Antonín Dvořák: Svatá Ludmila, op. 71, B. 144
Letošní provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila v katedrále svatého Víta bude neopominutelnou součástí připomínky 1100. výročí Ludmiliny smrti 15. září 921, kdy byla zavražděna na hradě Tetín. Osobnost svaté Ludmily patří k nejvýznamnějším českým svatým spolu se svým vnukem, svatým Václavem. Svatá Ludmila byla manželkou knížete Bořivoje a hrála klíčovou úlohu v přijetí křtu rodem Přemyslovců. Dvořák a jeho libretista Jaroslav Vrchlický v monumentálním díle dramaticky vykreslili zničení pohanských model, sňatek Ludmily s prvním historicky doloženým Přemyslovcem a svátost křtu, který jim na Velehradě udělil biskup Metoděj. S Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem se v katedrále svatého Víta zkoncentrují ta nejlepší kolektivní tělesa, kterými česká hudba v současnosti disponuje. Přispějí k důstojným oslavám světice, které bude odpoledne věnována také mše celebrovaná kardinálem Dominikem Dukou v bazilice svatého Jiří. Koncert je součástí celotýdenních oslav, které vyvrcholí na Tetíně. A tyto oslavy si bez provedení nejvýznamnějšího vokálně instrumentálního díla spojeného s tímto tématem nelze představit.
„Česká filharmonie zahrála jednu z Dvořákových nejlíbeznějších symfonií jako o život, se širokým dynamickým rozpětím a takovým dramatismem, až člověka napadalo, jestli si toho sám autor byl vědom. Orchestr hrál úžasně: byly slyšet ostré kontrasty, blesky, hromy, cvrlikání, temnota, hřejivost a měkkost. V sólu zazářil koncertní mistr Vodička, trubky a pozouny se zaskvěly zvláště ve finále. Semjon Byčkov zasluhuje obdiv za to, co z partitury vyčetl. Precizností a vřelostí, která byla vždy devízou tohoto tělesa, zároveň výtečně navázal na to, jak Dvořákovu hudbu interpretoval jeden z dřívějších šéfdirigentů filharmonie Václav Talich.“
aktualne.cz, 28. září 2023
Česká filharmonie, která vstupuje do 129. sezony, odehrála svůj první koncert 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu. Koncert dirigoval Antonín Dvořák a součástí programu byla i světová premiéra jeho Biblických písní č. 1 až 5. Dnes se orchestru dostává uznání nejen za kanonickou interpretaci hudby českých skladatelů, kterou propaguje od svého založení, ale i děl Dvořákových přátel Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského a Gustava Mahlera, který v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl světovou premiéru své Symfonie č. 7.
Charles Dutoit a Česká filharmonie otevřeli 129. sezonu, která je součástí Roku české hudby 2024, dvěma provedeními Dvořákova klavírního koncertu spolu s Berliozovou Fantastickou symfonií. Sólista Daniil Trifonov je jedním ze tří umělců, kteří se k České filharmonii připojí v New Yorku v prosinci 2024 v rámci Českého týdne v Carnegie Hall. Orchestr přiveze do New Yorku tři programy, v jejichž rámci vedle klavírního koncertu zazní také Dvořákův Koncert pro violoncello v podání Yo-Yo My a Koncert pro housle s Gilem Shahamem. Tyto koncerty doplní Mahlerova Symfonie č. 5, tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí na podiu Carnegie Hall Pražský filharmonický sbor.
V několika minulých sezonách se do středu zájmu Semjona Byčkova při práci s Českou filharmonií dostal Gustav Mahler a nový komplet jeho symfonií pro Pentatone. První dvě nahrávky cyklu, Symfonie č. 4 a č. 5 byly vydány v roce 2022, o rok později je následovaly Symfonie č. 2 Vzkříšení a Symfonie č. 1. Na nedávné provedení Mahlerovy Symfonie č. 3 naváže Semjon Byčkov v sezoně 2024/2025 Pátou a Osmou symfonií. U příležitosti padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče bude dirigovat jeho Koncert pro violoncello a Symfonii č. 5 na zájezdech do Vídně, Amsterdamu, Londýna, Paříže a Brugg. Pod taktovkou Semjona Byčkova zazní rovněž Brahmsova Symfonie č. 2, Schubertova Symfonie č. 2, Bachova Mše h moll a Beethovenova Symfonie č. 2.
