Beethoven do své Missy solemnis zakódoval velmi osobní přístup ke křesťanské liturgii a zároveň do ní zkoncentroval to nejlepší ze svého skladatelského mistrovství. V tom spočívá nejen nezaměnitelnost samotného díla, ale také pozoruhodný rozpor mezi autorskou sebedůvěrou i uměleckým egem na jedné straně a pokorou vůči vyšší autoritě na straně druhé. Výsledkem je skladba, která se k provozování při liturgii nehodí, ale zároveň přenáší svůj hlubší smysl kamkoliv, kde zazní. Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse patří k nejpovolanějším interpretům, kteří se takového úkolu mohou ujmout. Beethoven nebyl první ani poslední, kdo vytvořil mimořádný opus tohoto typu – Mše h moll Johanna Sebastiana Bacha či Glagolská mše Leoše Janáčka jsou tvůrčí počiny podobného druhu. Jejich provedení má vždy punc mimořádnosti a mohutné výpovědi o vztahu génia k božskému řádu světa. Beethoven jako by se v Misse solemnis ponořil hluboko do času i do samotné hudby, částečně zapomněl na vlastní styl a přivolával umění starých vlámských mistrů polyfonie. Beethoven zkomponoval Missu solemnis v letech 1819–1823 a věnoval ji tehdejšímu olomouckému arcibiskupovi, arcivévodovi Rudolfu Janovi.

Pražský barokní orchestr a vokální ansámbl Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 byly založeny cembalistou a dirigentem Václavem Luksem u příležitosti projektu Bach — Praha — 2005. V roce 2008 byl zahájen Hudební most Praha — Drážďany, navazující na bohaté kulturní tradice obou měst, který v roce 2012 plynule vyústil v druhý koncertní cyklus Collegium 1704 v Rudolfinu. V roce 2019 byla zahájena pražská komorní řada koncertů Collegia Vocale 1704, která od roku 2021 pokračuje v kulturním paláci Vzlet.

Nedávná pozvání Collegia 1704 zahrnují prestižní pořadatele a pódia jako Salzburger Festspiele, Berliner Philharmonie, Theater an der Wien, Wiener Konzerthaus, Lucerne Festival, BOZAR (Palais des Beaux-Arts) v Bruselu, varšavský Chopin Festival, Elbphilharmonie v Hamburku, Zaryadye v Moskvě, rezidence v Opéra Royal ve Versailles a Bachfest v Lipsku. V květnu 2021 Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse zahájilo mezinárodní hudební festival Pražské jaro provedením Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast.

V operních produkcích navázalo Collegium 1704 na mezinárodní úspěchy inscenace Händelova Rinalda provedením opery L'olimpiade J. Myslivečka, nominované na International Opera Awards 2014, a opery Arsilda, regina di Ponto A. Vivaldiho v novodobé světové premiéře. V únoru 2022 uvedlo Händelovu operu Alcina v režii J. Heřmana v koprodukci s ND Brno, Opéra Royal ve Versailles a Théatre de Caen.

V roce 2014 spolupracovalo Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse s B. Mehtou na DVD s Gluckovou operou Orfeo ed Euridice v režii O. Havelky a na natáčení dokumentu BBC 2 Mozart v Praze s R. Villazónem. Soubor se podílí na historickém velkofilmu Il Boemo v režii P. Václava o životě J. Myslivečka, jehož premiéra je plánována na léto 2022.

Nahrávky Collegia 1704 se těší přízni posluchačů i hudební kritiky (opakovaná ocenění Diapason d’Or, CD měsíce & Editor’s Choice či nominace na CD roku Gramophone Magazine). K jejich úspěšným CD patří nahrávka houslových koncertů J. Myslivečka, Bachova Mše h moll, Zelenkovy Sonáty či jeho Missa Divi Xaverii ve světové premiéře. Nejvýznamnějšími počiny posledních let jsou první kompletní česká nahrávka Händelova Mesiáše z roku 2019 a troj-CD s operou Les Boréades J.-Ph. Rameaua, které získalo ocenění Trophées 2020 a cenu nizozemských hudebních kritiků Edison Klassiek 2021 jako nejlepší operní nahrávka roku.

