Život je pestrý karneval, fantastické putování a nakonec člověk obejme celý vesmír. Příslušníci tří generací českých skladatelů tvoří tři milníky na cestě k české moderně: od velkého klasika Antonína Dvořáka přes jeho zetě a symbolistu Josefa Suka až k jeho příteli a žhnoucímu dramatikovi Leoši Janáčkovi. Dvořák napsal své tři koncertní předehry jako obraz lidského života, v němž Karneval není ani tak obrazem nespoutaného veselí jako spíš nepředvídatelnosti osudu a pestrého střídání událostí. Suk se ve Fantasii odpoutal od klasických schémat a vydal se na cestu ke svým velkým a citově rozechvělým symfonickým skladbám. Janáček Glagolskou mší takřka uzavřel svoje velké dílo, její premiéra ve funkcionalistickém pavilonu v Brně jako by ji už spojovala s dalekou budoucností mladého Československa.

Koncert je jedním z programových pilířů oslav právě probíhajícího Roku české hudby. Zahrnuje – s výjimkou Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů, kteří dostanou svůj prostor na dalších koncertech letošního festivalu – kompozice světově nejproslulejších českých autorů, jejichž díla se stala součástí konstantního repertoáru. A když k tomu přičteme hvězdnou interpretační sestavu v čele s Jakubem Hrůšou, houslistkou Julií Fischer, Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem, před nimiž budou v roli pěveckých protagonistů Janáčkovy Glagolské mše stát Corinne Winters, Bella Adamova, Davit Butt Philip, Brindley Sherratt, pak poklona českému hudebnímu dědictví vyvolává velká očekávání.

„Česká filharmonie zahrála jednu z Dvořákových nejlíbeznějších symfonií jako o život, se širokým dynamickým rozpětím a takovým dramatismem, až člověka napadalo, jestli si toho sám autor byl vědom. Orchestr hrál úžasně: byly slyšet ostré kontrasty, blesky, hromy, cvrlikání, temnota, hřejivost a měkkost. V sólu zazářil koncertní mistr Vodička, trubky a pozouny se zaskvěly zvláště ve finále. Semjon Byčkov zasluhuje obdiv za to, co z partitury vyčetl. Precizností a vřelostí, která byla vždy devízou tohoto tělesa, zároveň výtečně navázal na to, jak Dvořákovu hudbu interpretoval jeden z dřívějších šéfdirigentů filharmonie Václav Talich.“

aktualne.cz, 28. září 2023

Česká filharmonie, která vstupuje do 129. sezony, odehrála svůj první koncert 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu. Koncert dirigoval Antonín Dvořák a součástí programu byla i světová premiéra jeho Biblických písní č. 1 až 5. Dnes se orchestru dostává uznání nejen za kanonickou interpretaci hudby českých skladatelů, kterou propaguje od svého založení, ale i děl Dvořákových přátel Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského a Gustava Mahlera, který v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl světovou premiéru své Symfonie č. 7.

Charles Dutoit a Česká filharmonie otevřeli 129. sezonu, která je součástí Roku české hudby 2024, dvěma provedeními Dvořákova klavírního koncertu spolu s Berliozovou Fantastickou symfonií. Sólista Daniil Trifonov je jedním ze tří umělců, kteří se k České filharmonii připojí v New Yorku v prosinci 2024 v rámci Českého týdne v Carnegie Hall. Orchestr přiveze do New Yorku tři programy, v jejichž rámci vedle klavírního koncertu zazní také Dvořákův Koncert pro violoncello v podání Yo-Yo My a Koncert pro housle s Gilem Shahamem. Tyto koncerty doplní Mahlerova Symfonie č. 5, tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí na podiu Carnegie Hall Pražský filharmonický sbor.

V několika minulých sezonách se do středu zájmu Semjona Byčkova při práci s Českou filharmonií dostal Gustav Mahler a nový komplet jeho symfonií pro Pentatone. První dvě nahrávky cyklu, Symfonie č. 4 a č. 5 byly vydány v roce 2022, o rok později je následovaly Symfonie č. 2 Vzkříšení a Symfonie č. 1. Na nedávné provedení Mahlerovy Symfonie č. 3 naváže Semjon Byčkov v sezoně 2024/2025 Pátou a Osmou symfonií. U příležitosti padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče bude dirigovat jeho Koncert pro violoncello a Symfonii č. 5 na zájezdech do Vídně, Amsterdamu, Londýna, Paříže a Brugg. Pod taktovkou Semjona Byčkova zazní rovněž Brahmsova Symfonie č. 2, Schubertova Symfonie č. 2, Bachova Mše h moll a Beethovenova Symfonie č. 2.

Pod taktovou Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, v nadcházející sezoně zazní méně hraná díla Pavla Zemka Nováka, Vladimíra Sommera, Josefa Suka a Luboše Fišera. Hrůša s filharmonií přinese českou hudbu také na letní festivaly Elbphilharmonie Sommer, Rheingau Musik Festival a na BBC Proms. Vedle Jakuba Hrůši se hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie stává i světově proslulý sir Simon Rattle, který v sezoně 2024/2025 uvede Weillovu operu Sedm smrtelných hříchů, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovu Glagolskou mši. Vedle trojice titulárních dirigentů se k České filharmonii vrátí Tomáš Netopil, Giovanni Antonini, Ingo Metzmacher, Alain Altinoglu a James Gaffigan, debutovat budou Nathalie Stutzmann, Alan Gilbert a Lukáš Vasilek.

