„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni,“ říká nejen jedno z Ježíšových blahoslavenství, ale také první slova Německého rekviem od Johannesa Brahmse. Úchvatná kompozice pro sóla, sbor a orchestr dává od začátku zřetelně najevo, že se neobrací k mrtvým. Oslovuje živé lidi, kteří litují odchodu svých blízkých.

Brahms začal psát Německé rekviem poté, co mu zemřela matka, a vzpomínal také na smrt blízkého přítele Roberta Schumanna. Jako by se vyrovnával nejen s osobní ztrátou, ale také s odchodem největšího proroka německého romantismu, vynikajícího skladatele, novináře i kritického ducha.

Brahms si vzal k ruce německý text Lutherova překladu bible: od samého počátku akcentuje motiv útěchy. Je si také jist, že úzkost je pomíjející. Celým dílem proniká humanismus, s liturgií a modlitbou za zemřelé má jen málo společného. Nádherné dílo, z jehož provedení může člověk odejít jedině povznesen, je součástí připomínek 190. výročí Brahmsova narození.Tohoto poselství se ujme rezidenční orchestr Dvořákovy Prahy, dirigent Sakari Oramo, sólisté Anu Komsi a Christian Senn a Pražský filharmonický sbor.

„Česká filharmonie zahrála jednu z Dvořákových nejlíbeznějších symfonií jako o život, se širokým dynamickým rozpětím a takovým dramatismem, až člověka napadalo, jestli si toho sám autor byl vědom. Orchestr hrál úžasně: byly slyšet ostré kontrasty, blesky, hromy, cvrlikání, temnota, hřejivost a měkkost. V sólu zazářil koncertní mistr Vodička, trubky a pozouny se zaskvěly zvláště ve finále. Semjon Byčkov zasluhuje obdiv za to, co z partitury vyčetl. Precizností a vřelostí, která byla vždy devízou tohoto tělesa, zároveň výtečně navázal na to, jak Dvořákovu hudbu interpretoval jeden z dřívějších šéfdirigentů filharmonie Václav Talich.“

aktualne.cz, 28. září 2023

Česká filharmonie, která vstupuje do 129. sezony, odehrála svůj první koncert 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu. Koncert dirigoval Antonín Dvořák a součástí programu byla i světová premiéra jeho Biblických písní č. 1 až 5. Dnes se orchestru dostává uznání nejen za kanonickou interpretaci hudby českých skladatelů, kterou propaguje od svého založení, ale i děl Dvořákových přátel Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského a Gustava Mahlera, který v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl světovou premiéru své Symfonie č. 7.

Charles Dutoit a Česká filharmonie otevřeli 129. sezonu, která je součástí Roku české hudby 2024, dvěma provedeními Dvořákova klavírního koncertu spolu s Berliozovou Fantastickou symfonií. Sólista Daniil Trifonov je jedním ze tří umělců, kteří se k České filharmonii připojí v New Yorku v prosinci 2024 v rámci Českého týdne v Carnegie Hall. Orchestr přiveze do New Yorku tři programy, v jejichž rámci vedle klavírního koncertu zazní také Dvořákův Koncert pro violoncello v podání Yo-Yo My a Koncert pro housle s Gilem Shahamem. Tyto koncerty doplní Mahlerova Symfonie č. 5, tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí na podiu Carnegie Hall Pražský filharmonický sbor.

V několika minulých sezonách se do středu zájmu Semjona Byčkova při práci s Českou filharmonií dostal Gustav Mahler a nový komplet jeho symfonií pro Pentatone. První dvě nahrávky cyklu, Symfonie č. 4 a č. 5 byly vydány v roce 2022, o rok později je následovaly Symfonie č. 2 Vzkříšení a Symfonie č. 1. Na nedávné provedení Mahlerovy Symfonie č. 3 naváže Semjon Byčkov v sezoně 2024/2025 Pátou a Osmou symfonií. U příležitosti padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče bude dirigovat jeho Koncert pro violoncello a Symfonii č. 5 na zájezdech do Vídně, Amsterdamu, Londýna, Paříže a Brugg. Pod taktovkou Semjona Byčkova zazní rovněž Brahmsova Symfonie č. 2, Schubertova Symfonie č. 2, Bachova Mše h moll a Beethovenova Symfonie č. 2.

