30.8.2022, Boris Klepal
Když hudebník zapomene na svoje ego, může podle Markéty Cukrové spolupracovat i se zcela rozdílnými kolegy a ještě si jejich odlišnost užít. Na festivalu vystoupí mezzosopranistka v koncertním uvedení Rusalky coby Lesní žínka. Stane se tak součástí jednoho z nejkrásnějších ansámblů v dějinách opery, jak sama říká.
Händelovo oratorium Mesiáš, kurzy na Ševčíkově akademii, festival Zlatá pecka, zkoušky na světovou premiéru opery Tak tiše až, koncert s ohňostrojem v jižních Čechách. Srpnový kalendář Cukrové vzbuzuje respekt stejně jako otázky, jak intenzivní pracovní zatížení zvládá. Úroveň jejích výkonů vzbuzuje zdání, že jí jde všechno snadno. Kromě talentu a pracovitosti na tom má zřejmě zásluhu i dobré osobní know-how.
Její působení na hudební scéně připomíná těžko zachytitelnou čmouhu, která se pohybuje od jedné události ke druhé. Občas vzbuzuje dojem, že dokáže být na dvou či více místech současně. V rámci českého pěveckého prostředí by se nemuselo jednat o nic mimořádného. Intenzivní kočování od scény ke scéně je pro něj natolik charakteristické, až se někdy zdá, že zde funguje pouze jeden větší ansámbl, který zazpívá všechno.
Výjimečnost Cukrové v tomto kolotoči spočívá v její schopnosti efektivně studovat nové party, nelekat se nezvyklých výzev a zvládat stylové skoky od středověku přes baroko a romantismus až k současnosti. Roku 2017 zpívala roli Poutníka v brněnské inscenaci opery Láska na dálku od současné finské skladatelky Kaiji Saariaho. V jejím díle ožil nejen mysteriózní a vzdálený svět středověkých trubadúrů. K novému životu se probrala také jejich hudba znějící v nových souvislostech a zároveň jako z propasti času. Univerzální sdělení, které oslovuje posluchače napříč staletími, představovalo pro mezzosopranistku a její schopnosti ideální materiál.
Na letošním ročníku Dvořákovy Prahy bude Cukrová účinkovat v roli Druhé lesní žínky v koncertním uvedení Rusalky. Nádherné, bezstarostné ansámbly tří nadpřirozených bytostí svázaných se suchou zemí tvoří kontrasty k neštěstí, které se odvíjí pod vodní hladinou. I lesní žínky nakonec strnou úžasem nad Rusalčinou tragédií a druhá z nich hledí do šedivých oblaků, kam se schoval měsíček. Právě ten, který měl v prvním dějství pozdravovat Rusalčinu lásku.
„U Dvořáka najdete souvislost mezi sólovým partem a nejposlednějším pultem viol. Je vždy komplexní, barvitý, romantický v tom nejlepším smyslu,“ vyznává se pěvkyně, podle níž patří žínky k nejkrásnějším ansámblům v dějinách opery a říkají si o mladistvý, jasný tón. Svým charakterem jí připomínají i Dvořákovy Moravské dvojzpěvy.
Hodí se připomenout skutečnost, že kvalitní obsazení opery se pozná i podle účinkujících ve středních a menších úlohách. Prvotřídní síly v hlavních rolích sice sklidí většinu slávy i pozornosti, ale špičkové představení samy neudělají. Vedle Asmik Grigorjan v roli Rusalky, Dmytra Popova coby Prince či Jana Martiníka jako Vodníka zde musí být spolehlivý Lovec, Kuchtík i ansámbl Lesních žínek.
Mezzosopranistka si práci ostatních účinkujících dovede užít i během koncertu. „Pro mě asi není většího potěšení než obdivovat, jak kolegové umějí svou práci. A je mi jedno, jestli jsou slavní nebo ne. Snažím se zachovat si otevřenou hlavu, pořád se učit a přijímat podněty,“ svěřuje se pěvkyně a zároveň přiznává, že v řídkých případech, kdy impulsy nepřicházejí, na jevišti dost trpí.
Dosavadní účinkování Cukrové na Dvořákově Praze spočívá v množství práce, kterou by fotbalový komentátor možná označil jako „černou“. Mezzosopranistka byla vždy součástí ansámblu sólistů, ale zároveň se pokaždé jednalo o mimořádné projekty.
