Minulost a současnost, tragédie a emoce, klasika a technologie. Hluboký respekt k obětem vypálených Lidic jako by nahradil minutu ticha za všechny, kteří zbytečně umírají v současných válkách. Teprve poté se dostane ke slovu ryzí přítomnost ve skladbě Violoncelloops od Petra Wajsara, který s neobyčejnou lehkostí kombinuje klasickou i populární hudbu. Jeho smyčky – loopy – však nejsou v rukou DJ a jeho gramofonů, ale hraje si s nimi violoncellista ve stejně živém provedení. A že koncertní mistr violoncell české filharmonie Václav Petr „živý“ být umí! Bouřlivé kontrasty a proměnlivé emoce hudby, která je obrazem nepředvídatelného osudu, jako by v sobě ukryla všechny zvraty doby, v níž dovedou lidé milovat se stejnou intenzitou jako válčit. Všechny zdánlivě nesmiřitelné rozpory zůstanou sjednoceny díky ušlechtilému zvuku České filharmonie pod taktovkou skvělého Ingo Metzmachera.

„Česká filharmonie zahrála jednu z Dvořákových nejlíbeznějších symfonií jako o život, se širokým dynamickým rozpětím a takovým dramatismem, až člověka napadalo, jestli si toho sám autor byl vědom. Orchestr hrál úžasně: byly slyšet ostré kontrasty, blesky, hromy, cvrlikání, temnota, hřejivost a měkkost. V sólu zazářil koncertní mistr Vodička, trubky a pozouny se zaskvěly zvláště ve finále. Semjon Byčkov zasluhuje obdiv za to, co z partitury vyčetl. Precizností a vřelostí, která byla vždy devízou tohoto tělesa, zároveň výtečně navázal na to, jak Dvořákovu hudbu interpretoval jeden z dřívějších šéfdirigentů filharmonie Václav Talich.“

aktualne.cz, 28. září 2023

Česká filharmonie, která vstupuje do 129. sezony, odehrála svůj první koncert 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu. Koncert dirigoval Antonín Dvořák a součástí programu byla i světová premiéra jeho Biblických písní č. 1 až 5. Dnes se orchestru dostává uznání nejen za kanonickou interpretaci hudby českých skladatelů, kterou propaguje od svého založení, ale i děl Dvořákových přátel Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského a Gustava Mahlera, který v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl světovou premiéru své Symfonie č. 7.

Charles Dutoit a Česká filharmonie otevřeli 129. sezonu, která je součástí Roku české hudby 2024, dvěma provedeními Dvořákova klavírního koncertu spolu s Berliozovou Fantastickou symfonií. Sólista Daniil Trifonov je jedním ze tří umělců, kteří se k České filharmonii připojí v New Yorku v prosinci 2024 v rámci Českého týdne v Carnegie Hall. Orchestr přiveze do New Yorku tři programy, v jejichž rámci vedle klavírního koncertu zazní také Dvořákův Koncert pro violoncello v podání Yo-Yo My a Koncert pro housle s Gilem Shahamem. Tyto koncerty doplní Mahlerova Symfonie č. 5, tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí na podiu Carnegie Hall Pražský filharmonický sbor.

V několika minulých sezonách se do středu zájmu Semjona Byčkova při práci s Českou filharmonií dostal Gustav Mahler a nový komplet jeho symfonií pro Pentatone. První dvě nahrávky cyklu, Symfonie č. 4 a č. 5 byly vydány v roce 2022, o rok později je následovaly Symfonie č. 2 Vzkříšení a Symfonie č. 1. Na nedávné provedení Mahlerovy Symfonie č. 3 naváže Semjon Byčkov v sezoně 2024/2025 Pátou a Osmou symfonií. U příležitosti padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče bude dirigovat jeho Koncert pro violoncello a Symfonii č. 5 na zájezdech do Vídně, Amsterdamu, Londýna, Paříže a Brugg. Pod taktovkou Semjona Byčkova zazní rovněž Brahmsova Symfonie č. 2, Schubertova Symfonie č. 2, Bachova Mše h moll a Beethovenova Symfonie č. 2.