Pod taktovou Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, v nadcházející sezoně zazní méně hraná díla Pavla Zemka Nováka, Vladimíra Sommera, Josefa Suka a Luboše Fišera. Hrůša s filharmonií přinese českou hudbu také na letní festivaly Elbphilharmonie Sommer, Rheingau Musik Festival a na BBC Proms. Vedle Jakuba Hrůši se hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie stává i světově proslulý sir Simon Rattle, který v sezoně 2024/2025 uvede Weillovu operu Sedm smrtelných hříchů, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovu Glagolskou mši. Vedle trojice titulárních dirigentů se k České filharmonii vrátí Tomáš Netopil, Giovanni Antonini, Ingo Metzmacher, Alain Altinoglu a James Gaffigan, debutovat budou Nathalie Stutzmann, Alan Gilbert a Lukáš Vasilek.

Ve slavné minulosti České filharmonie hrála roli geografická poloha v srdci Evropy i dramatické politické dějiny českých zemí. Jejich výmluvným symbolem je Smetanova Má vlast. První úplné provedení Mé vlasti se konalo v roce 1901, v roce 1925 ji Václav Talich uvedl na prvním koncertě filharmoniků, který byl přenášen rozhlasem, a pět let poté se stala prvním dílem, jež orchestr nahrál na desku. Když Joseph Goebbels za nacistické okupace požadoval, aby Česká filharmonie vystoupila v Berlíně a Drážďanech, Talich dal jako vzdorné gesto na program právě Mou vlast. Tutéž skladbu pak v roce 1945 řídil Rafael Kubelík na „koncertě díkůvzdání“ za čerstvě osvobozené Československo. V roce 1990 si vybral Mou vlast znovu na program koncertu u příležitosti prvních svobodn ých voleb v Československu. O třicet let později se Semjon Byčkov rozhodl připomenout tuto historickou událost provedením celého cyklu v Rudolfinu na prvním Koncertě pro svobodu a demokracii. Jako připomínku svého vztahu v Smetanově Mé vlasti Česká filharmonie vydala u příležitosti dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany novou nahrávku celého cyklu pod taktovkou svého současného šéfdirigenta Semjona Byčkova.

Orchestr již v počátcích pomáhal prosazovat hudbu Bohuslava Martinů a v roce 1919 uvedl premiéru jeho České rapsodie. Podrobný seznam českých děl, která Česká filharmonie uvedla pod vedením Václava Talicha, zahrnuje mimo jiné světové premiéry Half-time Bohuslava Martinů (1924), Janáčkovy Sinfonietty (1926) a pražskou premiéru Janáčkova Tarase Bulby (1924). Propagátorem hudby Martinů byl i Rafael Kubelík, který poprvé uvedl jeho Polní mši (1946) a Symfonii č. 5 (1947). Karel Ančerl pak dirigoval Českou filharmonii v roce 1956 při premiéře skladatelových Symfonických fantazií (Symfonie č. 6). Rapsodie – koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů v podání Antoine Tamestita bude v roce 2024 na programu Koncertu pro svobodu a demokracii.

Praha odedávna přitahovala hudební skladatele, mimo jiné i Wolfganga Amadea Mozarta, který nelitoval dvousetpadesátikilometrové cesty z Vídně, aby zde v roce 1791 řídil premiéru své opery La Clemenza di Tito. Beethoven zamířil do Prahy dvakrát, při návratu v roce 1798 provedl premiéru svého Klavírního koncertu č. 1. Jeho Sedmá symfonie byla zkomponována nedaleko, v dnešních Teplicích. Mahlerův vztah k Praze byl ještě silnější. Tento skladatel, narozený v české vesnici Kaliště, ve svých třiadvaceti letech dirigoval v Královském městském divadle v Olomouci. Do Prahy poprvé přijel řídit orchestr Nového německého divadla a poté tu v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl ve světové premiéře svou Symfonii č. 7.