V roce 2018, kdy festival završoval kompletní provedení Dvořákových děl pro zpěv a orchestr, zpívala Cukrová při uvedení Mše D dur. V dobově poučené interpretaci a na staré nástroje ji hrál Orchestra of the Age of Enlightenment pod vedením Stephena Cleoburyho. Dílo s úžasně vyváženými slavnostními i intimními momenty vyzářilo do světa svoji skrytou barokní vrstvu.
„Tehdy jsme provedli ‚Lužanskou‘, jako bychom zpívali luteránské mše od Bacha,“ vzpomíná mezzosopranistka. „Staré nástroje, chlapecký sbor, dospělí sólisté: nádherně se odhalila barokní faktura skladby. Dvořák byl sám varhaník, měl rád Bachovo dílo, znal kontrapunktické postupy, uměl napsat přísnou fugu. Jeho duchovní dílo pro mě tvoří pomyslný most mezi barokní a romantickou epochou.“
O dva roky později se Cukrová podílela na premiérovém vystoupení Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy. Orchestr složený z talentovaných hudebnic a hudebníků hrál pod vedením Tomáše Netopila Symfonii č. 9 od Ludwiga van Beethovena. V krátké pauze, kdy se uvolnily tvrdé hygienické restrikce vyvolené pandemií Covid-19, byla potřeba slyšet Ódu na radost silnější než kdy jindy. Nadšené publikum si nakonec možná ani nevšimlo, jak obtížná pěvecká sóla Beethoven ve své poslední symfonii napsal.
Hlas Markéty Cukrové se prolíná celým playlistem od sólového zpěvu přes dueta až k ansámblu a sboru. Cyklus Nový špalíček od Bohuslava Martinů vznikl na texty moravské lidové poezie, skladatel jej věnoval Janu Masarykovi. Na klavír hraje Ivo Kahánek, který má na festivalu domovské právo. Pod jeho vedením se odehrál i maraton kompletního uvedení Dvořákových klavírních skladeb, klavírista je posléze sám natočil i na CD.
Navázat spolupráci s klavíristou je podle Cukrové individuální záležitost. „Jsem ve svém oboru dlouho, takže již vím, že spolupráci brání buď neschopnost nebo velké ego. Při jejich absenci není těžké se na sebe napojit, přijmout třeba i odlišný styl muzikantství a užít si navzájem svůj talent,“ vysvětluje mezzosopranistka, pro niž jsou velkou inspirací všichni klavíristé, s nimiž v současné době zpívá, a mělo by to tak i zůstat.
Ze stejného inspiračního zdroje jako Martinů vycházejí Dvořákovy Moravské dvojzpěvy: jejich poslední část má opusové číslo 38, melodické bohatství dvojhlasů spoluvytváří sopranistka Simona Šaturová, na Dvořákův historický klavír hraje Vojtěch Spurný. Poslední dvě položky playlistu tvoří části Credo a Agnus Dei z Mše D dur, takzvané „Lužanské“. Cukrová zpívá altová sóla, nahrávka vznikla pod vedením Adama Viktory v lužanské kapli, kde měla skladba premiéru.
Markéta Cukrová v žádném případě nezpívá na efekt, ale směrem k vnitřní kráse a oduševnělosti. Chápe smysl slov i jeho provázanost s hudební stránkou věci. Není divu, že mezi její oblíbenkyně patří britská mezzosopranistka Kathleen Ferrier, která zanechala v interpretační tradici staré i současné hudby nesmazatelnou stopu. Kombinace operní stylizace a vznešenosti s pocitem důvěrné blízkosti a přirozenosti je oběma pěvkyním společná. Ke svým láskám řadí Cukrová také českou mezzosopranistku Věru Soukupovou.
Letošní sezónu hodnotí pěvkyně v mnoha ohledech jako hraniční. „Bude třeba dobít baterky, ale dojde k tomu bohužel až v příští sezóně. To pak odjedu někam daleko k moři a úplně vypnu. O hudbě ani o hlasivkách nebudu chtít slyšet ani slovo. Budu jen číst, plavat v moři, jíst a užívat si dobrou společnost,“ těší se Cukrová, i když ví, že cestou zpátky bude už na letišti hledat diář a kontrolovat termíny.
23. 8. 2022
24. 5. 2022