Pod taktovou Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, v nadcházející sezoně zazní méně hraná díla Pavla Zemka Nováka, Vladimíra Sommera, Josefa Suka a Luboše Fišera. Hrůša s filharmonií přinese českou hudbu také na letní festivaly Elbphilharmonie Sommer, Rheingau Musik Festival a na BBC Proms. Vedle Jakuba Hrůši se hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie stává i světově proslulý sir Simon Rattle, který v sezoně 2024/2025 uvede Weillovu operu Sedm smrtelných hříchů, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovu Glagolskou mši. Vedle trojice titulárních dirigentů se k České filharmonii vrátí Tomáš Netopil, Giovanni Antonini, Ingo Metzmacher, Alain Altinoglu a James Gaffigan, debutovat budou Nathalie Stutzmann, Alan Gilbert a Lukáš Vasilek.

Ve slavné minulosti České filharmonie hrála roli geografická poloha v srdci Evropy i dramatické politické dějiny českých zemí. Jejich výmluvným symbolem je Smetanova Má vlast. První úplné provedení Mé vlasti se konalo v roce 1901, v roce 1925 ji Václav Talich uvedl na prvním koncertě filharmoniků, který byl přenášen rozhlasem, a pět let poté se stala prvním dílem, jež orchestr nahrál na desku. Když Joseph Goebbels za nacistické okupace požadoval, aby Česká filharmonie vystoupila v Berlíně a Drážďanech, Talich dal jako vzdorné gesto na program právě Mou vlast. Tutéž skladbu pak v roce 1945 řídil Rafael Kubelík na „koncertě díkůvzdání“ za čerstvě osvobozené Československo. V roce 1990 si vybral Mou vlast znovu na program koncertu u příležitosti prvních svobodn ých voleb v Československu. O třicet let později se Semjon Byčkov rozhodl připomenout tuto historickou událost provedením celého cyklu v Rudolfinu na prvním Koncertě pro svobodu a demokracii. Jako připomínku svého vztahu v Smetanově Mé vlasti Česká filharmonie vydala u příležitosti dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany novou nahrávku celého cyklu pod taktovkou svého současného šéfdirigenta Semjona Byčkova.

Orchestr již v počátcích pomáhal prosazovat hudbu Bohuslava Martinů a v roce 1919 uvedl premiéru jeho České rapsodie. Podrobný seznam českých děl, která Česká filharmonie uvedla pod vedením Václava Talicha, zahrnuje mimo jiné světové premiéry Half-time Bohuslava Martinů (1924), Janáčkovy Sinfonietty (1926) a pražskou premiéru Janáčkova Tarase Bulby (1924). Propagátorem hudby Martinů byl i Rafael Kubelík, který poprvé uvedl jeho Polní mši (1946) a Symfonii č. 5 (1947). Karel Ančerl pak dirigoval Českou filharmonii v roce 1956 při premiéře skladatelových Symfonických fantazií (Symfonie č. 6). Rapsodie – koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů v podání Antoine Tamestita bude v roce 2024 na programu Koncertu pro svobodu a demokracii.

Praha odedávna přitahovala hudební skladatele, mimo jiné i Wolfganga Amadea Mozarta, který nelitoval dvousetpadesátikilometrové cesty z Vídně, aby zde v roce 1791 řídil premiéru své opery La Clemenza di Tito. Beethoven zamířil do Prahy dvakrát, při návratu v roce 1798 provedl premiéru svého Klavírního koncertu č. 1. Jeho Sedmá symfonie byla zkomponována nedaleko, v dnešních Teplicích. Mahlerův vztah k Praze byl ještě silnější. Tento skladatel, narozený v české vesnici Kaliště, ve svých třiadvaceti letech dirigoval v Královském městském divadle v Olomouci. Do Prahy poprvé přijel řídit orchestr Nového německého divadla a poté tu v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl ve světové premiéře svou Symfonii č. 7.

Prvním světově proslulým skladatelem, který stanul za dirigentským pultem České filharmonie, ovšem nebyl Mahler, nýbrž ještě před ním v roce 1906 Edvard Grieg. V roce 1930 vystoupil s Českou filharmonií Igor Stravinskij, jenž v Praze pod taktovkou Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr. Na Pražském jaru roku 1947 dirigoval orchestr Leonard Bernstein při evropské premiéře Symfonie č. 3 Aarona Coplanda a o dva roky později, v roce 1949, řídil filharmoniky Arthur Honegger v programu složeném z jeho vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro v roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií poprvé svou Hudbu pro Prahu a v roce 1996 dirigoval orchestr Krzysztof Penderecki při premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr.