Pod taktovou Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, v nadcházející sezoně zazní méně hraná díla Pavla Zemka Nováka, Vladimíra Sommera, Josefa Suka a Luboše Fišera. Hrůša s filharmonií přinese českou hudbu také na letní festivaly Elbphilharmonie Sommer, Rheingau Musik Festival a na BBC Proms. Vedle Jakuba Hrůši se hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie stává i světově proslulý sir Simon Rattle, který v sezoně 2024/2025 uvede Weillovu operu Sedm smrtelných hříchů, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovu Glagolskou mši. Vedle trojice titulárních dirigentů se k České filharmonii vrátí Tomáš Netopil, Giovanni Antonini, Ingo Metzmacher, Alain Altinoglu a James Gaffigan, debutovat budou Nathalie Stutzmann, Alan Gilbert a Lukáš Vasilek.
Ve slavné minulosti České filharmonie hrála roli geografická poloha v srdci Evropy i dramatické politické dějiny českých zemí. Jejich výmluvným symbolem je Smetanova Má vlast. První úplné provedení Mé vlasti se konalo v roce 1901, v roce 1925 ji Václav Talich uvedl na prvním koncertě filharmoniků, který byl přenášen rozhlasem, a pět let poté se stala prvním dílem, jež orchestr nahrál na desku. Když Joseph Goebbels za nacistické okupace požadoval, aby Česká filharmonie vystoupila v Berlíně a Drážďanech, Talich dal jako vzdorné gesto na program právě Mou vlast. Tutéž skladbu pak v roce 1945 řídil Rafael Kubelík na „koncertě díkůvzdání“ za čerstvě osvobozené Československo. V roce 1990 si vybral Mou vlast znovu na program koncertu u příležitosti prvních svobodn ých voleb v Československu. O třicet let později se Semjon Byčkov rozhodl připomenout tuto historickou událost provedením celého cyklu v Rudolfinu na prvním Koncertě pro svobodu a demokracii. Jako připomínku svého vztahu v Smetanově Mé vlasti Česká filharmonie vydala u příležitosti dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany novou nahrávku celého cyklu pod taktovkou svého současného šéfdirigenta Semjona Byčkova.
Orchestr již v počátcích pomáhal prosazovat hudbu Bohuslava Martinů a v roce 1919 uvedl premiéru jeho České rapsodie. Podrobný seznam českých děl, která Česká filharmonie uvedla pod vedením Václava Talicha, zahrnuje mimo jiné světové premiéry Half-time Bohuslava Martinů (1924), Janáčkovy Sinfonietty (1926) a pražskou premiéru Janáčkova Tarase Bulby (1924). Propagátorem hudby Martinů byl i Rafael Kubelík, který poprvé uvedl jeho Polní mši (1946) a Symfonii č. 5 (1947). Karel Ančerl pak dirigoval Českou filharmonii v roce 1956 při premiéře skladatelových Symfonických fantazií (Symfonie č. 6). Rapsodie – koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů v podání Antoine Tamestita bude v roce 2024 na programu Koncertu pro svobodu a demokracii.
Praha odedávna přitahovala hudební skladatele, mimo jiné i Wolfganga Amadea Mozarta, který nelitoval dvousetpadesátikilometrové cesty z Vídně, aby zde v roce 1791 řídil premiéru své opery La Clemenza di Tito. Beethoven zamířil do Prahy dvakrát, při návratu v roce 1798 provedl premiéru svého Klavírního koncertu č. 1. Jeho Sedmá symfonie byla zkomponována nedaleko, v dnešních Teplicích. Mahlerův vztah k Praze byl ještě silnější. Tento skladatel, narozený v české vesnici Kaliště, ve svých třiadvaceti letech dirigoval v Královském městském divadle v Olomouci. Do Prahy poprvé přijel řídit orchestr Nového německého divadla a poté tu v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl ve světové premiéře svou Symfonii č. 7.