Prvním světově proslulým skladatelem, který stanul za dirigentským pultem České filharmonie, ovšem nebyl Mahler, nýbrž ještě před ním v roce 1906 Edvard Grieg. V roce 1930 vystoupil s Českou filharmonií Igor Stravinskij, jenž v Praze pod taktovkou Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr. Na Pražském jaru roku 1947 dirigoval orchestr Leonard Bernstein při evropské premiéře Symfonie č. 3 Aarona Coplanda a o dva roky později, v roce 1949, řídil filharmoniky Arthur Honegger v programu složeném z jeho vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro v roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií poprvé svou Hudbu pro Prahu a v roce 1996 dirigoval orchestr Krzysztof Penderecki při premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr.

K těmto jménům lze připojit mnoho dalších mimořádných osobností, které s orchestrem v průběhu let spolupracovaly: Martha Argerich, Claudio Arrau, Jevgenij Kissin, Erich Kleiber, Leonid Kogan, Erich Leinsdorf, Lovro von Matačić, Ivan Moravec, Jevgenij Mravinskij, David Oistrach, Antonio Pedrotti, Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvěnskij, Wolfgang Sawallisch, Wolfgang Schneiderhan, Georg Szell, Henryk Szeryng, Bruno Walter a Alexander Zemlinsky.

Celými dějinami orchestru se vinou dvě tematické linky: propagace hudby českých skladatelů a přesvědčení, že hudba může svým působením měnit lidské životy. Při svém založení byla Česká filharmonie definována jakožto „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků“, neboť výtěžek ze čtyř koncertů, jež ročně odehrála, pomáhal podporovat členy orchestru, kteří již nemohli vystupovat, a také nejbližší rodinné příslušníky zemřelých členů. Již ve dvacátých letech 20. století uváděl Václav Talich (šéfdirigent České filharmonie 1919–1941) první koncerty pro dělníky, mládež a dobrovolné spolky, jako byl Červený kříž, Sokol a Jednota slovanských žen, a v roce 1923 zorganizoval tři dobročinné koncerty pro ruské, rakouské a německé hudebníky včetně Vídeňských a Berlínských filharmoniků.

Tohoto kurzu se Česká filharmonie drží i dnes. Vedle České studentské filharmonie, Orchestrální akademie a Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky má vypracovanou strategii hudebního vzdělávání, v jejímž rámci spolupracuje s více než čtyřmi sty škol. Motivační hudební a písňový program, jehož hlavním motorem je zpěvačka Ida Kelarová, zaměřený na rozsáhlou romskou komunitu v České republice a na Slovensku, pomohl ke zviditelnění a nalezení vlastního hlasu mnoha sociálně vyloučeným rodinám. Součástí rezidence v Carnegie Hall v prosinci 2024 je projekt zaštítěný Fondem Semjona Byčkova pro podporu vzdělávání. V jeho rámci vycestují čtyři členové Orchestrální akademie České filharmonie do New Yorku, kde spojí síly se čtyřmi hudebníky z Orchestrální akademie Carnegie Hall a čtyřmi studenty londýnské Královské hudební akademie.

„Vrcholem obou koncertů bezpochyby byla dvě orchestrální díla. Česká filharmonie prožívá tuto hudbu s nakažlivým zaujetím. Od prvního taktu předehry je patrné vnitřní napětí, zvláštní ponoření a zapojení hudebníků. K tomu se přidává všechno ostatní. Předně zvuk, plný, kulatý se zvláštním zabarvením a jedinečností, který je pečetí identity tělesa. Je to jeden z mála současných orchestrů s charakteristickým zvukem.“

Scherzo, 15. října 2023

zdroj: Česká filharmonie

Sakari Oramo je šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC a dirigentem-laureátem Královské filharmonie ve Stockholmu, kterou vedl třináct let jako její šéfdirigent. Působí jako hostující dirigent nejvyšší mezinárodní úrovně a na svém kontě má rozsáhlou diskografii. Pro jeho interpretační styl je typický důraz na formální soudržnost díla v kombinaci se suverenitou, elegancí a procítěným přednesem.