Ve slavné minulosti České filharmonie hrála roli geografická poloha v srdci Evropy i dramatické politické dějiny českých zemí. Jejich výmluvným symbolem je Smetanova Má vlast. První úplné provedení Mé vlasti se konalo v roce 1901, v roce 1925 ji Václav Talich uvedl na prvním koncertě filharmoniků, který byl přenášen rozhlasem, a pět let poté se stala prvním dílem, jež orchestr nahrál na desku. Když Joseph Goebbels za nacistické okupace požadoval, aby Česká filharmonie vystoupila v Berlíně a Drážďanech, Talich dal jako vzdorné gesto na program právě Mou vlast. Tutéž skladbu pak v roce 1945 řídil Rafael Kubelík na „koncertě díkůvzdání“ za čerstvě osvobozené Československo. V roce 1990 si vybral Mou vlast znovu na program koncertu u příležitosti prvních svobodn ých voleb v Československu. O třicet let později se Semjon Byčkov rozhodl připomenout tuto historickou událost provedením celého cyklu v Rudolfinu na prvním Koncertě pro svobodu a demokracii. Jako připomínku svého vztahu v Smetanově Mé vlasti Česká filharmonie vydala u příležitosti dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany novou nahrávku celého cyklu pod taktovkou svého současného šéfdirigenta Semjona Byčkova.

Orchestr již v počátcích pomáhal prosazovat hudbu Bohuslava Martinů a v roce 1919 uvedl premiéru jeho České rapsodie. Podrobný seznam českých děl, která Česká filharmonie uvedla pod vedením Václava Talicha, zahrnuje mimo jiné světové premiéry Half-time Bohuslava Martinů (1924), Janáčkovy Sinfonietty (1926) a pražskou premiéru Janáčkova Tarase Bulby (1924). Propagátorem hudby Martinů byl i Rafael Kubelík, který poprvé uvedl jeho Polní mši (1946) a Symfonii č. 5 (1947). Karel Ančerl pak dirigoval Českou filharmonii v roce 1956 při premiéře skladatelových Symfonických fantazií (Symfonie č. 6). Rapsodie – koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů v podání Antoine Tamestita bude v roce 2024 na programu Koncertu pro svobodu a demokracii.

Praha odedávna přitahovala hudební skladatele, mimo jiné i Wolfganga Amadea Mozarta, který nelitoval dvousetpadesátikilometrové cesty z Vídně, aby zde v roce 1791 řídil premiéru své opery La Clemenza di Tito. Beethoven zamířil do Prahy dvakrát, při návratu v roce 1798 provedl premiéru svého Klavírního koncertu č. 1. Jeho Sedmá symfonie byla zkomponována nedaleko, v dnešních Teplicích. Mahlerův vztah k Praze byl ještě silnější. Tento skladatel, narozený v české vesnici Kaliště, ve svých třiadvaceti letech dirigoval v Královském městském divadle v Olomouci. Do Prahy poprvé přijel řídit orchestr Nového německého divadla a poté tu v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl ve světové premiéře svou Symfonii č. 7.

Prvním světově proslulým skladatelem, který stanul za dirigentským pultem České filharmonie, ovšem nebyl Mahler, nýbrž ještě před ním v roce 1906 Edvard Grieg. V roce 1930 vystoupil s Českou filharmonií Igor Stravinskij, jenž v Praze pod taktovkou Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr. Na Pražském jaru roku 1947 dirigoval orchestr Leonard Bernstein při evropské premiéře Symfonie č. 3 Aarona Coplanda a o dva roky později, v roce 1949, řídil filharmoniky Arthur Honegger v programu složeném z jeho vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro v roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií poprvé svou Hudbu pro Prahu a v roce 1996 dirigoval orchestr Krzysztof Penderecki při premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr.

K těmto jménům lze připojit mnoho dalších mimořádných osobností, které s orchestrem v průběhu let spolupracovaly: Martha Argerich, Claudio Arrau, Jevgenij Kissin, Erich Kleiber, Leonid Kogan, Erich Leinsdorf, Lovro von Matačić, Ivan Moravec, Jevgenij Mravinskij, David Oistrach, Antonio Pedrotti, Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvěnskij, Wolfgang Sawallisch, Wolfgang Schneiderhan, Georg Szell, Henryk Szeryng, Bruno Walter a Alexander Zemlinsky.

Celými dějinami orchestru se vinou dvě tematické linky: propagace hudby českých skladatelů a přesvědčení, že hudba může svým působením měnit lidské životy. Při svém založení byla Česká filharmonie definována jakožto „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků“, neboť výtěžek ze čtyř koncertů, jež ročně odehrála, pomáhal podporovat členy orchestru, kteří již nemohli vystupovat, a také nejbližší rodinné příslušníky zemřelých členů. Již ve dvacátých letech 20. století uváděl Václav Talich (šéfdirigent České filharmonie 1919–1941) první koncerty pro dělníky, mládež a dobrovolné spolky, jako byl Červený kříž, Sokol a Jednota slovanských žen, a v roce 1923 zorganizoval tři dobročinné koncerty pro ruské, rakouské a německé hudebníky včetně Vídeňských a Berlínských filharmoniků.

Tohoto kurzu se Česká filharmonie drží i dnes. Vedle České studentské filharmonie, Orchestrální akademie a Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky má vypracovanou strategii hudebního vzdělávání, v jejímž rámci spolupracuje s více než čtyřmi sty škol. Motivační hudební a písňový program, jehož hlavním motorem je zpěvačka Ida Kelarová, zaměřený na rozsáhlou romskou komunitu v České republice a na Slovensku, pomohl ke zviditelnění a nalezení vlastního hlasu mnoha sociálně vyloučeným rodinám. Součástí rezidence v Carnegie Hall v prosinci 2024 je projekt zaštítěný Fondem Semjona Byčkova pro podporu vzdělávání. V jeho rámci vycestují čtyři členové Orchestrální akademie České filharmonie do New Yorku, kde spojí síly se čtyřmi hudebníky z Orchestrální akademie Carnegie Hall a čtyřmi studenty londýnské Královské hudební akademie.