Prvním světově proslulým skladatelem, který stanul za dirigentským pultem České filharmonie, ovšem nebyl Mahler, nýbrž ještě před ním v roce 1906 Edvard Grieg. V roce 1930 vystoupil s Českou filharmonií Igor Stravinskij, jenž v Praze pod taktovkou Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr. Na Pražském jaru roku 1947 dirigoval orchestr Leonard Bernstein při evropské premiéře Symfonie č. 3 Aarona Coplanda a o dva roky později, v roce 1949, řídil filharmoniky Arthur Honegger v programu složeném z jeho vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro v roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií poprvé svou Hudbu pro Prahu a v roce 1996 dirigoval orchestr Krzysztof Penderecki při premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr.
K těmto jménům lze připojit mnoho dalších mimořádných osobností, které s orchestrem v průběhu let spolupracovaly: Martha Argerich, Claudio Arrau, Jevgenij Kissin, Erich Kleiber, Leonid Kogan, Erich Leinsdorf, Lovro von Matačić, Ivan Moravec, Jevgenij Mravinskij, David Oistrach, Antonio Pedrotti, Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvěnskij, Wolfgang Sawallisch, Wolfgang Schneiderhan, Georg Szell, Henryk Szeryng, Bruno Walter a Alexander Zemlinsky.
Celými dějinami orchestru se vinou dvě tematické linky: propagace hudby českých skladatelů a přesvědčení, že hudba může svým působením měnit lidské životy. Při svém založení byla Česká filharmonie definována jakožto „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků“, neboť výtěžek ze čtyř koncertů, jež ročně odehrála, pomáhal podporovat členy orchestru, kteří již nemohli vystupovat, a také nejbližší rodinné příslušníky zemřelých členů. Již ve dvacátých letech 20. století uváděl Václav Talich (šéfdirigent České filharmonie 1919–1941) první koncerty pro dělníky, mládež a dobrovolné spolky, jako byl Červený kříž, Sokol a Jednota slovanských žen, a v roce 1923 zorganizoval tři dobročinné koncerty pro ruské, rakouské a německé hudebníky včetně Vídeňských a Berlínských filharmoniků.
Tohoto kurzu se Česká filharmonie drží i dnes. Vedle České studentské filharmonie, Orchestrální akademie a Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky má vypracovanou strategii hudebního vzdělávání, v jejímž rámci spolupracuje s více než čtyřmi sty škol. Motivační hudební a písňový program, jehož hlavním motorem je zpěvačka Ida Kelarová, zaměřený na rozsáhlou romskou komunitu v České republice a na Slovensku, pomohl ke zviditelnění a nalezení vlastního hlasu mnoha sociálně vyloučeným rodinám. Součástí rezidence v Carnegie Hall v prosinci 2024 je projekt zaštítěný Fondem Semjona Byčkova pro podporu vzdělávání. V jeho rámci vycestují čtyři členové Orchestrální akademie České filharmonie do New Yorku, kde spojí síly se čtyřmi hudebníky z Orchestrální akademie Carnegie Hall a čtyřmi studenty londýnské Královské hudební akademie.
„Vrcholem obou koncertů bezpochyby byla dvě orchestrální díla. Česká filharmonie prožívá tuto hudbu s nakažlivým zaujetím. Od prvního taktu předehry je patrné vnitřní napětí, zvláštní ponoření a zapojení hudebníků. K tomu se přidává všechno ostatní. Předně zvuk, plný, kulatý se zvláštním zabarvením a jedinečností, který je pečetí identity tělesa. Je to jeden z mála současných orchestrů s charakteristickým zvukem.“
Scherzo, 15. října 2023
zdroj: Česká filharmonie
Petr Altrichetr je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby.
Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, ,Debrecen…)
Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besanconu. Na základě tohoto ocenění se stal dirigentem asistentem Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat.
Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem Pražských symfoniků a v roce 1990 pak jejich šéfdirigentem. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních koncertů uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty ( Isabelle van Keulen, Radek Baborák a další.. ), kteří jsou nyní součástí světových koncertních pódií.
Od roku 1993 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice, s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhahlle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie.
Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter s orchestrem Pražských symfoniků na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa -RLPO Live.
V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud.
Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Pražských symfoniků, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD s repertoárem Antonína Dvořáka.
S Českou filharmonií podnikl v minulých letech turné po Evropě i Asii a na festivalu Dvořákova Praha s ní vystupuje také pravidelně. V české republice spolupracuje se všemi předními orchestry. O sezóny 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Sovenské filharmonie, se kterou ho pojí také dlouholetá spolupráce.
Jako host řídil význačné světové orchestry jako japonský NHK Symphony Orchestra , Berlin Symphony Orchestra, ve Velké Britániii rovněž spolupracoval s BBC Symphony , Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra.
Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symmphony , Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.
Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Brněnský podzim a Bratislavské hudební slavnosti.
Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu , Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, , Vídni, Seville, Palermu a dalších.
Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann…) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.
Zdroj: Petr Altrichter
Slovenská sopranistka Eva Hornyáková vystudovala operní zpěv na konzervatoři v Košicích a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V roce 2006 debutovala ve Slovenském národním divadle jako Mimi v Pucciniho Bohémě. Na stejné scéně v dalších letech ztvárnila celou řadu zásadních rolí světového operního repertoáru: Micaela (Carmen), Pamina (Kouzelná flétna), Donna Elvira (Don Giovanni), Desdemona (Otello), Markétka (Faust). Od roku 2014 účinkuje v pražském Národním divadle, kde si mj. zopakovala roli Desdemony, tentokrát po boku hvězdného tenoristy Josého Cury. Věnuje se rovněž koncertnímu repertoáru: kromě domácích pódií vystoupila v Německu, Rakousku, Holandsku a Japonsku, kde mj. přednesla sopránové party Dvořákova Requiem a Stabat mater, Brucknerova Te Deum, Janáčkova Věčného evangelia či Verdiho Requiem. V milánské La Scale se roku 2010 stala účastnicí finále světové operní soutěže Plácida Dominga Operalia.
Mezzosopranistka Jana Hrochová je absolventkou Pražské konzervatoře. Od roku 2000 je sólistkou Opery Národního divadla v Brně, kde ztvárnila role Carmen, Laury (La Gioconda), Káči (Čert a Káča), Rosiny (Lazebník sevillský), Suzuki (Madama Butterfly), Lišáka (Liška Bystrouška), Varvary (Káťa Kabanová) a mnoho dalších. Hostuje také na řadě dalších českých scén včetně pražského Národního divadla či v německém Freiburgu. Za své výkony byla opakovaně oceněna diváckou cenou DIVA. Její bohatá koncertní činnost jí přinesla spolupráci se špičkovými dirigenty (Jiří Bělohlávek, Serge Baudo, Manfred Honeck, Jakub Hrůša) a orchestry (BBC Symphony Orchestra, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Česká filharmonie). V roce 2011 zpívala altové sólo v Requiem Antonína Dvořáka na státním pohřbu Václava Havla, v letech 2011–2018 natočila 5 CD písní Bohuslava Martinů pro vydavatelství Naxos, roku 2016 debutovala na festivalu Proms za doprovodu BBC Symphony Orchestra v londýnské Royal Albert Hall.
