Dvě velké země k sobě mohou mít zeměpisně i politicky nesmírně daleko, a přitom se jejich kultury propojí v jednom člověku. Antonín Dvořák dokázal projevit slovanskou příchylnost k ruským inspiracím a zároveň vstřebat i ovlivnit americký hudební život. Podobně se v jednom programu setkají Sergej Rachmaninov a Aaron Copland. První z nich jako tvůrce velkých romantických vášní přetavených do Klavírního koncertu č. 3 d moll. Druhý jako skladatel, který svou Symfonií č. 3 pomohl definovat typický zvuk americké hudby. Dvořákovského ducha přitom reprezentuje Česká filharmonie, která se k odkazu svého prvního dirigenta stále intenzivně hlásí. Izraelský klavírista Boris Giltburg nadchl publikum Dvořákovy Prahy v roce 2019, když vedle kompletních Lisztových Transcendentálních etud přednesl také třináct Rachmaninovových preludií. Klavírní koncert téhož autora slibuje v Giltburgově podání fantastický zážitek. Atmosféra nekonečných amerických plání najde svůj zvukový obraz v ušlechtilém projevu České filharmonie. To vše pod taktovkou jejího hlavního hostujícího dirigenta Tomáše Netopila.

„Česká filharmonie zahrála jednu z Dvořákových nejlíbeznějších symfonií jako o život, se širokým dynamickým rozpětím a takovým dramatismem, až člověka napadalo, jestli si toho sám autor byl vědom. Orchestr hrál úžasně: byly slyšet ostré kontrasty, blesky, hromy, cvrlikání, temnota, hřejivost a měkkost. V sólu zazářil koncertní mistr Vodička, trubky a pozouny se zaskvěly zvláště ve finále. Semjon Byčkov zasluhuje obdiv za to, co z partitury vyčetl. Precizností a vřelostí, která byla vždy devízou tohoto tělesa, zároveň výtečně navázal na to, jak Dvořákovu hudbu interpretoval jeden z dřívějších šéfdirigentů filharmonie Václav Talich.“

aktualne.cz, 28. září 2023

Česká filharmonie, která vstupuje do 129. sezony, odehrála svůj první koncert 4. ledna 1896 v pražském Rudolfinu. Koncert dirigoval Antonín Dvořák a součástí programu byla i světová premiéra jeho Biblických písní č. 1 až 5. Dnes se orchestru dostává uznání nejen za kanonickou interpretaci hudby českých skladatelů, kterou propaguje od svého založení, ale i děl Dvořákových přátel Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského a Gustava Mahlera, který v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl světovou premiéru své Symfonie č. 7.

Charles Dutoit a Česká filharmonie otevřeli 129. sezonu, která je součástí Roku české hudby 2024, dvěma provedeními Dvořákova klavírního koncertu spolu s Berliozovou Fantastickou symfonií. Sólista Daniil Trifonov je jedním ze tří umělců, kteří se k České filharmonii připojí v New Yorku v prosinci 2024 v rámci Českého týdne v Carnegie Hall. Orchestr přiveze do New Yorku tři programy, v jejichž rámci vedle klavírního koncertu zazní také Dvořákův Koncert pro violoncello v podání Yo-Yo My a Koncert pro housle s Gilem Shahamem. Tyto koncerty doplní Mahlerova Symfonie č. 5, tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí na podiu Carnegie Hall Pražský filharmonický sbor.

V několika minulých sezonách se do středu zájmu Semjona Byčkova při práci s Českou filharmonií dostal Gustav Mahler a nový komplet jeho symfonií pro Pentatone. První dvě nahrávky cyklu, Symfonie č. 4 a č. 5 byly vydány v roce 2022, o rok později je následovaly Symfonie č. 2 Vzkříšení a Symfonie č. 1. Na nedávné provedení Mahlerovy Symfonie č. 3 naváže Semjon Byčkov v sezoně 2024/2025 Pátou a Osmou symfonií. U příležitosti padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče bude dirigovat jeho Koncert pro violoncello a Symfonii č. 5 na zájezdech do Vídně, Amsterdamu, Londýna, Paříže a Brugg. Pod taktovkou Semjona Byčkova zazní rovněž Brahmsova Symfonie č. 2, Schubertova Symfonie č. 2, Bachova Mše h moll a Beethovenova Symfonie č. 2.