Mezi jeho hostování v sezoně 2022/23 patří návraty k Berlínským filharmonikům, Symfonickému orchestru Finského rozhlasu, Gürzenich-Orchester Köln, NDR Elbphilharmonie Orchester a Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V uplynulé sezoně vystoupil s Královskou filharmonií Stockholm, Vídeňskými symfoniky, Orchestrem lipského Gewandhausu, Berlínskými filharmoniky a NDR Elbphilharmonie Orchester.

V roce 2018 dirigoval evropskou premiéru nového Violoncellového koncertu Bretta Deana, který s Berlínskými filharmoniky provedl sólista Alban Gerhardt. V nedávné době Oramo spolupracoval s orchestry NDR Elbphilharmonie Orchester, Staatskapelle Dresden, Wiener Philharmoniker, Česká filharmonie, Boston Symphony, Newyorská filharmonie a Helsinská filharmonie.

Rok 2022/23 je Oramovou desátou sezonou v čele Symfonického orchestru BBC. S tímto tělesem pokračuje v prosazování nových a zřídka uváděných děl včetně Symfonie a Klavírního koncertu Dory Pejačević se sólistou Peterem Donohoe, opery Williama Alwyna Miss Julie nebo skladby Onze Lieder z pera skladatelky Betsy Jolas. Tyto novinky uvádí v kombinaci s klasickými díly, jakými jsou Mendelssohnův Eliáš či Haydnův Koncert pro trubku (s Håkanem Hardenbergerem). Součástí sezony je také turné po Španělsku a vystoupení na závěrečném koncertu BBC Proms. Oramo na tomto festivalu diriguje pravidelně. V létě 2022 v jeho rámci řídil několik koncertů včetně zahajovacího večera s Verdiho Requiem.

V letech 1998–2008 byl Oramo hudebním ředitelem Symfonického orchestru města Birmingham a od roku 2012 působí jako čestný dirigent Symfonického orchestru Finského rozhlasu; předchozích deset let zde zastával funkci šéfdirigenta. V letech 2004–2018 byl rovněž hlavním dirigentem opery West Coast Kokkola a v letech 2013–2019 šéfdirigentem Ostrobothnian Chamber Orchestra. Oramo je vynikajícím houslistou, původně byl koncertním mistrem Symfonického orchestru Finského rozhlasu. V roce 2014 debutoval v rámci cyklu komorní hudby BBC Proms, kde s Janine Jansen provedl Prokofjevovu Sonátu pro dvoje housle.

Mezi jeho největší úspěchy na poli nahrávek patří cena BBC Music Magazine za snímky Nielsenových symfonií č. 1 a 3 s Královskou stockholmskou filharmonií, kterými završil vysoce ceněný nielsenovský komplet pro vydavatelství BIS. Roku 2019 rovněž získal Gramophone Award v orchestrální kategorii za symfonie č. 2 a 6 Rueda Langgaarda a Tango Jalousie Jacoba Gadeho s Vídeňskými filharmoniky a sopranistkou Anu Komsi. Jeho nahrávka Busoniho Klavírního koncertu s Kirillem Gersteinem a Bostonským symfonickým orchestrem pro vydavatelství Myrios zvítězila v kategorii Audio a video na cenách ICMA 2020. Mezi jeho další nedávno vydané nahrávky patří Sibeliova orchestrální díla včetně Suity Lemminkäinen, Rachmaninovovy klavírní koncerty č. 2 a 3 se sólistou Jevgenijem Sudbinem a skladby Florenta Schmitta: Symfonie č. 2 a suity ze scénické hudby k Shakespearově hře Antonius a Kleopatra.

Pražský filharmonický sbor byl založen roku 1935 sbormistrem a pedagogem Janem Kühnem. Ve své 90. sezoně je tedy nejstarším českým profesionálním pěveckým sborem. Jméno sboru však rezonuje na předních příčkách i v zahraničí. Aktuálně je oceňován hlavně za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru. Od roku 2007 stojí v čele sboru hlavní sbormistr a umělecký vedoucí Lukáš Vasilek. Sbormistrovské duo doplňuje Lukáš Kozubík.