„Vrcholem obou koncertů bezpochyby byla dvě orchestrální díla. Česká filharmonie prožívá tuto hudbu s nakažlivým zaujetím. Od prvního taktu předehry je patrné vnitřní napětí, zvláštní ponoření a zapojení hudebníků. K tomu se přidává všechno ostatní. Předně zvuk, plný, kulatý se zvláštním zabarvením a jedinečností, který je pečetí identity tělesa. Je to jeden z mála současných orchestrů s charakteristickým zvukem.“

Scherzo, 15. října 2023

zdroj: Česká filharmonie

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestru dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Od podzimu 2025 se ujme funkce hudebního ředitele Královské opery Covent Garden v Londýně.

Jako hostující dirigent často vystupuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, například s Berlínskou, Vídeňskou, Mnichovskou a Newyorskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Symfonickým orchestrem NHK, Chicagským a Bostonským symfonickým orchestrem, orchestry Lipského Gewandhausu a Lucernského festivalu, s Royal Concertgebouw, Mahlerovým komorním orchestrem a Clevelandským orchestrem, Orchestre Philharmonique de Radio France, Staatskapelle Dresden, Orchestre de Paris a curyšským Tonhalle Orchester.

Řídil operní inscenace ve Vídeňské státní opeře, Královské opeře, Pařížské národní opeře, Curyšské opeře a na festivalu v Glyndebourne. V roce 2022 debutoval na Salcburském festivalu s novou inscenací Káti Kabanové.

Za nahrávky s Bamberskými symfoniky získal řadu ocenění: v roce 2023 cenu ICMA za První symfonii Hanse Rotta, o rok dříve tutéž cenu za Brucknerovu Čtvrtou symfonii, dále Výroční cenu německých gramofonových kritiků za Mahlerovu Čtvrtou symfonii a cenu BBC Music Magazine Award za klavírní koncerty Dvořáka a Martinů s Ivo Kahánkem. Snímek houslových koncertů Bohuslava Martinů s Frankem Peterem Zimmermannem pak získal nominace na ceny Gramophone a BBC Music Magazine Award.

Jakub Hrůša studoval na pražské Akademii múzických umění, kde mezi jeho pedagogy patřil Jiří Bělohlávek. Je prezidentem sdružení International Martinů Circle a společnosti The Dvořák Society. Byl inauguračním laureátem Ceny Sira Charlese Mackerrase a v roce 2020 mu Akademie klasické hudby udělila Cenu Antonína Dvořáka. V témže roce spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. V roce 2023 bylo Jakubu Hrůšovi uděleno čestné členství Královské hudební akademie v Londýně.

zdroj: Bamberger Symphoniker

Julia Fischer patří nejen mezi přední světové houslistky, je rovněž všestrannou hudebnicí, která je známá také jako mimořádná klavíristka, interpretka komorního repertoáru a hudební pedagožka. Narodila se v Mnichově německo-slovenským rodičům. První lekce hry na housle absolvovala ve třech letech, do hry na klavír ji krátce poté začala zasvěcovat její matka Viera Fischer. V devíti letech začala studovat u renomované profesorky houslí Any Chumachenco a později se stala její nástupkyní na Mnichovské univerzitě. Jedním z milníků na počátku její umělecké dráhy se stala cena z mezinárodní soutěže Yehudiho Menuhina v roce 1995. Od té doby vystupuje se špičkovými orchestry po celém světě a často spolupracuje s renomovanými dirigenty, jakými jsou Herbert Blomstedt, Christian Thielemann, Alan Gilbert, Jakub Hrůša, Vladimir Jurowski, Juanjo Mena, Riccardo Muti, Vasily Petrenko, Esa-Pekka Salonen, Thomas Søndergård, Yuri Temirkanov, Michael Tilson Thomas a Franz Welser-Möst.

Julia Fischer v sezoně 2023/2024 absolvuje několik evropských turné, včetně dvou s Academy of St Martin in the Fields, kterou zároveň řídí, dále s Královskou filharmonií a Vasilijem Petrenkem, a také recitálové turné s Julianou Avdějevovou a s Julia Fischer Quartetem. Čeká ji rezidenční pobyt v Praze, během nějž kromě recitálu a kvartetního programu zahraje i komorní skladby ve spolupráci se členy České filharmonie. Julia Fischer byla vybrána jako sólistka televizního koncertu při příležitosti udílení Nobelových cen 2023 ve Stockholmu s Královskou stockholmskou filharmonií a Esou-Pekkou Salonenem. V únoru se vrací k Sanfranciskému symfonickému orchestru a v březnu vystoupí ve světové premiéře Houslového koncertu Daniela Kidaneho s Londýnskou filharmonií a Edwardem Gardnerem.

K vrcholům sezony 2022/2023 patřila rezidenční spolupráce se Staatskapelle Dresden, návraty k Chicagskému symfonickému orchestru s Riccardem Mutim a k Orchestre National de France s Cristianem Măcelaruem. Julia Fischer kromě toho účinkovala v rámci komorních koncertů na přehlídce Schubertiade a oslavila dvacet let spolupráce s violoncellistou Danielem Müllerem-Schottem.

