Dmitry Sitkovetsky, renesanční člověk nadaný mimořádnými tvůrčími schopnostmi, je po celém světě uznáván jako osobnost, která významně ovlivnila veškeré aspekty hudebního života. Během své více než čtyřicetileté umělecké dráhy realizoval množství nahrávek, je oceňován jako houslista, dirigent, skladatel, aranžér, popularizátor a vykladač hudby. V uměleckých kruzích zaujímá úctyhodné postavení výjimečné individuality.

Jako houslista a/nebo hostující dirigent Sitkovetsky v sezoně 2022–2023 hojně koncertuje po celé Evropě a Severní Americe. Účinkuje na Mezinárodním festivalu komorní hudby v Jeruzalémě a diriguje soubor Israel Jerusalem Camerata v Izraeli; hraje na Festivalu komorní hudby v Guadalajaře a diriguje soubor Orquesta Sinfónica Nacional v Mexiku; vystupuje na koncertech v Berlíně, Mexico City, Bukurešti, Havaně, Istanbulu, Baku a Sofii. Je rovněž předsedou poroty Mezinárodní houslové soutěže George Enescu v Rumunsku a členem poroty Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera v Rakousku a Concours Musical International de Montréal v Kanadě. V létě 2023 vystoupí v jubilejní 30. sezoně Verbier Festivalu.

Letošní koncertní sezona je jeho dvacátá a zároveň poslední v roli hudebního ředitele Greensboro Symphony Orchestra v Severní Karolíně. Během uplynulých dvou desetiletí v čele tohoto orchestru Siktovetsky zorganizoval více než sto dvacet různých orchestrálních programů od Bacha po Brubecka se sólisty světové úrovně. Mezi jeho četné úspěchy patří vytvoření komorní řady „Rice Toyota Presents Sitkovetsky & Friends“, odborné poradenství při největší instalaci audiosystému Meyer Sound v USA (v novém centru Steven Tanger Center for the Performing Arts s kapacitou 3000 míst), stejně jako objednávky nových významných děl soudobých skladatelů, jako jsou např. Jakov Jakoulov a Mark Engebretson. V sezoně 2022–2023 bude Sitkovetsky hlavním interpretem šesti koncertů „Masterworks“ ve spolupráci s uznávanými sólisty, mezi něž patří Michelle Cann, Sergej Antonov, James Ehnes, Trio Zimbalist a Branford Marsalis.

Sitkovetsky se rovněž může těšit z úspěšně se rozvíjející dirigentské kariéry. Spolupracoval mj s Academy of St Martin In The Fields, Dallas Symphony, London Philharmonic, Orchestre de chambre de Paris, Lucernským symfonickým orchestrem, Orchestra della Toscana, Královským filharmonickým orchestrem, Sanfranciským symfonickým orchestrem, Šanghajským symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním orchestrem, Japan Century Symphony a dalšími. V roce 1990 založil komorní orchestr New European Strings, sdružující nejvýznamnější hráče na smyčcové nástroje ze špičkových evropských těles, kteří pocházejí z ruského i západního hudebního prostředí (jako odraz jeho vlastních životních osudů). Od roku 2003 Sitkovetsky působí jako hudební ředitel Greensboro Symphony Orchestra v Severní Karolíně, k němuž přivedl takové sólisty, jako jsou Emmanuel Ax, Jefim Bronfman, Garrick Ohlsson a Pinchas Zukerman. Renomé si získal jako umělecký vedoucí souboru Orquesta Sinfónica de Castilla y Leon (rezidenční umělec 2006–2009), v Ruském státním symfonickém orchestru Jevgenije Světlanova (hlavní hostující dirigent 2002–2005) a v Ulster Orchestra (hlavní dirigent a umělecký poradce 1996–2001).

V roce 2019 vydal pro značku Melodia recitálové album, nahrané s vítězem Čajkovského soutěže Lukasem Geniušasem, s programem koncipovaným jako pocta legendární dvojici Fritz Kreisler a Sergej Rachmaninov. Sitkovetského slavnou houslovou kariéru dokumentuje rozsáhlá diskografie, čítající více než 40 nahrávek, která odráží ohromnou šíři jeho repertoáru. Mezi jeho dosavadní kolegy v nahrávacích studiích patří takové orchestry jako London Symphony, Philharmonia Orchestra a Royal Concertgebouw Orchestra. Spolupracoval s legendárními mistry taktovky, jakými jsou Sir Colin Davis, Mariss Jansons, Sir Neville Marriner a Yehudi Menuhin. Jako sólista vystupoval s předními světovými orchestry – mj. s Berlínskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Clevelandským orchestrem, Losangeleskou filharmonií, Lipským symfonickým orchestrem, Newyorskou filharmonií, Symfonickým orchestrem NHK a Filadelfským orchestrem.