Pod taktovou Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, v nadcházející sezoně zazní méně hraná díla Pavla Zemka Nováka, Vladimíra Sommera, Josefa Suka a Luboše Fišera. Hrůša s filharmonií přinese českou hudbu také na letní festivaly Elbphilharmonie Sommer, Rheingau Musik Festival a na BBC Proms. Vedle Jakuba Hrůši se hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie stává i světově proslulý sir Simon Rattle, který v sezoně 2024/2025 uvede Weillovu operu Sedm smrtelných hříchů, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovu Glagolskou mši. Vedle trojice titulárních dirigentů se k České filharmonii vrátí Tomáš Netopil, Giovanni Antonini, Ingo Metzmacher, Alain Altinoglu a James Gaffigan, debutovat budou Nathalie Stutzmann, Alan Gilbert a Lukáš Vasilek.

Ve slavné minulosti České filharmonie hrála roli geografická poloha v srdci Evropy i dramatické politické dějiny českých zemí. Jejich výmluvným symbolem je Smetanova Má vlast. První úplné provedení Mé vlasti se konalo v roce 1901, v roce 1925 ji Václav Talich uvedl na prvním koncertě filharmoniků, který byl přenášen rozhlasem, a pět let poté se stala prvním dílem, jež orchestr nahrál na desku. Když Joseph Goebbels za nacistické okupace požadoval, aby Česká filharmonie vystoupila v Berlíně a Drážďanech, Talich dal jako vzdorné gesto na program právě Mou vlast. Tutéž skladbu pak v roce 1945 řídil Rafael Kubelík na „koncertě díkůvzdání“ za čerstvě osvobozené Československo. V roce 1990 si vybral Mou vlast znovu na program koncertu u příležitosti prvních svobodn ých voleb v Československu. O třicet let později se Semjon Byčkov rozhodl připomenout tuto historickou událost provedením celého cyklu v Rudolfinu na prvním Koncertě pro svobodu a demokracii. Jako připomínku svého vztahu v Smetanově Mé vlasti Česká filharmonie vydala u příležitosti dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany novou nahrávku celého cyklu pod taktovkou svého současného šéfdirigenta Semjona Byčkova.

Orchestr již v počátcích pomáhal prosazovat hudbu Bohuslava Martinů a v roce 1919 uvedl premiéru jeho České rapsodie. Podrobný seznam českých děl, která Česká filharmonie uvedla pod vedením Václava Talicha, zahrnuje mimo jiné světové premiéry Half-time Bohuslava Martinů (1924), Janáčkovy Sinfonietty (1926) a pražskou premiéru Janáčkova Tarase Bulby (1924). Propagátorem hudby Martinů byl i Rafael Kubelík, který poprvé uvedl jeho Polní mši (1946) a Symfonii č. 5 (1947). Karel Ančerl pak dirigoval Českou filharmonii v roce 1956 při premiéře skladatelových Symfonických fantazií (Symfonie č. 6). Rapsodie – koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů v podání Antoine Tamestita bude v roce 2024 na programu Koncertu pro svobodu a demokracii.

Praha odedávna přitahovala hudební skladatele, mimo jiné i Wolfganga Amadea Mozarta, který nelitoval dvousetpadesátikilometrové cesty z Vídně, aby zde v roce 1791 řídil premiéru své opery La Clemenza di Tito. Beethoven zamířil do Prahy dvakrát, při návratu v roce 1798 provedl premiéru svého Klavírního koncertu č. 1. Jeho Sedmá symfonie byla zkomponována nedaleko, v dnešních Teplicích. Mahlerův vztah k Praze byl ještě silnější. Tento skladatel, narozený v české vesnici Kaliště, ve svých třiadvaceti letech dirigoval v Královském městském divadle v Olomouci. Do Prahy poprvé přijel řídit orchestr Nového německého divadla a poté tu v roce 1908 s Českou filharmonií uvedl ve světové premiéře svou Symfonii č. 7.

Prvním světově proslulým skladatelem, který stanul za dirigentským pultem České filharmonie, ovšem nebyl Mahler, nýbrž ještě před ním v roce 1906 Edvard Grieg. V roce 1930 vystoupil s Českou filharmonií Igor Stravinskij, jenž v Praze pod taktovkou Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr. Na Pražském jaru roku 1947 dirigoval orchestr Leonard Bernstein při evropské premiéře Symfonie č. 3 Aarona Coplanda a o dva roky později, v roce 1949, řídil filharmoniky Arthur Honegger v programu složeném z jeho vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro v roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií poprvé svou Hudbu pro Prahu a v roce 1996 dirigoval orchestr Krzysztof Penderecki při premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr.