Hudební úspěchy Julie Fischer dalece přesahují její dráhu houslové virtuosky. Je nadšenou komorní hráčkou na housle i klavír, obětavou pedagožkou, zakladatelkou orchestru a uměleckou vedoucí. V roce 2010 založila spolu s houslistou Alexandrem Sitkovetským, violistou Nilsem Mönkemeyerem a violoncellistou Benjaminem Nyffeneggerem soubor Julia Fischer Quartet a v této formaci nadále hojně koncertuje. Její vystoupení v Alte Oper Frankfurt v roce 2010 bylo zároveň jejím klavírním debutem: zatímco v první polovině koncertu zahrála Saint-Saënsův Houslový koncert č. 3, po přestávce přednesla Griegův Klavírní koncert. Záznam tohoto vystoupení je k dispozici na DVD vydaném společností Decca. Další nedílnou součástí jejího hudebního života je pedagogická činnost. Mladé talenty nejen vychovává a vede, ale často po jejich boku i vystupuje. Pravidelně pořádá mistrovské kurzy na Musikferien u Starnbergerského jezera. V roce 2019 založila ve svém rodném Mnichově dětský orchestr Kindersinfoniker, v němž se spojila s Johannesem X. Schachtnerem a klavíristou Henrim Bonamym. Od roku 2024 bude společně se svým kvartetním kolegou Benjaminem Nyffeneggerem působit jako umělecká ředitelka festivalu Boswil Summer ve Švýcarsku.

Julia Fischer během své umělecké dráhy vydala řadu ceněných CD a DVD nahrávek, nejprve u vydavatelství Pentatone a později u společnosti Decca. V roce 2017 se rozhodla vymanit ze zavedených praktik nahrávacího průmyslu a spustila vlastní hudební platformu JF CLUB, která jejím fanouškům a předplatitelům nabízí exkluzivní audio- a videozáznamy, ukázky z nových nahrávek i možnost přímo nahlédnout do její tvůrčí dílny. Na této hudební platformě jsou exkluzivně k dispozici nahrávky Sonáty A dur Césara Francka, Sonáty d moll Karola Szymanowského a Beethovenovo Smyčcové trio c moll. V srpnu 2021 vydala Julia Fischer ve spolupráci s Hänssler Classic limitovanou vinylovou nahrávku Sonát Eugèna Ysaӱe jako exkluzivní edici platformy JF CLUB.

Julia Fischer je držitelkou řady ocenění včetně Spolkového kříže za zásluhy, ceny Gramophone, Německé kulturní ceny a Čestné kulturní ceny města Mnichova. Hraje na housle od Giovanniho Battisty Guadagniniho (1742) a také na nástroj od Philippa Augustina (2018).

zdroj: IMG Artists

Pražský filharmonický sbor byl založen roku 1935 sbormistrem a pedagogem Janem Kühnem. Ve své 90. sezoně je tedy nejstarším českým profesionálním pěveckým sborem. Jméno sboru však rezonuje na předních příčkách i v zahraničí. Aktuálně je oceňován hlavně za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru. Od roku 2007 stojí v čele sboru hlavní sbormistr a umělecký vedoucí Lukáš Vasilek. Sbormistrovské duo doplňuje Lukáš Kozubík.

Pod vedením Lukáše Vasilka si sbor vybudoval pozici vysoce uznávaného partnera významných orchestrů. Na domácí scéně dlouhodobě spolupracuje především s Českou filharmonií a na vlastních sborových koncertech se pojí s orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Ve světovém měřítku mezi jeho hudební partnery patří například Berlínští a Essenští filharmonici, Vídeňští symfonikové, Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk nebo Izraelská filharmonie.

Cenné zkušenosti sbírá Pražský filharmonický sbor ze spojení se špičkovými dirigenty, kterými v nedávné době byli Semjon Byčkov, Jakub Hrůša, sir Simon Rattle, Daniel Harding, Zubin Mehta nebo Christoph Eschenbach. Také se pravidelně účastní věhlasných hudebních festivalů jako Smetanova Litomyšl, Pražské jaro, Dvořákova Praha nebo Prague Sounds. Za hranicemi působí v posledních letech coby rezidenční sbor operního festivalu Bregenzer Festspiele.

V letošní sezoně se sbor představí na třech vlastních sborových koncertech. Jejich dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru a cappella či s instrumentálním doprovodem. Tradičně vystoupí na koncertech pořádaných pražskými orchestry, ale vyrazí například i do Ostravy. Zahraniční cesty povedou do Drážďan, Baden-Badenu, Hamburku a Bregenzu.

Kromě běžné koncertní činnosti se Pražský filharmonický sbor věnuje vzdělávacím projektům. Pro malé posluchače připravuje cyklus edukativních koncertů, a to jak ve školní verzi, tak i pro rodiny s dětmi. Jejich program klade důraz na zábavnou formu a aktivní zapojení dětí. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii Pražského filharmonického sboru, díky níž si mohou mladí zpěváci vyzkoušet praxi v profesionálním tělesu, podílet se na velkých hudebních projektech a získat zkušenosti ze spoluprací s předními umělci.

Hlasové kvality sboru dokazuje mimo jiné i bohatý archiv nahrávek, který se každou sezonou rozrůstá. Diskografie obsahuje alba vydaná u společností Pentatone, Decca Classics, Sony Classical nebo Supraphon. Pražský filharmonický sbor získal za natáčecí činnost i několik ocenění, konkrétně od britských časopisů Gramophone a BBC Music Magazine nebo prestižní cenu Diapason d’Or de l’Annèe. První gramofonová nahrávka vznikla v roce 1952 s dirigentem Václavem Talichem a nesla Dvořákovo oratorium Stabat Mater, mezi poslední vydané CD z roku 2023 se řadí Mahlerova Symfonie č. 2 s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem a vlastní album sboru Stravinskij, Janáček, Bartók: Village Stories.

Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert, Ceny České televize – Klasika roku a v roce 2022 se stal laureátem Ceny Antonína Dvořáka za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby.

zdroj: Pražský filharmonický sbor

Americká sopranistka Corinne Winters, kterou deník New York Times ohodnotil jako „vynikající herečku a pěvkyni s mimořádným půvabem a vytříbeným projevem“, ztvárnila více než třicet hlavních rolí ve významných operních domech po celém světě.

Sezonu 2023/2024 zahájí jako sólistka Sun Symphony Orchestra při příležitosti otevření nového operního domu Ho Guom v Hanoji ve Vietnamu, poté bude debutovat s Berlínskými filharmoniky ve Dvořákově Stabat Mater a vrátí se k Orchestru dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia s Dvořákovou kantátou Svatební košile, obojí pod taktovkou Jakuba Hrůši. Při svém debutu v Teatro Real si Corinne zopakuje titulní roli v Moniuszkově Halce po boku Piotra Beczały. V této sezoně také debutuje ve Vídeňské státní opeře v titulní roli Rusalky, v níž se na začátku sezony nově představí i v Opéra Royal de Wallonie-Liège. Její další operní angažmá zahrnují návrat ke dvěma jejím profilovým rolím, nejprve k Violettě Valéry v silvestrovském provedení Traviaty v Litevském národním divadle opery a baletu a poté k Madam Butterfly v Opéra Nice Côte d'Azur a San Diego Opera. Sezonu 2023/2024 uzavře debutem na Festivalu v Aix-en-Provence v titulních rolích Gluckových oper Ifigenie v Aulidě a Ifigenie na Tauridě. V nejbližších sezonách ji čekají debuty na festivalu Dvořákova Praha, v Bavorské státní opeře, v Houston Grand Opera, v Berlínské státní opeře a v Metropolitní opeře.

Bezprostředně po triumfálním debutu v titulní roli nové inscenace Káti Kabanové režiséra Barrieho Koskyho na Salcburském festivalu se v sezoně 2022/2023 představila v této své klíčové úloze v Grand Théâtre de Genève, na mezinárodním festivalu Janáček Brno, ve Staatsoper Stuttgart a v Opéra de Lyon. Vrátila se také do Teatro dell'Opera di Roma, kde debutovala jako Blanche de la Force v nové inscenaci Dialogů karmelitek režisérky Emmy Dante pod taktovkou Michele Mariottiho, a debutovala v Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii jako Mimì v Bohémě stejně jako v titulní roli Její pastorkyně. Corinne v sezoně 2022/2023 koncertně vystoupila ve Straussových Čtyřech posledních písních s Bamberskými symfoniky ve vídeňském Musikvereinu pod vedením Jakuba Hrůši a na galakoncertu árií s Andreou Battistonim a Orchestre de Opéra Royal de Wallonie-Liège.

K vrcholům její umělecké dráhy patří titulní role v operách Madam Butterfly a Káťa Kabanová v Teatro dell'Opera di Roma, Čajkovského Jolanta ve Frankfurtské opeře, Giorgetta v Pucciniho Plášti a titulní role v Sestře Angelice v La Monnaie/De Munt, Její pastorkyňa v Grand Théâtre de Genève, Moniuszkova Halka v Divadle na Vídeňce, ženská titulní role v opeře Pelléas a Mélisana v Opernhaus Zürich, Rachel v Židovce a Desdemona v Otellovi v Opera Vlaanderen, Mimì v Bohémě ve Washington National Opera a Violetta v Traviatě v Královské opeře Covent Garden, v Australské opeře, v Hongkongské opeře, v Anglické národní opeře a v Opeře Seattle.

V rámci koncertních vystoupení Corinne zpívala sopránové sólo ve Verdiho Requiem na evropském turné s Monteverdiho sborem a souborem Orchestre Révolutionnaire et Romantique pod vedením Sira Johna Eliota Gardinera. V Berliozově písňovém cyklu Letní noci vystoupila za doprovodu Borusan Istanbul Philharmonic Orchestra a v kompozici Bachianas Brasileiras brazilského skladatele Heitora Villa-Lobose se souborem True Concord. Spolu s tenoristou Matthewem Polenzanim uspořádala recitál pro Nadaci George Londona. Časopis Opera News ji v reakci na toto vystoupení charakterizoval jako „nápadnou tmavovlásku, která dokáže být zároveň bojovnicí i svůdnicí s úchvatným, jedinečně sytě zabarveným sopránem, který ve střední poloze připomíná mezzosoprán, ale ve výškách svítí zářivými barvami“. Vystoupila také na recitálech v rámci New York Festival of Song, Tucson Desert Song Festival a Vocal Arts DC, kde představila španělský písňový repertoár ze svého debutového alba Canción amorosa.

Corinne byla nominována na cenu International Opera Award, získala ceny od nadací Mabel Dorn Reeder Foundation, Marcello Giordani Foundation (1. cena, Cena kritiků, Cena Vero Beach), George London Foundation (Cena George Londona a Leonie Rysanek), Sullivan Foundation (Career Grant), Licia Albanese Puccini Foundation (1. cena) a Gerda Lissner Foundation (2. cena). Dále byla oceněna v rámci soutěží Palm Beach Opera Competition (1. cena), Metropolitan Opera National Council Auditions (národní semifinále, 1. místo New England Region) a je držitelkou grantu organizace Wolf Trap Opera.