Tenorista Richard Samek se narodil v Třebíči a je absolventem Janáčkovy akademie múzických umění. V roce 2006 debutoval na jevišti Národního divadla v Brně. V současné době je stálým hostem operního souboru Národního divadla v Praze, kde vystupuje v rolích jako Alfredo (La traviata), Werther (Werther), Tamino (Kouzelná flétna) nebo Princ (Rusalka). Hostuje na řadě zahraničních scén, k nimž patří Grand Théâtre de Reims, Opéra Théâtre de Limoges, Opéra de Rennes, Theater Magdeburg a Semperova opera v Drážďanech. V roce 2015 se podílel na realizaci živé nahrávky Smetanovy opery Dalibor s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Spolupracuje s významnými orchestry, jako je Česká filharmonie, Orchestra Accademia Nazionale di Santa Cecilia nebo Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra. Pravidelně vystupuje na mezinárodních hudebních festivalech Pražské jaro, Dvořákova Praha, Seefestspiele Mörbisch či Smetanova Litomyšl.
Slovenský basista Gustáv Beláček studoval zpěv na VŠMU v Bratislavě pod vedením prof. Evy Blahové a vzdělání si doplnil u věhlasných osobností Ileany Cotrubas, Carla Bergonziho či Helmuta Rillinga. Je držitelem řady ocenění včetně absolutního vítězství v Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech (1993) a italské ceny GABARDI za interpretaci Mozarta a Rossiniho (2008). Kromě Slovenského národního divadla vystupuje na mnoha evropských hudebních scénách (Ženeva, Brusel, Štrasburk, Paříž, Drážďany, Düsseldorf, Mnichov, Verona, Florencie, Kodaň), ale také v USA, Kanadě, Japonsku, Argentině a Izraeli. Věnuje se rovněž koncertnímu repertoáru, s nímž vystoupil mj. v Londýně, Amsterdamu a Salcburku. Spolupracoval s věhlasnými dirigenty, mezi něž patří Charles Mackerras, Jiří Bělohlávek, Charles Dutoit, Mariss Jansons, Kurt Masur a Seiji Ozawa. Pořídil řadu nahrávek pro vydavatelství Supraphon, Naxos, Harmonia Mundi, Brilliant Classics, BR-klassik, Arthaus aj. Podílel se na nahrávce Dvořákova Requiem pro label Delos s dirigentem Zdeňkem Mácalem, která roku 2000 získala americkou Grammy.
Pražský filharmonický sbor byl založen roku 1935 sbormistrem a pedagogem Janem Kühnem. Ve své 90. sezoně je tedy nejstarším českým profesionálním pěveckým sborem. Jméno sboru však rezonuje na předních příčkách i v zahraničí. Aktuálně je oceňován hlavně za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru. Od roku 2007 stojí v čele sboru hlavní sbormistr a umělecký vedoucí Lukáš Vasilek. Sbormistrovské duo doplňuje Lukáš Kozubík.
Pod vedením Lukáše Vasilka si sbor vybudoval pozici vysoce uznávaného partnera významných orchestrů. Na domácí scéně dlouhodobě spolupracuje především s Českou filharmonií a na vlastních sborových koncertech se pojí s orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Ve světovém měřítku mezi jeho hudební partnery patří například Berlínští a Essenští filharmonici, Vídeňští symfonikové, Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk nebo Izraelská filharmonie.
Cenné zkušenosti sbírá Pražský filharmonický sbor ze spojení se špičkovými dirigenty, kterými v nedávné době byli Semjon Byčkov, Jakub Hrůša, sir Simon Rattle, Daniel Harding, Zubin Mehta nebo Christoph Eschenbach. Také se pravidelně účastní věhlasných hudebních festivalů jako Smetanova Litomyšl, Pražské jaro, Dvořákova Praha nebo Prague Sounds. Za hranicemi působí v posledních letech coby rezidenční sbor operního festivalu Bregenzer Festspiele.
V letošní sezoně se sbor představí na třech vlastních sborových koncertech. Jejich dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru a cappella či s instrumentálním doprovodem. Tradičně vystoupí na koncertech pořádaných pražskými orchestry, ale vyrazí například i do Ostravy. Zahraniční cesty povedou do Drážďan, Baden-Badenu, Hamburku a Bregenzu.