K těmto jménům lze připojit mnoho dalších mimořádných osobností, které s orchestrem v průběhu let spolupracovaly: Martha Argerich, Claudio Arrau, Jevgenij Kissin, Erich Kleiber, Leonid Kogan, Erich Leinsdorf, Lovro von Matačić, Ivan Moravec, Jevgenij Mravinskij, David Oistrach, Antonio Pedrotti, Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvěnskij, Wolfgang Sawallisch, Wolfgang Schneiderhan, Georg Szell, Henryk Szeryng, Bruno Walter a Alexander Zemlinsky.

Celými dějinami orchestru se vinou dvě tematické linky: propagace hudby českých skladatelů a přesvědčení, že hudba může svým působením měnit lidské životy. Při svém založení byla Česká filharmonie definována jakožto „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků“, neboť výtěžek ze čtyř koncertů, jež ročně odehrála, pomáhal podporovat členy orchestru, kteří již nemohli vystupovat, a také nejbližší rodinné příslušníky zemřelých členů. Již ve dvacátých letech 20. století uváděl Václav Talich (šéfdirigent České filharmonie 1919–1941) první koncerty pro dělníky, mládež a dobrovolné spolky, jako byl Červený kříž, Sokol a Jednota slovanských žen, a v roce 1923 zorganizoval tři dobročinné koncerty pro ruské, rakouské a německé hudebníky včetně Vídeňských a Berlínských filharmoniků.

Tohoto kurzu se Česká filharmonie drží i dnes. Vedle České studentské filharmonie, Orchestrální akademie a Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky má vypracovanou strategii hudebního vzdělávání, v jejímž rámci spolupracuje s více než čtyřmi sty škol. Motivační hudební a písňový program, jehož hlavním motorem je zpěvačka Ida Kelarová, zaměřený na rozsáhlou romskou komunitu v České republice a na Slovensku, pomohl ke zviditelnění a nalezení vlastního hlasu mnoha sociálně vyloučeným rodinám. Součástí rezidence v Carnegie Hall v prosinci 2024 je projekt zaštítěný Fondem Semjona Byčkova pro podporu vzdělávání. V jeho rámci vycestují čtyři členové Orchestrální akademie České filharmonie do New Yorku, kde spojí síly se čtyřmi hudebníky z Orchestrální akademie Carnegie Hall a čtyřmi studenty londýnské Královské hudební akademie.

„Vrcholem obou koncertů bezpochyby byla dvě orchestrální díla. Česká filharmonie prožívá tuto hudbu s nakažlivým zaujetím. Od prvního taktu předehry je patrné vnitřní napětí, zvláštní ponoření a zapojení hudebníků. K tomu se přidává všechno ostatní. Předně zvuk, plný, kulatý se zvláštním zabarvením a jedinečností, který je pečetí identity tělesa. Je to jeden z mála současných orchestrů s charakteristickým zvukem.“

Scherzo, 15. října 2023

zdroj: Česká filharmonie

Dirigent Tomáš Netopil, jeden z celosvětově nejžádanějších českých dirigentů, je již desátým (a zároveň posledním) rokem generálním hudebním ředitelem Aalto Musiktheater a Philharmonie Essen. V této sezoně ho na domovské scéně čekají premiéry Wagnerova Tannhäusera, Kampeho Dogville a Mozartovy Figarovy svatby. Nastuduje též novou inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v Grand Théâtre de Genève. Českou filharmonii bude jako její hlavní hostující dirigent řídit kromě koncertů v pražském Rudolfinu také na Smetanově Litomyšli či Janáčkově máji, jehož je prezidentem. K dalším vrcholům této sezony patří koncerty s Orchestre de la Suisse Romande, Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, s Orchestre National de Montpellier či zahajovací koncert festivalu Concentus Moraviae, při kterém stane v čele legendárního Concentus Musicus Wien.

Je uměleckým ředitelem úspěšné mezinárodní Letní hudební akademie Kroměříž, kterou založil v roce 2018. S festivalem Dvořákova Praha je Tomáš Netopil také pevně spjat: v sezoně 2017 byl jeho rezidenčním umělcem, v letech 2020 a 2021 na festivalu vystupovala pod jeho vedením a ve spolupráci s jeho kroměřížskou akademií Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se kromě řady inscenací v Aalto Musiktheater Essen řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Prodaná nevěsta, Příhody lišky Bystroušky, Halévyho Židovka a Busoniho Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (Idomeneo, Čarostřelec, Leonora), v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa) či Věc Makropulos v Grand Théâtre de Genève.