Corinne získala magisterský titul v oboru zpěv na Peabody Conservatory a bakalářský titul magna cum laude na Towson University. Poté působila jako rezidenční umělkyně na prestižní Akademii pěveckých umění ve Filadelfii. Jako pedagožka a mentorka se ráda dělí o svou vášeň pro pěvecké umění s organizacemi, jako jsou Opera di Roma's Fabbrica Young Artist Program, YoungArts, Premiere Opera Foundation, National Student Opera Society, The University of Arizona, Towson University a Peabody Conservatory. Pedagogické činnosti se věnuje i soukromě.

zdroj: Corinne Winters

„Je jiná, na první poslech rozpoznatelná a výjimečná: má volný a tvárný vokál, pohrává si s jeho rozpínavostí v prostoru, užívá si svobodné tvoření právě teď.“ (Michaela Vostřelová, Aktualně.cz) S přirozenou lehkostí se Bella Adamova pohybuje v různých hudebních obdobích, žánrech a kulturách, nicméně středobodem jejího uměleckého zájmu je píseň.

Její repertoár sahá od barokních skladeb až po skladby současné (včetně skladeb napsaných přímo pro ni) a zahrnuje německé písně a ruské romance. S hluboce a promyšleně zpracovanými písňovými recitály vystoupila na významných pódiích a festivalech, jako je Pražské jaro, Heidelberger Frühling, Svatováclavský hudební festival (SHF), festival Music is... a Villa Senar, švýcarská rezidence Sergeje Rachmaninova. Bella Adamova má na svém kontě mnoho ocenění z prestižních mezinárodních písňových soutěží. Společně s pianistou Malte Schäferem jsou laureáty mezinárodní soutěže Franz Schubert a moderní hudba ve Štýrském Hradci v kategorii „písňové duo“. Získala také nejvyšší ocenění v Mezinárodní soutěži Roberta Schumanna (2021), cenu Waltera a Charlotte Hamelových v soutěži Bundeswettbewerb Gesang v Berlíně, ocenění za provedení české písně (Czech Song Prize) v rámci Cen Emy Destinnové v Londýně a cenu Nadace Bohuslava Martinů v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka. Hudební časopis BBC ji nedávno označil za vycházející hvězdu.

Bella zpívá a improvizuje v duu s klavíristou Michaelem Geesem, s nímž v roce 2019 vydala první společné album Blooming. Jejich druhé CD s názvem There is home (2023) se zabývá hledáním domova a definováním tohoto pojmu či pocitu. Album přináší netradiční pojetí, v němž se volně prolínají písně Pavla Haase, Benjamina Brittena, Gustava Mahlera a Modesta Petroviče Musorgského, které jsou organicky prokládány improvizacemi na vybrané básně.

Bella se také věnuje opernímu a oratornímu repertoáru. V roce 2022 získala hlavní cenu v kategorii oratorium v mezinárodní pěvecké soutěži v ’s-Hertogenbosch. V letošní sezóně zazpívá altová sóla v Mahlerově 2. symfonii se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Tomášem Braunerem, de Fallově El amor brujo s Filharmonií Bohuslava Martinů a Robertem Kružíkem a Janáčkově Glagolské mši. Na operních scénách se objeví v Theater Bielefeld v Carmen jako Mercédès a v Národním divadle v Praze jako Třetí lesní žínka v nové inscenaci Rusalky (režie duo SKUTR/dirigent Tomáš Netopil).

Mezzosopranistka Bella Adamova se narodila v Grozném a vyrůstala v Praze. Hudební studia absolvovala v Londýně, Kolíně nad Rýnem, Basileji a Hannoveru a další vzdělání získala v Tanglewood Music Center, Royaumont Foundation a Lied Basel. Bella měla tu čest učit se mimo jiné od Anne Sofie von Otter, Christopha Prégardiena, Thomase Hampsona, Simona Keenlysidea, Jana Philipa Schulzeho, Dawn Upshaw, Christiana Immlera a Kateřiny Knežíkové.

zdroj: Makropulos

David Butt Philip, jeden z nejpozoruhodnějších britských tenorů, se rychle stává oblíbencem na významných mezinárodních pódiích. Jako absolvent programu Jette Parkerové pro mladé umělce debutoval v nedávné době například v roli Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských na scéně Vídeňské státní opery, jako Florestan ve Fideliovi a Princ v Rusalce na jevišti Královské opery Covent Garden, jako Bacchus v Ariadně na Naxu na Mezinárodním festivalu v Edinburghu a v Bavorské státní opeře a zejména v titulních rolích oper Der Zwerg a Lohengrin v Deutsche Oper Berlin, které mu vynesly velké uznání kritiky i publika.

V sezoně 2023/2024 jsou netrpělivě očekávána jeho další vystoupení: debutuje jako Apollo v Daphne Richarda Strausse ve Vídeňské státní opeře a ve Státní opeře Berlín; nastuduje titulní roli v nové inscenaci Lohengrina a zopakuje si roli Stolzinga, obojí ve Vídeňské státní opeře; vystoupí jako Don José v Carmen a Lohengrin v Deutsche Oper Berlin, jako Florestan ve Fideliovi na scéně Bavorské státní opery a čeká jej debut v úloze Cania (Komedianti) v Opera Holland Park. Na koncertním pódiu se připojí ke Staatskapelle Dresden při provedení Mahlerovy Symfonie č. 8 pod taktovkou Christiana Thielemanna a k Berlínským filharmonikům při provedení Dvořákova Stabat Mater pod vedením Jakuba Hrůši. Čeká jej rovněž debut na Mezinárodním festivalu v Bergenu.