V roce 2021 založil soubor vlastní online platformu UNIVERSO 1704, na níž uvádí premiéry video-koncertů spojujících výjimečná díla ve špičkové interpretaci s geniem loci atraktivních míst v České republice a v Německu.

zdroj: Collegium Vocale 1704

Collegium Vocale 1704 je vokální soubor, který cembalista a dirigent Václav Luks založil roku 2005 společně s Collegiem 1704, a to u příležitosti tehdejšího projektu Bach – Praha – 2005. K prvnímu velkému společnému úspěchu obou těles patřilo provedení Zelenkovy Votivní mše ve Francii. Roku 2008 zahájili koncertní cyklus Hudební most Praha−Drážďany, který navazuje na bohaté kulturní tradice obou měst. Spolupráce se světově proslulými sólisty Magdalenou Koženou, Vivicou Genaux a Bejunem Mehtou plynule vyústila v roce 2012 v druhý koncertní cyklus Collegium 1704, pořádaný v pražském Rudolfinu. Od podzimu 2015 jsou tyto dva cykly sloučeny do jedné koncertní sezóny probíhající i nadále paralelně v Praze a v Drážďanech. V roce 2019 byla zahájena samostatná pražská komorní řada koncertů Collegia Vocale 1704. V témže roce Collegium vydalo první kompletní českou nahrávku Händelova Mesiáše a výběr ze světských barokních kantát s Magdalenou Koženou Il giardino dei sospiri. Jejich nejnovější nahrávkou je imaginární mše Jana Dismase Zelenky Missa 1724.

Václav Luks studoval na Konzervatoři v Plzni, na Akademii múzických umění v Praze a vzdělání završil specializovaným studiem staré hudby na švýcarské Schole Cantorum.

V roce 2005 založil pražský barokní orchestr Collegium 1704 a vokální ansámbl Collegium Vocale 1704. Pod jeho vedením soubory hostují na prestižních festivalech, účinkují ve významných evropských koncertních síních od Berlína přes Vídeň, Salzburg, Brusel, Amsterdam až po Varšavu nebo Londýn a vystupují s nejuznávanějšími pěvci jako Magdalena Kožená, Karina Gauvin, Vivica Genaux, Sandrine Piau, Philippe Jaroussky, Bejun Mehta, Sarah Mingardo, Adam Plachetka či Andreas Scholl.

Jejich nahrávky si získaly nejen nadšený ohlas posluchačů, ale i četná ocenění kritiky včetně cen jako Trophées, Diapason d’Or či Preis der deutschen Schallplattenkritik. V květnu 2021 dirigoval Collegium 1704 při zahajovacím koncertu mezinárodního hudebního festival Pražské jaro.

Jeho aktivity sehrály významnou roli v oživení zájmu o dílo českých skladatelů Jana Dismase Zelenky a Josefa Myslivečka a také v posílení česko-německých kulturních vztahů skrze znovuobjevování společných hudebních tradic obou zemí.

Collegium 1704 pod jeho vedením nahrálo hudbu k dokumentu Petra Václava Zpověď zapomenutého i k jeho celovečernímu filmu Il Boemo o životě Josefa Myslivečka, na němž se Václav Luks podílel jako hlavní hudební poradce. Na operních a divadelních představeních spolupracoval Václav Luks s režiséry jako Willi Decker, Ursel Herrmann, Louise Moaty, David Radok, Jiří Heřman, J. A. Pitínský nebo Ondřej Havelka.

Od roku 2021 působí jako hostující dirigent s Händel & Haydn Society v Bostonu a v sezónách 2022-2025 je residenčním umělcem Kammerakademie Potsdam.

Kromě intenzivní práce s Collegiem 1704 Václav Luks vystupuje také s dalšími uznávanými orchestry v oblasti staré hudby, jako jsou Orchestra of the Age of Enlightenment, Netherlands Bach Society, Akademie für Alte Musik Berlin, Concerto Köln a La Cetra Barockorchester Basel.

Jeho další angažmá u moderních orchestrů zahrnují spolupráci s Českou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, Norwegian Radio Orchestra, Southwest German Radio Symphony Orchestra a dalšími tělesy. Při benefičním koncertu na obnovu Notre Dame dirigoval Václav Luks Orchestre nationale de France, s nímž pravidelně spolupracuje od roku 2019, a francouzská rozhlasová stanice France Musique mu věnovala pět dílů seriálu Grands interpretes de la musique classique. V červnu roku 2022 mu byl udělen francouzský Řád umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres) za významné kulturní zásluhy.

