Klavírista András Schiff začíná každý den s Bachem a podle jeho vlastních slov je to pokaždé jiné. Klavírním koncertem č. 1 d moll od Johanna Sebastiana Bacha začne i koncert původem maďarského virtuóza, který si ke klavíru přidá navíc ještě dirigování a Českou filharmonii.

Představovat Sira Andráse Schiffa umělecké veřejnosti již dávno není potřeba, publikum Dvořákovy Prahy jej navíc dobře poznalo jako rezidenčního umělce festivalu před dvěma lety. I tehdy všechny oslnil jako klavírista a dirigent prvního českého orchestru, ale jeho vystoupení bude letos – podobně jako Bach – při stejném obsazení jiné. Během jednoho večera provede hned dva klavírní koncerty: vedle Bachova prvního ještě Mozartův sedmadvacátý v tónině B dur. Na závěr pak bude dirigovat Symfonii č. 3 Es dur zvanou „Eroica“ od Ludwiga van Beethovena.

Schiff tvrdí, že hudbu nelze oddělit od politiky, i když se jedná o kompozice dávno mrtvých autorů. Hrdinská symfonie začíná motivem vojenské fanfáry, která jako by volala do války. Smuteční pochod druhé věty však připomíná, že egoistická posedlost neomezenou mocí vede také k velkým pádům.

„Česká filharmonie zahrála jednu z Dvořákových nejlíbeznějších symfonií jako o život, se širokým dynamickým rozpětím a takovým dramatismem, až člověka napadalo, jestli si toho sám autor byl vědom. Orchestr hrál úžasně: byly slyšet ostré kontrasty, blesky, hromy, cvrlikání, temnota, hřejivost a měkkost. V sólu zazářil koncertní mistr Vodička, trubky a pozouny se zaskvěly zvláště ve finále. Semjon Byčkov zasluhuje obdiv za to, co z partitury vyčetl. Precizností a vřelostí, která byla vždy devízou tohoto tělesa, zároveň výtečně navázal na to, jak Dvořákovu hudbu interpretoval jeden z dřívějších šéfdirigentů filharmonie Václav Talich.“

aktualne.cz, 28. září 2023

Česká filharmonie, která vstupuje do 129. sezony, odehrála svůj první koncert 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu. Koncert dirigoval Antonín Dvořák a součástí programu byla i světová premiéra jeho Biblických písní č. 1 až 5. Dnes se orchestru dostává uznání nejen za kanonickou interpretaci hudby českých skladatelů, kterou propaguje od svého založení, ale i děl Dvořákových přátel Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského a Gustava Mahlera, který v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl světovou premiéru své Symfonie č. 7.

Charles Dutoit a Česká filharmonie otevřeli 129. sezonu, která je součástí Roku české hudby 2024, dvěma provedeními Dvořákova klavírního koncertu spolu s Berliozovou Fantastickou symfonií. Sólista Daniil Trifonov je jedním ze tří umělců, kteří se k České filharmonii připojí v New Yorku v prosinci 2024 v rámci Českého týdne v Carnegie Hall. Orchestr přiveze do New Yorku tři programy, v jejichž rámci vedle klavírního koncertu zazní také Dvořákův Koncert pro violoncello v podání Yo-Yo My a Koncert pro housle s Gilem Shahamem. Tyto koncerty doplní Mahlerova Symfonie č. 5, tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí na podiu Carnegie Hall Pražský filharmonický sbor.

V několika minulých sezonách se do středu zájmu Semjona Byčkova při práci s Českou filharmonií dostal Gustav Mahler a nový komplet jeho symfonií pro Pentatone. První dvě nahrávky cyklu, Symfonie č. 4 a č. 5 byly vydány v roce 2022, o rok později je následovaly Symfonie č. 2 Vzkříšení a Symfonie č. 1. Na nedávné provedení Mahlerovy Symfonie č. 3 naváže Semjon Byčkov v sezoně 2024/2025 Pátou a Osmou symfonií. U příležitosti padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče bude dirigovat jeho Koncert pro violoncello a Symfonii č. 5 na zájezdech do Vídně, Amsterdamu, Londýna, Paříže a Brugg. Pod taktovkou Semjona Byčkova zazní rovněž Brahmsova Symfonie č. 2, Schubertova Symfonie č. 2, Bachova Mše h moll a Beethovenova Symfonie č. 2.