V minulé sezoně se představil ve Vídeňské státní opeře jako Laca v Její pastorkyni, jako Stolzing v nové inscenaci Mistrů pěvců norimberských režiséra Keitha Warnera a jako Don José v Carmen. Debutoval rovněž v San Francisco Opera jako Císař v inscenaci opery Žena beze stínu scénografa Davida Hockneyho pod taktovkou Sira Donalda Runniclese a vrátil se do Královské opery jako Princ v nové inscenaci Rusalky ve ztvárnění Natalie Abrahami a Ann Yee. Na koncertních pódiích vystoupil mimo jiné jako Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských při svém debutu na Jarním festivalu v Tokiu a v Schönbergových Písních z Gurre s Londýnským filharmonickým orchestrem pod taktovkou Edwarda Gardnera.

Mezi jeho nedávná angažmá patří debut v Metropolitní opeře v roli Grigorije (Boris Godunov) a v roli Laerta v americké premiéře Hamleta skladatele Bretta Deana. Dále se představil jako Boris v nové inscenaci Káti Kabanové na Salcburském festivalu a v Glyndebourne a také v titulní roli Hamleta od Bretta Deana, tentokrát v nové inscenaci Matthewa Jocelyna v Kolíně nad Rýnem. S velkým ohlasem debutoval v titulní roli Zemlinského opery Der Zwerg v nové inscenaci Tobiase Kratzera a jako Lohengrin v Deutsche Oper Berlin. Diváci jej dále měli možnost vidět jako Baccha (Ariadna na Naxu) v Bavorské státní opeře, jako Prince v nové inscenaci Rusalky Christofa Loye, jako Froha (Zlato Rýna) a Essexe v nové inscenaci Gloriany sira Davida McVicara, vše v Teatro Real, i jako Erika (Bludný Holanďan) v Opéra de Lille. Představil se rovněž jako Florestan (Fidelio) v Národním divadle v Praze a následně v Královské opeře ve vyhledávané inscenaci Tobiase Kratzera, kde nahradil nemocného Jonase Kaufmanna. Záznam představení byl následně vysílán na BBC4 a setkal se s velkým ohlasem.

Britské publikum ho vidělo v Královské opeře jako Prince (Rusalka), Grigorije (Boris Godunov), Narrabotha (Salome), v rámci vánočního koncertu pod taktovkou Marka Wiggleswortha, v Anglické národní opeře jako Rodolfa (Bohéma), v nové inscenaci Brittenova Válečného rekviem režiséra Daniela Kramera, za kterou byl nominován na Olivier Award, jako Dona Josého (Carmen) a Pinkertona (Madam Butterfly), v Opeře Holland Park jako hraběte Vaudemont v Čajkovského Jolantě a Folco v Mascagniho Isabeau, v Opeře North jako Lacu v Její pastorkyni a Luigiho v Plášti a konečně v Glyndebourne jako Laerta v premiéře Hamleta a poté v titulní roli téže opery během festivalového turné.

Butt Philip se narodil a vyrůstal v městečku Wells v anglickém hrabství Somerset a působil jako sborista v katedrále v Peterborough. Je absolventem hudebních škol Royal Northern College of Music, Royal Academy of Music, National Opera Studio a programu Samling Artist. Roku 2011 se stal držitelem prestižní ceny Johna Christieho.

zdroj: MWA management

Britský basista Brindley Sherratt je jedním z nejuznávanějších operních pěvců současnosti. Je oceňován pro jeho mimořádný hlas a jevištní projev. Po celém světě se proslavil díky rolím, jako jsou Claggart (Billy Budd), Gurnemanz (Parsifal), Hunding (Valkýra) a Sarastro (Kouzelná flétna) – posledně jmenovanou úlohu ztvárnil již více než stokrát.

K jeho nejvýznamnějším angažmá v sezoně 2023/2024 patří dvojí vystoupení v Bavorské státní opeře: v roli Rocca ve Fideliovi a jako Astradamors v nové inscenaci opery Le Grand Macabre Krzysztofa Warlikowského. Dále vystoupí jako Zebul v nové inscenaci Händelova oratoria Jeptha v režii Olivera Mearse v Královské opeře, jako Sarastro se vrátí do Metropolitní opery a čeká ho rovněž debut v roli Hagena ve Wagnerově opeře Soumrak bohů s Londýnským filharmonickým orchestrem pod taktovkou Vladimira Jurowského. Představí se i v 1. dějství opery Valkýra v Teatro dell'Opera di Roma pod taktovkou Omera Meira Wellbera, v Musorgského Písních a tancích smrti s Orquesta y Coro Nacionales de España v Madridu a na recitálu ve Wigmore Hall s klavíristou Juliusem Drakem.

V uplynulé sezoně Sherratt debutoval v Opéra National de Paris jako Sarastro v Kouzelné flétně a tuto roli si zopakoval i v Royal Opera House. Dále se představil jako Doktor v opeře Vojcek v nových inscenacích v Royal Opera House a na Festivalu v Aix en Provence a jako Swallow ve slavné inscenaci Petera Grimese v režii Stefana Herheima v Bavorské státní opeře. Na koncertním pódiu se představil jako Gurnemanz (Parsifal) s Bergenskou filharmonií pod taktovkou Edwarda Gardnera, jako Harapha v Händelově Samsonovi na BBC Proms s Akademií staré hudby pod vedením Laurence Cummingse, v Beethovenově Misse solemnis na Festivalu d'Aix-en-Provence pod taktovkou Thomase Hengelbrocka a jako Sarastro v Kouzelné flétně na Mezinárodním festivalu v Edinburghu pod taktovkou Maxima Jemeljanyčeva.