Pod vedením Lukáše Vasilka si sbor vybudoval pozici vysoce uznávaného partnera významných orchestrů. Na domácí scéně dlouhodobě spolupracuje především s Českou filharmonií a na vlastních sborových koncertech se pojí s orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Ve světovém měřítku mezi jeho hudební partnery patří například Berlínští a Essenští filharmonici, Vídeňští symfonikové, Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk nebo Izraelská filharmonie.

Cenné zkušenosti sbírá Pražský filharmonický sbor ze spojení se špičkovými dirigenty, kterými v nedávné době byli Semjon Byčkov, Jakub Hrůša, sir Simon Rattle, Daniel Harding, Zubin Mehta nebo Christoph Eschenbach. Také se pravidelně účastní věhlasných hudebních festivalů jako Smetanova Litomyšl, Pražské jaro, Dvořákova Praha nebo Prague Sounds. Za hranicemi působí v posledních letech coby rezidenční sbor operního festivalu Bregenzer Festspiele.

V letošní sezoně se sbor představí na třech vlastních sborových koncertech. Jejich dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru a cappella či s instrumentálním doprovodem. Tradičně vystoupí na koncertech pořádaných pražskými orchestry, ale vyrazí například i do Ostravy. Zahraniční cesty povedou do Drážďan, Baden-Badenu, Hamburku a Bregenzu.

Kromě běžné koncertní činnosti se Pražský filharmonický sbor věnuje vzdělávacím projektům. Pro malé posluchače připravuje cyklus edukativních koncertů, a to jak ve školní verzi, tak i pro rodiny s dětmi. Jejich program klade důraz na zábavnou formu a aktivní zapojení dětí. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii Pražského filharmonického sboru, díky níž si mohou mladí zpěváci vyzkoušet praxi v profesionálním tělesu, podílet se na velkých hudebních projektech a získat zkušenosti ze spoluprací s předními umělci.

Hlasové kvality sboru dokazuje mimo jiné i bohatý archiv nahrávek, který se každou sezonou rozrůstá. Diskografie obsahuje alba vydaná u společností Pentatone, Decca Classics, Sony Classical nebo Supraphon. Pražský filharmonický sbor získal za natáčecí činnost i několik ocenění, konkrétně od britských časopisů Gramophone a BBC Music Magazine nebo prestižní cenu Diapason d’Or de l’Annèe. První gramofonová nahrávka vznikla v roce 1952 s dirigentem Václavem Talichem a nesla Dvořákovo oratorium Stabat Mater, mezi poslední vydané CD z roku 2023 se řadí Mahlerova Symfonie č. 2 s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem a vlastní album sboru Stravinskij, Janáček, Bartók: Village Stories.

Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert, Ceny České televize – Klasika roku a v roce 2022 se stal laureátem Ceny Antonína Dvořáka za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby.

zdroj: Pražský filharmonický sbor

„Vše protínal leskle kovový soprán Anu Komsi, hlas neohroženě sdělný a zcela přesvědčivý od šeptaných hlubin až po stratosférické vrcholy.“ (The Guardian, listopad 2020)

Anu Komsi, jedna z předních finských pěvkyň mezinárodního formátu, si díky své všestrannosti, technické zralosti a širokému repertoáru vysloužila uznání kritiky po celém světě. Během své úctyhodné umělecké dráhy spolupracovala s významnými režiséry, jako jsou Pierre Audi, Barrie Kosky, Christoph Loy, Juho Kuosmanen či Lydia Steier, stejně jako s předními dirigenty včetně Sira Rogera Norringtona, Sakariho Orama, Esa-Pekka Salonena, Alana Gilberta, Franze Welsera-Mösta, Petera Eötvöse, Hannu Lintu, Andrise Nelsonse, Nicholase Collona, Santtu-Matiase Rouvaliho a Dalii Stasevské.