zdroj: Collegium Vocale 1704

„Simona Šaturová, pocházející stejně jako Lucia Popp a Edita Gruberová z Bratislavy, není nic menšího než malý mozartovský zázrak. Zpívá Konstanzi s tak neotřesitelnými koloraturami, procítěnými piany a stylovou dokonalostí, že se až tají dech.” [Der neue Merker]

Simona Šaturová je velmi žádanou interpretkou mozartovských postav a repertoáru období italského belcanta a rovněž renomovanou koncertní pěvkyní. K vrcholům posledních sezon patří uvedení Mozartovy trilogie (Mozart – Da Ponte) v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, v níž zpívala Donnu Annu (Don Giovanni) a debutovala jako Hraběnka Almaviva (Figarova svatba), dále spolupráce s Vídeňskou filharmonií a Herbertem Blomstedtem, Mnichovskou filharmonii a Krzysztofem Urbanskim, Vídeňskými symfoniky a Andrésem Orozco-Estradou, s Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino a Jurajem Valčuhou, s Bostonskými symfoniky a Charlesem Dutoitem na Tanglewood Music Festivalu, s Mozarteumorchester a Riccardo Minasim na Salzburger Festspiele, koncertní turné s Bamberskými symfoniky pod vedením Manfreda Honecka, Jakuba Hrůšy nebo s Orchestre National de Paris a Jukka-Pekka Sarastem. Koncertní a operní produkce ji zavedly do Semperoper v Drážďanech, Theater an der Wien, Opéra de Rouen, Teatro Colón v Buenos Aires, Théâtre du Châtelet v Paříži, Opéra de Monte-Carlo, Opery Frankfurt, athénské koncertní síně Megaron, newyorské Carnegie Hall, Konzerthausu a Musikvereinu ve Vídni, Tonhalle Zürich, Suntory Hall v Tokiu, Herkules-Saal v Mnichově, dále na festivaly v Salcburku, Edinburku nebo Lucernu, a ke spolupráci s dirigenty jako Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Fabio Luisi, Herbert Blomstedt, Ádám Fischer, Iván Fischer, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus, Robert Jindra, Emmanuel Villaume, Christopher Hogwood ad. Pěvkyně je velmi oblíbeným hostem Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, Aalto Theater v Essenu a pražského Národního divadla.

Bohatá je také její diskografie. Nahrává pro Supraphon (Martinů, Dvořák, Míča), Sony BMG (Orff, Saint-Saëns), Orfeo (Haydn Arias, oceněno „Editor’s Choice“), Accentus (Beethoven: Symfonie č. 9 s Herbertem Blomstedtem, oceněno International Classical Music Award), Hänssler Classics (Haydn), Nibiru Publishers (Decade – Mozart, Mysliveček, a Rybova Stabat mater, oceněno Diapason d’Or) ad. Nahrávky Hasseho Requiem & Miserere (Carus Verlag) a Mahlerovy Symfonie č. 2 s Christophem Eschenbachem a Philadelphia Orchestra (Ondine) získaly ocenění německých kritiků „Preis der deutschen Schallplatten Kritik“ a Supersonic Award. Pro Slovenský hudební fond natočila písňový cyklus Ad astra Eugena Suchoňa. Zatím poslední nahrávkou je Te Deum Karola Kurpinskeho (s Collegiem 1704 a Václavem Luksem, NIFCCD, 2021).

Simona Šaturová absolvovala bratislavskou konzervatoř, pěvecké vzdělání dále prohlubovala na mistrovských kursech Ileany Cotrubas ve Vídni a u Margreet Honig v Amsterodamu. Je držitelkou Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových za vynikající pěvecké výkony (Lübeck 2007) a ceny Thálie za nejlepší operní výkon v roce 2001.

Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková vystudovala Konzervatoř České Budějovice a pražskou AMU. Své první angažmá získala roku 2010 v Moravském divadle Olomouc, kde ztvárnila řadu zásadních rolí světového operního repertoáru, např. Dorabellu v Così fan tutte, Bizetovu Carmen či Olgu z Čajkovského Evžena Oněgina. Od roku 2015 je sólistkou Národního divadla Brno, kde opět vystupuje jako Carmen a dále jako Ježibaba ve Dvořákově Rusalce, Abigail ve Verdiho Nabuccovi či Isoliera v Rossiniho opeře Hrabě Ory. V roce 2014 byla za svůj výkon v roli Smetona v Donizettiho opeře Anna Bolena zařazena do širší nominace na Cenu Thálie. V pražském Národním divadle debutovala v roce 2014 v titulní roli Bizetovy Carmen. Spolupracuje s předními českými orchestry, mj. s Českou filharmonií, Plzeňskou filharmonií a Komorní filharmonií Pardubice. Je hostem prestižních českých i mezinárodních festivalů – Wexford Festival Opera, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Prague Proms aj.