Mezi jeho úspěchy patří mimořádně oceňovaný debut v roli Gurnemanze v poloscénickém provedení Parsifala s orchestrem Opera North pod vedením Richarda Farnese, ztvárnění role Hundinga v nové inscenaci Valkýry v režii Richarda Jonese pro Anglickou národní operu, Claggart v Billy Buddovi, Sarastro v Kouzelné flétně, Sparafucile v Rigolettovi, Gremin v Evženu Oněginovi, Fafner v „Ringu“, Ramfis v Aidě, Komtur v Donu Giovannim a Timur v Turandot, vše v Royal Opera House. Úspěšně vystoupil také v dalších rolích: Ochs v Růžovém kavalírovi na festivalu v Glyndebourne ve spolupráci s Velšskou národní operou; Marke v Tristanovi a Isoldě rovněž v Glyndebourne; Sarastro ve Vídeňské státní opeře, Hamburské státní opeře, Holandské národní opeře a na festivalu v Glyndebourne; Claggart v madridském Teatro Réal, na festivalu v Aldeburghu a na BBC Proms; Geront di Ravoir v Manon Lescaut na scéně Metropolitní opery; Mikuláš Klubko ve Snu noci svatojánské na Festivalu v Aix-en-Provence; Doktor ve Vojckovi na jevišti Lyrické opery v Chicagu a Arkel v opeře Pelléas a Mélisanda v Opernhaus Zürich, Frankfurtské opeře a na festivalu v Glyndebourne. Mezi jeho četné role v Anglické národní opeře patří Sarastro, Pimen v Borisi Godunovovi a Fiesco v Simonu Boccanegrovi. Zpíval také Soudce Turpina v muzikálu Sweeney Todd v Opernhaus Zürich, Banca v Macbethovi v Opéra de Bordeaux, Pimena v Opéra de Nice, Balducciho v opeře Benvenuto Cellini a Hobsona v Peteru Grimesovi v Salcburku, Rocca v Seville, Pognera v Mistrech pěvcích norimberských ve Velšské národní opeře a Fasolta ve Zlatu Rýna a Filippa v Donu Carlosovi v Opera North.

zdroj: MWA management

„Schmitt objevil barvy, nad kterými nelze než žasnout.“ (Wiener Zeitung)

Od svého debutu s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Sira Simona Rattla a na Salcburském festivalu s Magdalenou Koženou patří Christian Schmitt k mezinárodně nejvyhledávanějším varhaníkům. V sezoně 2022/2023 jej čeká debut v newyorské Carnegie Hall pod vedením Dennise Russela Davise, s Dallaskými symfoniky a s Göteborskými symfoniky pod vedením Christopha Eschenbacha. V sezoně 2021/2022 byl rezidenčním umělcem orchestru Tonhalle v Curychu a zároveň působil jako kurátor na tamních Mezinárodních varhanních dnech, při nichž pod vedením Paava Järviho slavnostně zprovoznil nové varhany. Od roku 2014 je hlavním varhaníkem Bamberského symfonického orchestru, pro který kurátorsky připravuje varhanní cyklus pro Bamberskou koncertní síň.

Mezi jeho nedávné úspěchy patří debut ve Walt Disney Concert Hall na pozvání orchestru Los Angeles Philharmonic, vystoupení se Staatskapelle Berlin pod vedením Daniela Barenboima, japonská premiéra skladby Toshio Hosokawy s názvem Embrace – Light and Shadow za doprovodu Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra v tamní Suntory Hall a vydání nejnovější nahrávky Hindemithovy skladby Kammermusik No. 7 s dirigentem Christophem Eschenbachem. Christian Schmitt hrál na varhany Elbphilharmonie Hamburg, v berlínském Konzerthausu, Berlínské filharmonii, ve Vídeňském hudebním spolku, v lipském Gewandhausu a v Maison Symphonique Montréal. Spolupracoval s dirigenty a sólisty, jako jsou Juliane Banse, Sibylla Rubens, Matthias Goerne, Thomas Hampson, Philippe Herreweghe, Manfred Honeck, Matthias Höfs, Jakub Hrůša, Marek Janowski, Cornelius Meister a Michael Volle.

Diskografie Christiana Schmitta v současné době čítá přibližně čtyři desítky nahrávek. Pro Deutsche Grammophon natočil dvě CD v rámci projektu Bach 333 – Die neue Gesamtausgabe. Neméně pozoruhodné je album Prayer, na kterém se podílela i Magdalena Kožená, vydané u Deutsche Grammophon v roce 2014. V roce 2013 získal cenu ECHO Klassik za nahrávku Widorových varhanních symfonií. Jako zapálený pedagog hostuje na univerzitách po celém světě. Od zimního semestru 2021 je jako nástupce Bena van Oostense profesorem varhanní hry na Codarts University v Rotterdamu. Christian Schmitt studoval hru na varhany u Daniela Rotha (Paříž), Leo Kramera (Saarbrucken) a Jamese Davida Christieho (Boston).

Je odborným poradcem pro renovace a novostavby varhan v Berlíně, Norimberku, Curychu, Lucernu a Brně. Jeho posledním projektem je digitálně nasnímaný zvuk varhan Filharmonie Essen pro koncerty s orchestrem: digitální verze slavných varhan, vytvořená ve spolupráci s nizozemskou akustickou firmou, je přenosná a snadno přizpůsobitelná velikosti a potřebám jakéhokoli sálu. Christian Schmitt je členem mnoha porot mezinárodních hudebních soutěží a podílí se na projektu hudebního vzdělávání Rhapsody in School.

zdroj: Dorn Music

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.