Pod taktovou Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, v nadcházející sezoně zazní méně hraná díla Pavla Zemka Nováka, Vladimíra Sommera, Josefa Suka a Luboše Fišera. Hrůša s filharmonií přinese českou hudbu také na letní festivaly Elbphilharmonie Sommer, Rheingau Musik Festival a na BBC Proms. Vedle Jakuba Hrůši se hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie stává i světově proslulý sir Simon Rattle, který v sezoně 2024/2025 uvede Weillovu operu Sedm smrtelných hříchů, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovu Glagolskou mši. Vedle trojice titulárních dirigentů se k České filharmonii vrátí Tomáš Netopil, Giovanni Antonini, Ingo Metzmacher, Alain Altinoglu a James Gaffigan, debutovat budou Nathalie Stutzmann, Alan Gilbert a Lukáš Vasilek.

Ve slavné minulosti České filharmonie hrála roli geografická poloha v srdci Evropy i dramatické politické dějiny českých zemí. Jejich výmluvným symbolem je Smetanova Má vlast. První úplné provedení Mé vlasti se konalo v roce 1901, v roce 1925 ji Václav Talich uvedl na prvním koncertě filharmoniků, který byl přenášen rozhlasem, a pět let poté se stala prvním dílem, jež orchestr nahrál na desku. Když Joseph Goebbels za nacistické okupace požadoval, aby Česká filharmonie vystoupila v Berlíně a Drážďanech, Talich dal jako vzdorné gesto na program právě Mou vlast. Tutéž skladbu pak v roce 1945 řídil Rafael Kubelík na „koncertě díkůvzdání“ za čerstvě osvobozené Československo. V roce 1990 si vybral Mou vlast znovu na program koncertu u příležitosti prvních svobodn ých voleb v Československu. O třicet let později se Semjon Byčkov rozhodl připomenout tuto historickou událost provedením celého cyklu v Rudolfinu na prvním Koncertě pro svobodu a demokracii. Jako připomínku svého vztahu v Smetanově Mé vlasti Česká filharmonie vydala u příležitosti dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany novou nahrávku celého cyklu pod taktovkou svého současného šéfdirigenta Semjona Byčkova.

Orchestr již v počátcích pomáhal prosazovat hudbu Bohuslava Martinů a v roce 1919 uvedl premiéru jeho České rapsodie. Podrobný seznam českých děl, která Česká filharmonie uvedla pod vedením Václava Talicha, zahrnuje mimo jiné světové premiéry Half-time Bohuslava Martinů (1924), Janáčkovy Sinfonietty (1926) a pražskou premiéru Janáčkova Tarase Bulby (1924). Propagátorem hudby Martinů byl i Rafael Kubelík, který poprvé uvedl jeho Polní mši (1946) a Symfonii č. 5 (1947). Karel Ančerl pak dirigoval Českou filharmonii v roce 1956 při premiéře skladatelových Symfonických fantazií (Symfonie č. 6). Rapsodie – koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů v podání Antoine Tamestita bude v roce 2024 na programu Koncertu pro svobodu a demokracii.

Praha odedávna přitahovala hudební skladatele, mimo jiné i Wolfganga Amadea Mozarta, který nelitoval dvousetpadesátikilometrové cesty z Vídně, aby zde v roce 1791 řídil premiéru své opery La Clemenza di Tito. Beethoven zamířil do Prahy dvakrát, při návratu v roce 1798 provedl premiéru svého Klavírního koncertu č. 1. Jeho Sedmá symfonie byla zkomponována nedaleko, v dnešních Teplicích. Mahlerův vztah k Praze byl ještě silnější. Tento skladatel, narozený v české vesnici Kaliště, ve svých třiadvaceti letech dirigoval v Královském městském divadle v Olomouci. Do Prahy poprvé přijel řídit orchestr Nového německého divadla a poté tu v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl ve světové premiéře svou Symfonii č. 7.