Pražskou konzervatoř absolvoval u Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer kvintet. Bohatá je jeho koncertní činnost především v projektech barokního a klasického repertoáru, na koncertních pódiích v Japonsku, Rakousku, Norsku, Itálii (provedení Dvořákova Stabat mater v Římě a Pise), Německu, Francii a Španělsku. Spolupracoval s dirigenty J. Bělohlávkem, Ch. Mackerrasem, O. Dohnányim, S. Baudem, G. Albrechtem, T. Netopilem aj.

Od roku 1993 je sólistou Opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru, kam patří mj. Mozartův Don Ottavio (Don Giovanni), Tito (La clemenza di Tito), Tamino (Kouzelná flétna), Pedrillo (Únos ze serailu) a Ferrando (Così fan tutte), Hrabě Almaviva (Rossini: Lazebník sevillský), Dancairo (Bizet: Carmen), Verdiho Fenton (Falstaff), Alfredo (La traviata) a Macduff (Macbeth), Beppe (Leoncavallo: Komedianti), Zinovij Borisovič (Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu), Smetanův Vašek a Jeník (Prodaná nevěsta), Vítek (Dalibor), Šťáhlav (Libuše), Skřivánek a Vít (Tajemství) a Michálek (Čertova stěna), Dvořákův Jiří a Benda (Jakobín) a Jirka (Čert a Káča), Janáčkův Laca (Její pastorkyňa), Kudrjáš a Tichon (Káťa Kabanová), Rechtor a Komár (Příhody lišky Bystroušky) a Brouček (Výlety páně Broučkovy), Martinů Janakos a Panait (Řecké pašije) a Maškaron (Hry o Marii), Nemorino (Donizetti: Nápoj lásky), Duch masky (Britten: Gloriana) aj. Podílel se na nahrávce Rybovy České mše vánoční (Deutsche Grammophon), Zelenkovy korunovační opery Sub olea pacis et palma virtutis, která získala Cannes Classical Awards za rok 2002, Janáčkovy opery Šárka a Dvořákovy opery Tvrdé palice (všechny tři Supraphon). Janáčkův Zápisník zmizelého provedl např. v Teatro Real v Madridu, v Národním divadle, na festivalech Moravský podzim a Janáčkovy Hukvaldy, v rámci koncertní sezony České filharmonie a v letech 1998−2001 pravidelně v rámci představení tohoto cyklu v Národním divadle v Praze. V roce 2016 účinkoval jako Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky v inscenaci Jana Lathama-Koeniga a Roberta Carsena v Teatro Reggio v Turíně a jako Števa Buryja v koncertních provedeních Její pastorkyně v Praze a Londýně s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií. V roce 2022 účinkoval jako Tichon (Káťa Kabanová) v inscenaci Jakuba Hrůši a Barrieho Koskyho na Salcburském festivalu. Spolupracuje také s Českou televizí (např. inscenace opery B. Martinů Hlas lesa). Je držitelem Ceny Thálie za rok 2015 a 2023.

Basista Jan Šťáva patří k největším objevům české operní scény posledních let. Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění, od roku 2010 je členem opery Národního divadla v Brně a o rok později debutoval v pražském Národním divadle. V jeho repertoáru je obsažena řada klíčových rolí českého i světového repertoáru, mj. Mefistofeles (Faust), Leporello (Don Giovanni), Gremin (Evžen Oněgin), Basilio (Lazebník sevillský), Kecal (Prodaná nevěsta), Osmin (Únos ze serailu) Figaro a Bartolo (Figarova svatba), Sarastro (Kouzelná flétna) nebo Sparafucile (Rigoletto). Je hostem zahraničních scén (mj. Opéra de Paris) a hudebních festivalů (BBC Proms, Salzburger Festspiele, Pražské jaro). Spolupracuje s významnými orchestry (BBC Symphony Orchestra, Beethoven Orchestra Bonn, Česká filharmonie). K jeho koncertnímu repertoáru patří například basové party v dílech Bacha (Vánoční oratorium, Janovy pašije), Haydna (Stvoření), Mozarta, Dvořáka či Verdiho (Requiem).

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.