K těmto jménům lze připojit mnoho dalších mimořádných osobností, které s orchestrem v průběhu let spolupracovaly: Martha Argerich, Claudio Arrau, Jevgenij Kissin, Erich Kleiber, Leonid Kogan, Erich Leinsdorf, Lovro von Matačić, Ivan Moravec, Jevgenij Mravinskij, David Oistrach, Antonio Pedrotti, Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvěnskij, Wolfgang Sawallisch, Wolfgang Schneiderhan, Georg Szell, Henryk Szeryng, Bruno Walter a Alexander Zemlinsky.

Celými dějinami orchestru se vinou dvě tematické linky: propagace hudby českých skladatelů a přesvědčení, že hudba může svým působením měnit lidské životy. Při svém založení byla Česká filharmonie definována jakožto „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků“, neboť výtěžek ze čtyř koncertů, jež ročně odehrála, pomáhal podporovat členy orchestru, kteří již nemohli vystupovat, a také nejbližší rodinné příslušníky zemřelých členů. Již ve dvacátých letech 20. století uváděl Václav Talich (šéfdirigent České filharmonie 1919–1941) první koncerty pro dělníky, mládež a dobrovolné spolky, jako byl Červený kříž, Sokol a Jednota slovanských žen, a v roce 1923 zorganizoval tři dobročinné koncerty pro ruské, rakouské a německé hudebníky včetně Vídeňských a Berlínských filharmoniků.

Tohoto kurzu se Česká filharmonie drží i dnes. Vedle České studentské filharmonie, Orchestrální akademie a Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky má vypracovanou strategii hudebního vzdělávání, v jejímž rámci spolupracuje s více než čtyřmi sty škol. Motivační hudební a písňový program, jehož hlavním motorem je zpěvačka Ida Kelarová, zaměřený na rozsáhlou romskou komunitu v České republice a na Slovensku, pomohl ke zviditelnění a nalezení vlastního hlasu mnoha sociálně vyloučeným rodinám. Součástí rezidence v Carnegie Hall v prosinci 2024 je projekt zaštítěný Fondem Semjona Byčkova pro podporu vzdělávání. V jeho rámci vycestují čtyři členové Orchestrální akademie České filharmonie do New Yorku, kde spojí síly se čtyřmi hudebníky z Orchestrální akademie Carnegie Hall a čtyřmi studenty londýnské Královské hudební akademie.

„Vrcholem obou koncertů bezpochyby byla dvě orchestrální díla. Česká filharmonie prožívá tuto hudbu s nakažlivým zaujetím. Od prvního taktu předehry je patrné vnitřní napětí, zvláštní ponoření a zapojení hudebníků. K tomu se přidává všechno ostatní. Předně zvuk, plný, kulatý se zvláštním zabarvením a jedinečností, který je pečetí identity tělesa. Je to jeden z mála současných orchestrů s charakteristickým zvukem.“

Scherzo, 15. října 2023

zdroj: Česká filharmonie

Ať již jako operní či koncertní dirigent, ředitel festivalu nebo autor knih, Ingo Metzmacher se soustavně věnuje hudbě, zejména dvacátého a jednadvacátého století. Od počátku své umělecké dráhy se zaměřuje na to, aby moderní hudba zněla tradičně a tradiční moderně.

Ingo Metzmacher byl v letech 1997–2005 generálním hudebním ředitelem Hamburské státní opery, poté šéfdirigentem Nizozemské národní opery v Amsterdamu a v letech 2007–2010 šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. Od roku 2016 je uměleckým ředitelem festivalu KunstFestSpiele Herrenhausen, jehož další ročník se uskuteční od 16. května do 2. června 2024.

Ingo Metzmacher je častým hostem předních orchestrů, jako jsou Vídeňská filharmonie, Clevelandský orchestr, Gewandhausorchester, Vídeňští symfonikové a Ensemble Modern, a také operních domů a festivalů, jako jsou Vídeňská státní opera, Opéra national de Paris, milánská La Scala, Salcburský festival a Festival d'Aix-en-Provence.