Vzhledem k jedinečné schopnosti proměnit jakýkoli projekt ve vysoce očekávanou uměleckou událost byl Sitkovetsky přizván k vytvoření, rozvoji a vedení řady festivalů včetně Korsholm Music Festival ve Finsku (1983–1993 a 2002), Mezinárodního hudebního festivalu v Seattlu (1992–1997), Silk Route of Music v Ázerbájdžánu (1999) a Festival del Sole v Toskánsku (2003–2006). Během svého působení u Korsholm Music Festival hostil jako rezidenční skladatele Alfreda Schnittkeho, Krszystofa Pendereckého či Rodiona Ščedrina a vystoupil zde s takovými osobnostmi, jako jsou Martha Argerich, Vladimir Ashkenazy, Evgeny Kissin, Mischa Maisky a další.

Sitkovetsky je rovněž velmi žádaný jako člen poroty, hudební expert a pedagog. V poslední době působil jako porotce na Mezinárodní houslové soutěži v Indianapolis, Concours Musical International de Montréal, Mezinárodní Čajkovského soutěži a houslové soutěži Enescu. K dalším významným událostem patří Sitkovetského debutová přednáška na TEDx s názvem The Power of Curiosity, vydání jeho první knihy Dmitry Sitkovetsky: Dialogy a série rozhovorů „It Ain't Necessarily So“ pro Medici.tv.

Jméno Dmitry Sitkovetsky se stalo synonymem pro umění transkripce. Jeho kultovní úpravy Bachových Goldbergovských variací (pro orchestr a pro smyčcové trio) žijí vlastním životem: jsou pravidelně uváděny na koncertních pódiích a mnoho předních současných interpretů pořídilo jejich nahrávky. Po tomto nebývalém úspěchu Sitkovetsky pokračoval v úpravách více než šedesáti děl významných autorů, jakými jsou Bartók, Beethoven, Brahms, Haydn, Schnittke a Šostakovič. V roce 2015 představil svou transkripci Stravinského baletu Polibek víly, kterou si objednal Orpheus Chamber Orchestra a kterou v Carnegie Hall premiéroval Augustin Hadelich. V sezoně 2017–2018 proběhly úspěšné premiéry nového multižánrového/multimediálního díla Ďábel, voják a housle (inspirovaného Stravinského Pohádkou o vojákovi), které bylo po celém Rusku zcela vyprodáno. V létě 2018 se uskutečnila světová premiéra Sitkovetského transkripce Sarasateho Navarrské fantazie, která vznikla na objednávku festivalu ve Verbieru. Tento koncert – u příležitosti 25. výročí festivalu – byl prostřednictvím Medici.tv živě přenášen do celého světa. Vystoupila v něm hvězdná sestava hudebníků: Lisa Batiashvili, Leonidas Kavakos, Mischa Maisky, Vadim Repin, Maxim Vengerov, Tabea Zimmermann a Pinchas Zukerman – a rovněž i sám Dmitry Sitkovetsky. Jeho zatím poslední transkripce Bukovinské písně / Preludia Leonida Desjatnikova, kterou orchestr New European Strings zahrál online během pandemie a která oslovila více než 250 000 posluchačů, je nyní velmi žádaná a byla provedena v Bukurešti, Oviedu, Lublani, Baku, Korsholmu a Jeruzalémě.

Stanislav Gallin vystudoval Hudební gymnázium v Petrohradě, AMU v Praze a VŠMU v Bratislavě. Vzdělání si doplnil během studijního pobyt v salcburském Mozarteu a na řadě mistrovských kurzů, mj. u Lazara Bermana. Vystupuje na koncertních pódiích nejen v České republice a v Rusku, ale i v dalších evropských zemích, USA, Asii a Africe. Jako sólista se představil mj. s orchestrem Petrohradské filharmonie, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia či Bruno Walter Symphony Orchestra. Spolupracuje s dirigenty Tomášem Braunerem, Jackem Martinem Händlerem, Jakubem Hrůšou, Vahanem Mardirossianem, Ondřejem Vrabcem, Peterem Vrábelem aj. Je zakládajícím členem Orbis Tria, které se během roku 2009 zařadilo mezi nejúspěšnější evropské soubory své generace, když se stalo laureátem čtyř mezinárodních soutěží, včetně jedné z nejprestižnějších – International Chamber Music Competition v německém Hamburku. Od roku 2009 působí na pražské AMU jako odborný asistent na katedře klavírní spolupráce.

Sukova síň je nejmladším sálem novorenesanční budovy Rudolfina. Vznikla v letech 1940–1942 v rámci úprav přilehlé Dvořákovy síně jako menší koncertní sál. Architekti Antonín Engel a Bohumír Kozák se při výzdobě interiéru inspirovali původním stylem Josefa Zítka a Josefa Schultze, a proto Sukova síň dokonale zapadá do původní kompozice budovy. Při posledních úpravách podle návrhu arch. Petra Hrůši byly v roce 2015 vylepšeny akustické vlastnosti sálu a jeho propojení s dvoranou Rudolfina při respektování historické hodnoty památkově chráněných prostor. Koncertní sál je vybaven novým koncertním křídlem a je i nadále určen především k produkci komorní hudby.