke krasobruslení, kdy člověk nejprve dře, ale později body získává i za umělecké ztvárnění, za dojem, který vyvolá.

PETER: I sebevědomí na pódiu je důležité. Ale není to arogance nebo sebeprezentace, musíte se ideálně dostat do takového stavu, že jste tam sám s tou hudbou. Skoro nevnímat publikum.

Je to i váš pohled, Veroniko?

VERONIKA: Ano, určitě, já jsem totální introvert.

PETER: Veronika, ta se zavře do bubliny.

VERONIKA: Ale zároveň jsem tam samozřejmě s kolegy a s hudbou, ale diváckou část se snažím nevnímat v tom smyslu, aby mě to nevyrušovalo.

Když mluvíme o spojení s kolegy, vybavují se mi vaše loňská vystoupení na Dvořákově Praze s Borisem Giltburgem, kde jste provedli Dvořákova tria.

VERONIKA: S Borisem to propojení funguje, bez bázně a hany bych to nazvala. On odevzdá všechno, nic nepředstírá.

PETER: On je jeden z nejlepších komorních hráčů.

VERONIKA: A vedle toho je i extrémně talentovaný sólista. Určitě tam hraje roli i povaha. Já vždycky říkám – jaký člověk je, jakou má povahu, tak i hraje. I když si ho poslechnete se zavřenýma očima, tak víte, jaký je. Někdo machruje, jiný aplikuje nějaké poučky, někdo tvrdě pracuje a trpí. Někdo se v tom vyžívá.

PETER: Nebo je ležérní. Je to tak.

VERONIKA: Nebo upřímně, ze srdce něco zpívá.

Kdybyste měli říct něco, co by nalákalo posluchače do sálu, co by to bylo?

VERONIKA: Že se na ně všichni moc těšíme! A že je skvělé hrát po dvou letech před publikem a bez omezení.

PETER: Dramaturgicky dodám, že v letošním prvním roce projektu zazní tři Dvořákovy vrcholné kvartety. Číslo 12, Americký, zahraje Jerusalem Quartet. Číslo 13 si bereme na starost my a číslo 14 Juilliard String Quartet. To jsou všechno v podstatě symfonie, jen napsané pro kvarteto. To je mimořádné lákadlo pro publikum.

VERONIKA: Pro fajnšmekry mohou být naopak zajímavá raná kvarteta.

PETER: Nejen pro fajnšmekry. Ona jsou skutečně krásná. Zazní číslo 1 v podání Zemlinského kvarteta, čtyřku si vybrali přátelé z Bennewitzova kvarteta a šestku Sedláčkovci, tedy Sedláčkovo kvarteto.

VERONIKA: Tak se nabízí mimořádná možnost sledovat Dvořákův vývoj, jak se učil ten obrovský talent a hudební košatost dostávat do tvaru a formy. Vlastně je to zároveň cesta jeho životem.

PETER: Zajímavé je, že Dvořák se na kvartetech vlastně učil, jak komponovat. Někdy jsou to až taková cvičení, která potom použil a vybrousil do diamantů. Takže tam je všechno.

VERONIKA: Čeká nás fascinující cesta. Úžasné tři roky. Kde jinde to člověk může slyšet…