Prvním světově proslulým skladatelem, který stanul za dirigentským pultem České filharmonie, ovšem nebyl Mahler, nýbrž ještě před ním v roce 1906 Edvard Grieg. V roce 1930 vystoupil s Českou filharmonií Igor Stravinskij, jenž v Praze pod taktovkou Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr. Na Pražském jaru roku 1947 dirigoval orchestr Leonard Bernstein při evropské premiéře Symfonie č. 3 Aarona Coplanda a o dva roky později, v roce 1949, řídil filharmoniky Arthur Honegger v programu složeném z jeho vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro v roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií poprvé svou Hudbu pro Prahu a v roce 1996 dirigoval orchestr Krzysztof Penderecki při premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr.

K těmto jménům lze připojit mnoho dalších mimořádných osobností, které s orchestrem v průběhu let spolupracovaly: Martha Argerich, Claudio Arrau, Jevgenij Kissin, Erich Kleiber, Leonid Kogan, Erich Leinsdorf, Lovro von Matačić, Ivan Moravec, Jevgenij Mravinskij, David Oistrach, Antonio Pedrotti, Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvěnskij, Wolfgang Sawallisch, Wolfgang Schneiderhan, Georg Szell, Henryk Szeryng, Bruno Walter a Alexander Zemlinsky.

Celými dějinami orchestru se vinou dvě tematické linky: propagace hudby českých skladatelů a přesvědčení, že hudba může svým působením měnit lidské životy. Při svém založení byla Česká filharmonie definována jakožto „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků“, neboť výtěžek ze čtyř koncertů, jež ročně odehrála, pomáhal podporovat členy orchestru, kteří již nemohli vystupovat, a také nejbližší rodinné příslušníky zemřelých členů. Již ve dvacátých letech 20. století uváděl Václav Talich (šéfdirigent České filharmonie 1919–1941) první koncerty pro dělníky, mládež a dobrovolné spolky, jako byl Červený kříž, Sokol a Jednota slovanských žen, a v roce 1923 zorganizoval tři dobročinné koncerty pro ruské, rakouské a německé hudebníky včetně Vídeňských a Berlínských filharmoniků.

Tohoto kurzu se Česká filharmonie drží i dnes. Vedle České studentské filharmonie, Orchestrální akademie a Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky má vypracovanou strategii hudebního vzdělávání, v jejímž rámci spolupracuje s více než čtyřmi sty škol. Motivační hudební a písňový program, jehož hlavním motorem je zpěvačka Ida Kelarová, zaměřený na rozsáhlou romskou komunitu v České republice a na Slovensku, pomohl ke zviditelnění a nalezení vlastního hlasu mnoha sociálně vyloučeným rodinám. Součástí rezidence v Carnegie Hall v prosinci 2024 je projekt zaštítěný Fondem Semjona Byčkova pro podporu vzdělávání. V jeho rámci vycestují čtyři členové Orchestrální akademie České filharmonie do New Yorku, kde spojí síly se čtyřmi hudebníky z Orchestrální akademie Carnegie Hall a čtyřmi studenty londýnské Královské hudební akademie.

„Vrcholem obou koncertů bezpochyby byla dvě orchestrální díla. Česká filharmonie prožívá tuto hudbu s nakažlivým zaujetím. Od prvního taktu předehry je patrné vnitřní napětí, zvláštní ponoření a zapojení hudebníků. K tomu se přidává všechno ostatní. Předně zvuk, plný, kulatý se zvláštním zabarvením a jedinečností, který je pečetí identity tělesa. Je to jeden z mála současných orchestrů s charakteristickým zvukem.“

Scherzo, 15. října 2023

zdroj: Česká filharmonie

Sir András Schiff se narodil roku 1953 v Budapešti. První lekce klavíru absolvoval v pěti letech u Elisabeth Vadász. Později pokračoval ve studiu na Akademii Franze Liszta v Budapešti u profesorů Pála Kadosyho, Györgye Kurtága a Ference Radose, v Londýně pak u George Malcolma

Významnou součást jeho aktivit představují sólové recitály, zejména souborná provedení klavírních děl Bacha, Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Chopina, Schumanna a Bartóka. Od roku 2004 provedl ve více než dvaceti městech kompletní cyklus klavírních sonát Ludwiga van Beethovena v chronologickém pořadí. Jejich živé nahrávky z curyšské Tonhalle (ECM) získaly nejvyšší ocenění.