Kromě běžné koncertní činnosti se Pražský filharmonický sbor věnuje vzdělávacím projektům. Pro malé posluchače připravuje cyklus edukativních koncertů, a to jak ve školní verzi, tak i pro rodiny s dětmi. Jejich program klade důraz na zábavnou formu a aktivní zapojení dětí. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii Pražského filharmonického sboru, díky níž si mohou mladí zpěváci vyzkoušet praxi v profesionálním tělesu, podílet se na velkých hudebních projektech a získat zkušenosti ze spoluprací s předními umělci.
Hlasové kvality sboru dokazuje mimo jiné i bohatý archiv nahrávek, který se každou sezonou rozrůstá. Diskografie obsahuje alba vydaná u společností Pentatone, Decca Classics, Sony Classical nebo Supraphon. Pražský filharmonický sbor získal za natáčecí činnost i několik ocenění, konkrétně od britských časopisů Gramophone a BBC Music Magazine nebo prestižní cenu Diapason d’Or de l’Annèe. První gramofonová nahrávka vznikla v roce 1952 s dirigentem Václavem Talichem a nesla Dvořákovo oratorium Stabat Mater, mezi poslední vydané CD z roku 2023 se řadí Mahlerova Symfonie č. 2 s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem a vlastní album sboru Stravinskij, Janáček, Bartók: Village Stories.
Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert, Ceny České televize – Klasika roku a v roce 2022 se stal laureátem Ceny Antonína Dvořáka za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby.
zdroj: Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Pražského filharmonického sboru již 16. sezonu. Svůj cit pro sborovou hudbu uplatňuje jak v nastudování repertoáru a cappella, tak i ve velkých kantátových a oratorních dílech s instrumentací. Při vedení sboru spolupracuje s významnými českými i zahraničními orchestry a dirigenty.
S Pražským filharmonickým sborem zaujal především vynikajícím nastudováním rozsáhlé Mahlerovy, Dvořákovy nebo Janáčkovy tvorby. Mezi vrcholy sborových koncertů se řadí Válečné rekviem Benjamina Brittena či Stabat Mater Francise Poulenca. V dramaturgii těchto koncertů se nebojí experimentovat, do programu netradičně vybral třeba jazzové spirituály.
Vystudoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědu na Univerzitě Karlově. K původnímu oboru orchestrální dirigování se vrací především při koncertech sborového cyklu, kde již třetím rokem úzce spolupracuje s tělesem PKF – Prague Philharmonia. Pod jeho taktovkou hráli také členové České filharmonie a Kyjevského symfonického orchestru.
První zkušenosti se sborovým zpěvem získal Lukáš Vasilek jako člen chlapeckého sboru Boni pueri, další Vasilkovy umělecké kroky vedly už ke sbormistrovství Foerstrova komorního pěveckého sdružení a poté Sboru Národního divadla. V roce 2022 hostoval u francouzského sboru Accentus. Kromě Pražského filharmonického sboru se věnuje vokálnímu ansámblu Martinů Voices, který v roce 2010 založil. S tímto souborem se zabývá převážně komorní sborovou hudbou 19. až 21. století. Zároveň působí jako pedagog na Akademii múzických umění, kde vyučuje obor dirigování sboru.
Jeho dirigentská či sbormistrovská stopa je na řadě nahrávek pořízených pro významná vydavatelství, například Decca Classics a Supraphon. Nahrávky sborové tvorby Bohuslava Martinů, jejímuž natáčení se v posledních letech věnuje, vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. S Pražským filharmonickým sborem nahrál poslední CD v roce 2023. Album Stravinskij, Janáček, Bartók: Village Stories zachycuje znovu objevenou magii lidových písní a rituálů ve skladbách tří Mistrů 20. století.
zdroj: Pražský filharmonický sbor
Katedrála svatého Víta je největším a nejvýznamnějším pražským chrámem. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen. Je místem uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů. V korunní komoře kaple sv. Václava jsou uloženy české korunovační klenoty.