Na koncertních pódiích se Tomáš Netopil představil v čele mnoha renomovaných orchestrů, kromě Essenské a České filharmonie jsou to např. Orchestre National de France, Vídeňští symfonikové, Orchestre Philharmonique de Monte Carlo, BBC Symphony Orchestra, Sinfonia Varsovia, orchestr curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonie nizozemského rozhlasu, Orchestra RAI Torino či Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK.

Tomáš Netopil studoval hru na housle na konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Dále ve studiích pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly a na letní hudební škole v americkém Aspenu, kde v roce 2003 a 2004 získal hlavní cenu Americké dirigentské Akademie a kam se pravidelně vrací jako hostující dirigent. V roce 2002 zvítězil na dirigentské soutěži Sira George Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Tomáš Netopil nahrává vysoce ceněná CD pro labely Supraphon, OehmsClassics, Radioservis či Dynamics.

Izraelský klavírista narozený v Moskvě je po celém světě oceňován jako hluboce vnímavý, zasvěcený a podmanivý interpret. Kritika oceňuje jeho „zpěvnou kantilénu, rozmanitost úhozu a širokou dynamickou škálu schopnou velkých přívalů energie“ (Washington Post) i jeho vášnivý, vypravěčský přístup k interpretaci.

V posledních letech se Giltburg několikrát ponořil do intenzivního studia tvorby významných skladatelů. U příležitosti Beethovenova výročí v roce 2020 se pustil do unikátního projektu, v jehož rámci během jednoho roku pořídil audio a video nahrávky všech dvaatřiceti Beethovenových klavírních sonát. S Vasilijem Petrenkem a Královským liverpoolským filharmonickým orchestrem nahrál pro firmu Naxos rovněž všechny jeho klavírní koncerty.

V letech 2021–2023 se Giltburg věnuje klavírnímu odkazu Maurice Ravela, přičemž jeho sólové skladby provádí na bruselských pódiích Bozar a Flagey a v amsterdamském sále Muziekgebouw. Souborný cyklus pak představuje v londýnské Wigmore Hall, a to včetně houslových sonát ve spolupráci s Alinou Ibragimovou. Ravelovy klavírní koncerty interpretuje s Orchestre National de France a dirigentem Cristianem Măcelaru (v Bozaru), s Bruselskou filharmonií pod taktovkou Carlose Miguela Prieta (ve Flagey) a s orchestrem Residentie Orkest pod vedením dirigentky Anji Bihlmaier (v Concertgebouw).

Giltburg jako všeobecně uznávaný přední interpret hudby Sergeje Rachmaninova dokončí v roce 2023 soubornou nahrávku jeho sólových skladeb a vydá poslední disk ze svého vysoce ceněného cyklu nahrávek jeho klavírních koncertů. Rachmaninovovy koncerty provedl rovněž se Sakarim Oramo a BBC Symphony v londýnském Centru Barbican, s Tomášem Netopilem a Českou filharmonií, s Nicholasem Collonem a Symfonickým orchestrem Finského rozhlasu a s Bruselskou filharmonií a Giancarlem Guerrerem ve Flagey.

Pravidelně vystupuje na recitálech v nejprestižnějších světových sálech včetně amsterdamského Concertgebouw, newyorské Carnegie Hall, hamburské Elbphilharmonie, vídeňského Konzerthausu a londýnského Southbank Centre. Spolupracuje s Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií, Českou filharmonií, Filharmonií Oslo, Drážďanskou filharmonií, NHK Symphony a vystoupil rovněž na BBC Proms. Na přelomu let 2021/2022 debutoval s orchestrem Santa Cecilia di Roma s Kirillem Petrenkem.

Giltburgova spolupráce s vydavatelstvím Naxos se datuje od roku 2015, kdy získal cenu Opus Klassik za nejlepší sólovou nahrávku (Rachmaninovovy koncerty a Etudes Tableaux) a cenu Diapason d'Or (Šostakovičovy koncerty a vlastní úprava Šostakovičova 8. smyčcového kvartetu). Získal rovněž cenu Gramophone Award, a to za nahrávku Dvořákova Klavírní kvintetu na CD Supraphonu s Pavel Haas Quartetem a Diapason d'Or za jejich poslední společný počin, snímek Brahmsova Klavírního kvintetu.

Giltburg považuje za neobyčejně důležité oslovovat publikum i mimo koncertní sál. Svým blogem „Classical Music for All“ se zaměřuje na laickou veřejnost a články publikuje rovněž v periodikách jako Gramophone, BBC Music Magazine, Guardian, Times a Fono Forum. Během lockdownu na jaře 2020 ze svého domova pravidelně živě vysílal vystoupení a mistrovské kurzy, které zaznamenaly více než milion zhlédnutí.

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.