Za nahrávku Variací Es dur Roberta Schumanna (ECM) Schiff obdržel International Classical Music Award 2012 v kategorii Sólový nástroj – Nahrávka roku. Na podzim 2017 vydal album, na němž spolu s manželkou Yuuko Shiokawou (housle) interpretuje díla Johanna Sebastiana Bacha, Ferruccia Busoniho a Ludwiga van Beethovena. Roku 2019 pak realizoval nahrávku s klavírními díly Franze Schuberta. Jeho nejnovější nahrávky pocházejí z posledních dvou let: album s komorní hudbou ve spolupráci s klarinetistou a skladatelem Jörgem Widmannem obsahuje dvě klarinetové sonáty, op. 120 Johannese Brahmse a Widmannova vlastní Intermezza pro klavír, která autor Schiffovi věnoval. Nejnovější album s nahrávkami dvou klavírních koncertů Johannese Brahmse, pořízenými na klavír Blüthner, Schiff realizoval roku 2021 ve spolupráci s Orchestra of the Age of Enlightenment.

Nakladatelství Bärenreiter a Henschel roku 2017 společně vydala Schiffovu knihu Music Comes from Silence, obsahující klavíristovy eseje a rozhovory s Martinem Meyerem.

Sir András Schiff vystupuje se světově nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty. Dlouhodobě se zaměřuje na provádění Bachových, Mozartových a Beethovenových klavírních koncertů v roli dirigenta. Roku 1999 založil vlastní komorní orchestr Cappella Andrea Barca, s nímž úzce spolupracuje jako dirigent i sólista, podobně jako s Evropským komorním orchestrem.

Sir András Schiff je od raného mládí nadšeným komorním hráčem. V letech 1989–1998 řídil festival komorní hudby Musiktage Mondsee, který si získal vysoké mezinárodní uznání. Spolu s Heinzem Holligerem se v letech 1995–2013 podílel na uměleckém vedení přehlídky Ittinger Pfingstkonzerte ve švýcarském Kartause Ittingen. Od roku 1998 se v Teatro Olimpico ve Vicenze pod jeho vedením koná koncertní cyklus Omaggio a Palladio.

Na jaře 2011 na sebe Schiff upoutal pozornost díky svému odporu ke znepokojivému politickému vývoji v Maďarsku. Vzhledem k následným útokům na svou osobu ze strany některých maďarských nacionalistů se rozhodl ve vlasti již nevystupovat.

Sir András Schiff získal řadu mezinárodních poct. Jako mimořádný beethovenovský interpret byl v červnu 2006 jmenován čestným členem Beethovenova domu v Bonnu. V září 2008 obdržel medaili Wigmore Hall za svou třicetiletou hudební činnost. Je rovněž držitelem Ceny Roberta Schumanna města Zwickau za rok 2011. V lednu 2012 mu Mezinárodní nadace Mozarteum udělila Zlatou Mozartovu medaili. V červnu následujícího roku obdržel Řád za zásluhy v oblasti vědy a umění. V témže roce byl jmenován čestným členem vídeňského Konzerthausu a mimořádným členem Balliol College (Oxford). Roku 2012 obdržel od Spolkové republiky Německo Velkokříž za zásluhy s hvězdou. V prosinci 2013 získal nejvyšší ocenění Královské filharmonické společnosti v Londýně, Zlatou medaili za mimořádné hudební výkony. V červenci 2014 mu Univerzita v Leedsu udělila čestný doktorát a v březnu 2018 mu Jeho královská Výsost princ Charles udělil titul prezidenta Royal College of Music. V červnu 2014 jej královna Alžběta II. jmenovala rytířem bakalářem za zásluhy o hudbu. Od prosince 2014 je čestným občanem města Vicenza. V červnu 2022 mu byla udělena Bachova medaile města Lipska jako „jednomu z nejvýznamnějších bachovských interpretů naší doby“.

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.