K vrcholům sezony 2024/25 patří jeho páté turné s Gustav Mahler Jugendorchester, vystoupení se Symfonickým orchestrem Gewandhausorchester, Symfonickým orchestrem RTVE, Vídeňskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem SWR, Německým rozhlasovým orchestrem NDR Elbphilharmonie Orchester, Arménskou národní filharmonií a světová premiéra opery Francesca Filideie Il nome della rosa v Teatro alla Scala. V rámci festivalu KunstFestSpielen Herrenhausen diriguje nové nastudování opery Guercœur Albérica Magnarda v Opéra national du Rhin, Mši Leonarda Bernsteina s NDR Radiophilharmonie a devíti sbory z Hannoveru a také závěrečný koncert festivalu Donaueschinger Musiktage.

Metzmacherova rozsáhlá diskografie zahrnuje živé nahrávky legendárních silvestrovských koncertů v Hamburku v letech 1999–2004 pod názvem Kdo se bojí hudby 20. století, kompletní nahrávku Hartmannových symfonií s Bamberskými symfoniky, světovou premiéru Henzeho Deváté symfonie s Berlínskými filharmoniky a Messiaenova díla Eclairs sur l'Au-delà s Vídeňskými filharmoniky. Se souborem Ensemble Modern vydal v nedávné době dvě nahrávky: cyklus Riss skladatele Marka Andre a Beschenkt – 40 miniatur ke 40. výročí souboru.

Je autorem dvou knih: Keine Angst vor neuen Tönen (Nebojte se nových zvuků) a Vorhang auf! Oper entdecken und erleben (Opona vzhůru! Objevte a zažijte operu).

zdroj: OPUS 3 ARTIST

Václav Petr se řadí mezi nejvýznamnější české violoncellisty své generace. Je semifinalistou mezinárodní violoncellové soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann a vítězem 70. ročníku prestižní soutěže Pražské jaro. Soutěžními úspěchy na sebe upozorňoval ostatně již od dětských let. Ceny si odnášel ze soutěží jako například Mezinárodní Heranova violoncellová soutěž, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, první cenu si odnesl z Prague Junior Note, stal se absolutním vítězem soutěže Talents for Europe. Byl laureátem mnoha dalších soutěží: Concertino Praga, Mezinárodní violoncellová soutěž Davida Poppera v Maďarsku, Mezinárodní violoncellová soutěž Antonia Janigra v Chorvatsku, Interpretační soutěž nadace Bohuslava Martinů v Praze, Mezinárodní Dotzauerova soutěž pro mladé violoncellisty v Německu, Mezinárodní soutěž smyčcových nástrojů Rudolfa Matze v Dubrovníku.

Základům violoncellové hry se Václav Petr naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Na Hudební akademii múzických umění byl posluchačem ve třídě profesora Daniela Veise, absolvoval pak ve třídě profesora Michala Kaňky. Svou hru zdokonaloval také pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně. Taktéž se Václav Petr zúčastňoval mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, v Hamburku, ve Vaduzu, zúčastnil se Evropské hudební akademie v Bonnu, v rámci The International Holland Music Sessions byl vybrán do třídy Marie Kliegel. V roce 2015 absolvoval mistrovské kurzy Carl Flesch Academy v Baden-Badenu sólovým vystoupením s Baden-Baden Philharmonie.

Jako sólista vystupuje od 12 let, sólově vystoupil s orchestry, jako jsou Česká filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu SOČR, PKF ‒ Prague Philharmonia, Pražský komorní orchestr, Plzeňská filharmonie, Janáčkova filharmonie Ostrava, Baden-Baden Philharmonie, Slovenský komorný orchester Bohdana Warchala a další.

Václav Petr se v neposlední řadě neúnavně věnuje komorní hře. V letech 2009‒2020 byl členem Josef Suk Piano Quartet, se kterým získal první cenu v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, stejně tak v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem „Premio Trio di Trieste“.

V říjnu roku 2013 vyhrál Václav Petr konkurz na post koncertního mistra violoncell v České filharmonii. Ve svých 24 letech se tak stal jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii České filharmonie.

Václav Petr hraje na mistrovský nástroj z dílny Giovanniho Battisty Guadagniniho, model „Teschenmacher“ z roku 1757, který je zapůjčen ze soukromé sbírky.

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.