K vrcholům sezony 2022/23 patří její návrat do Finské národní opery v roli Královny noci v Kouzelné flétně (kterou později ztvární také v Savonlinna Opera) či v úloze Tchyně v Saarihio opeře Nevinnost. Vystoupí rovněž v Lindbergově skladbě Accused s Gürzenich-Orchester Köln, ve světové premiéře Dvojkoncertu pro housle a soprán Jukky Tiensuua s Minnou Pensolou a orchestrem Tapiola Sinfonietta či ve Straussových Čtyřech posledních písních s Lotyšským národním symfonickým orchestrem. Čeká ji také provedení Saariaho skladby Saarikoski Songs se Symfonickým orchestrem Finského rozhlasu a Symfonickým orchestrem BBC pod vedením Sakariho Orama. Dále vystoupí na koncertech s Islandským symfonickým orchestrem a Helsinskou filharmonií.

Komsi spolupracovala s mnoha významnými operními soubory a festivaly po celém světě včetně Opéra National de Paris, Lucernského a Salcburského festivalu a milánské La Scaly. Vystupuje s významnými orchestry, jakými jsou Vídeňská filharmonie, Berlínská filharmonie, Orchestre de Paris, BBC Symphony Orchestra, Newyorská filharmonie ad. K významným angažmá z posledních sezon patří role Evy ve Stockhausenově opeře Donnerstag aus Licht v inscenaci Theater Basel (Komsi je dosud jedinou pěvkyní, která tuto roli ztvárňuje v celém rozsahu jejího šestihodinového trvání), dále úloha Kateřiny v Meyerbeerově opeře Severní hvězda v inscenaci Kokkola Opera a sopránové party v Brittenově komorní opeře Into The Little Hill, v níž zpívala při více než padesáti příležitostech po celé Evropě a v USA, naposledy s Ensemble Modern, např. v Elbphilharmonie Hamburg a Wigmore Hall. Spolu s Královskou stockholmskou filharmonií účinkovala v Sibeliově symfonické básni se sopránovým sólem Luonnotar a s Elbphilharmonie NDR pod vedením Alana Gilberta ve skladbě Wing on Wing Esa-Pekky Salonena. Debutovala s Bostonským symfonickým orchestrem v orchestrální verzi Saariaho skladby Saarikoski Songs pod vedením Andrise Nelsonse. Na festivalu Kissinger Sommer Festival a v Národním hudebním středisku v Madridu provedla písňový cyklus György Kurtága Kafka Fragments, který má na repertoáru již více než třicet let. Pořídila řadu nahrávek včetně Langaardovy Symfonie č. 2 (Vídeňští filharmonikové / Sakari Oramo) a Saariaho cyklu Leino Songs (Finský rozhlasový symfonický orchestr / Sakari Oramo), které obě získaly cenu Gramophone Award.

Komsi je zakladatelkou, uměleckou ředitelkou a pozdější výkonnou ředitelkou operního souboru West Coast Kokkola Opera Company. Po čtrnáct sezon vedla letní festival Kokkola Opera, v jehož rámci bylo uvedeno 25 celovečerních operních inscenací a více než 100 koncertů a dalších akcí. Je oddanou propagátorkou soudobé hudby. Iniciovala vznik celé řady děl pro soprán, která rovněž uvedla ve světové premiéře. Patří k nim Saarikoski Songs Kaiji Saariaho, Man Made Christiana Masona a Cantatrix Sopranica Unsuka China. V roce 2020 jí Společnost finských skladatelů udělila cenu Madetoja a roku 2021 se stala držitelkou prestižní ceny Erika Bergmana za mimořádné mezinárodní úspěchy v oblasti moderního vokálního repertoáru.

Christian Senn se narodil v Chile a od mládí žije v Itálii. Po magisterském studiu biologie byl přijat na Akademii pro mladé pěvce v milánské La Scale, kde studoval u Leyly Gencer, Luigiho Alvy a Vincenza Manna.

Spolupracoval s dirigenty, jako jsou Riccardo Muti, Riccardo Chailly, Antonio Pappano, Maurizio Benini, Maurizio Barbacini, Carlo Rizzi, Giovanni Antonini, Ottavio Dantone, Fabio Biondi, Roberto Rizzi Brignoli, David Parry, Rinaldo Alessandrini a Ton Koopman v mnoha proslulých operních domech a na koncertních pódiích po celém světě včetně La Scaly, Divadla na Vídeňce, vídeňského Konzerthausu, Théâtre du Châtelet a Théâtre des Champs-Elysées v Paříži, Palau de la Música ve Valencii, Teatro Regio Torino, Teatro del Maggio Musicale, La Fenice či Městského divadla v Santiagu.

Je jedním z nejvyhledávanějších barytonistů belcantového repertoáru v Itálii i v zahraničí, ztvárnil řadu Rossiniho operních rolí, např. titulní roli v Lazebníku sevillském v Berlíně, Tel Avivu, Miláně, Benátkách, Turíně, Florencii, Palermu, Veroně; dále roli Dandiniho (Popelka) v Izraelské opeře v Tel Avivu, Florentské opeře, Teatro Petruzzelli Bari a na festivalu v Grange; postavu Taddea (Italka v Alžíru) v Teatro Regio Torino, Královské opeře Versailles a pařížském Théâtre des Champs-Elysées; stejně jako úlohy Filiberta (Il Signor Bruschino), Germana (Hedvábný žebřík) a Dona Parmenione (L'Occasione fa il ladro) pro Théâtre des Champs-Elysées.

V donizettiovském repertoáru ho mohli diváci slyšet jako Enrica (Lucie z Lammermooru) v Bergamu, Bari a Santiagu de Chile; jako Belcoreho (Elixír lásky) v Bologni; jako Biscroma Strappaviscere (Viva la Mamma) a Malatestu (Don Pasquale), v obou případech v La Scale. Rolí Malatesty rovněž debutoval v Opéra National de Paris pod dirigentským vedením Michela Mariottiho a v režii Damiana Michieletta.

Jako prvořadý mozartovský pěvec zpíval titulní roli v Donu Giovannim ve Florencii a v Santiagu de Chile. Jako Hrabě Almaviva (Figarova svatba) vystoupil v Miláně, Neapoli a Postupimi, jako Papageno (Kouzelná flétna) v Montpellier, Turíně, Veroně a Florencii a jako Guglielmo (Così fan tutte) v Miláně, Veroně, Bergamu a Santiagu de Chile.

Mezi jeho vivaldiovské role patří Astolfo v opeře Orlando furioso s dirigentem Jeanem-Christophem Spinosim v Théâtre des Champs-Elysées a titulní role v opeře Bajazet, kterou ztvárnil ve významných evropských metropolích a v Japonsku se souborem Europa Galante pod vedením Fabia Biondiho.

Jeho händelovský repertoár zahrnuje roli Pallanta (Agrippina) pod vedením Reného Jacobse v berlínské Státní opeře; v La Scale vystoupil jako Leone (Tamerlano) po boku Plácida Dominga a jako Achilla (Julius Caesar v Egyptě) v inscenaci Giovanniho Antoniniho a Roberta Carsena. Ztvárnil rovněž titulní roli v Porporově opeře Polifemo v Divadle na Vídeňce.

Mezi nedávné vrcholy jeho umělecké dráhy patří provedení Bachových Matoušových pašijí s Alessandrem De Marchim v Theater Basel a na festivalu ve Strese a provedení Beethovenovy 9. symfonie s dirigentem Sakarim Oramou a Vídeňskými symfoniky ve vídeňském Konzerthausu.

Pro společnost Naïve natočil v pařížském Théâtre du Châtelet videozáznam Rossiniho opery La pietra del paragone a také dvě CD s Vivaldiho operami Tito Manlio a Dorilla in Tempe. Jeho sólové album „Bach – The Solo Cantatas for Bass“, které nahrál se souborem La Barocca a dirigentem Rubenem Jaisem pro vydavatelství Glossa, dosáhlo velkého ohlasu kritiky.

Mezi jeho nedávná a nadcházející angažmá patří Gounodova opera Romeo a Julie (Mercutio) v Teatro Petruzelli Bari, Cimarossova opera Matrimonio segreto (Hrabě Robinson) pod taktovkou Attilia Cremonesiho v Postupimské Winteroper a Mozartovo Così fan tutte (Alfonso) na festivalu The Grange.

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.