Novosvětská symfonie a Violoncellový koncert h moll pomyslně ohraničují éru Dvořákova působení ve Spojených státech. Zatímco z nejdřív jmenované kompozice tryská opojení Amerikou, jejími městy a hudbou černých i původních obyvatel, druhá se noří do stesku po domově. Obě díla okouzlují svým zvláštním způsobem celý svět a patří k nejpopulárnějším skladbám všech dob. V Rudolfinu, kde Dvořák dirigoval první koncert České filharmonie, získávají navíc ještě punc autenticity. Zatímco jejich hudba krouží vytrvale světem, světoví interpreti přijíždějí do Dvořákovy síně, aby ji zahráli tam, kde má domovské právo. Dvě nejpopulárnější kompozice Antonína Dvořáka, které se staly festivalovou fanfárou, provede dirigent Myung-Whun Chung s Mnichovskými filharmoniky a violoncellistou Pablem Ferrándezem.

Myung-Whun Chung, Ferrández a Mnichovští filharmonici vystoupí na Dvořákově Praze i následující den s Koncertem pro violoncello a orchestr a moll od Roberta Schumanna a Symfonií č. 6 A dur Antona Brucknera.

Vznik Mnichovských filharmoniků se datuje do roku 1893. Od té doby svými koncerty významně obohacují mnichovský hudební život. Bohatou historií orchestru se prolíná řada významných osobností, které stanuly v jeho čele. Sám Gustav Mahler toto těleso řídil při světových premiérách své 4. a 8. symfonie. A třeba jeho „Das Lied von der Erde“ dirigoval legendární Bruno Walter. Další dirigentská legenda Ferdinand Löwe řídil první provedení Brucknerových děl a tím orchestru vtiskl další charakteristický rys, kterým je silná brucknerovská tradice. Tu velkolepě rozvíjeli Siegmund von Hausegger a Oswald von Kabasta.

Významná je i šéfovská éra Rudolfa Kempe, během níž podnikl orchestr své první turné do bývalého SSSR. Koncerty s brucknerovským programem pod taktovkou hudebního ředitele Sergiu Celibidache se staly legendárními a významně přispěly k mezinárodnímu renomé orchestru. Historicky prvním „čestným dirigentem“ Mnichovských filharmoniků se stal Zubin Mehta. Plejádu globálních hvězd v roli šéfdirigentů tohoto tělesa doplňuje Christian Thielemann, který dirigoval v Mnichově i dvě provedení Symfonie č. 8 Gustava Mahlera při příležitosti stého výročí její premiéry. Neméně hvězdný je i Thielemannův následovník, kterým se stal v roce 2014 Lorin Maazel. Ten zůstal ve funkci až do své smrti v roce 2014.

Šéfdirigentem Mnichovských filharmoniků se v sezoně 2015–16 stal Valery Gergiev. Pod jeho vedením zavedla turné tento orchestr do řady evropských kulturních metropolí, do Japonska, Číny, Koreje, Tchaj-wanu a do Spojených států. Dramaturgie koncertů koncipovaná Valerym Gergievem je charakteristická orientací nejen na symfonické cykly Šostakoviče či Stravinského, ale i dalších ruských autorů – Sergeje Prokofjeva a Sergeje Rachmaninova. Za účelem rozšiřování posluchačské a návštěvnické základny koncertů klasické hudby vytváří nové prezentační formáty, jakým je například festival „MPHIL 360°“. Koncerty Mnichovských filharmoniků se pravidelně vysílají prostřednictvím přímých přenosů v rozhlase a televizi. V září 2016 spatřily světlo světa první CD nahrávky dokumentující práci Mnichovských filharmoniků pod vlastní značkou orchestru „MPHIL“. Zaznamenáníhodná je i nahrávka kompletu symfonií Antona Brucknera, kterou mezi roky 2017 až 2019 nahrávali Mnichovští filharmonikové s Valerym Gergievem v bazilice kláštera svatého Floriána, která je rovněž místem Brucknerova posledního odpočinku. Tento soubor nahrávek byl uveden na trh v průběhu podzimu roku 2020.

V rámci projektu „Spielfeld Klassik“ se zaměřili Mnichovští filharmonikové na široké posluchačské spektrum zohledňující milovníky klasické hudby napříč generacemi. Jedná se o komplexní hudební vzdělávací program, kterého se každý rok zúčastní až 35 000 lidí všech věkových kategorií, a to v rámci více než 150 akcí. Mnichovský filharmonický orchestr rovněž často opouští svou domovskou koncertní síň Philharmonie Gasteig, aby prezentoval klasickou hudbu i v nezvyklých a různorodých lokalitách, jako je legendární hostinec Hofbräuhaus, horské louky nebo kluby a průmyslové haly.

Památný je koncert, jenž se konal dne 13. října 2018 v mnichovském sále Am Gasteig a kterým oslavil mistr Valery Gergiev 125. výročí vzniku Mnichovských filharmoniků. V rámci tohoto koncertu zazněla Žalmová symfonie Igora Stravinského a Symfonie č. 8 Gustava Mahlera. 

Myung-Whun Chung zahájil svou hudební dráhu jako klavírista a v roce 1974 získal druhou cenu na Čajkovského klavírní soutěži v Moskvě. Po hudebních studiích na Mannes School a Juilliard School v New Yorku byl v roce 1979 jmenován asistentem Carla Marii Giuliniho u Filharmonie Los Angeles a o dva roky později získal post zástupce dirigenta.

V letech 1984–1990 působil jako hudební ředitel Rozhlasového symfonického orchestru v Saarbrückenu, v letech 1987–1992 byl hlavním hostujícím dirigentem Teatro Comunale ve Florencii a v letech 1989–1994 hudebním ředitelem Opéra de Paris-Bastille. V roce 2000 se vrátil do Paříže jako hudební ředitel Orchestre Philharmonique de Radio France. Láska k Itálii jej přivedla k dlouholeté bohaté činnosti v této zemi – mimo jiné v letech 1997–2005 zastával funkci šéfdirigenta Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Pravidelně vystupuje také v Teatro alla Scala a Teatro La Fenice, kde v poslední době dirigoval opery Madam Butterfly, Simon Boccanegra, Otello a Tristan a Isolda. Mezi jeho další nedávno nastudované operní tituly patří La Traviata, Rigoletto a Otello ve Vídeňské státní opeře. V Německu se na začátku sezony 2012/13 stal hlavním hostujícím dirigentem Staatskapelle Dresden, a to jako vůbec první na tomto postu v historii orchestru. Mimo Evropu se čím dál více hudebně i společensky angažuje v Asii, a to prostřednictvím své funkce čestného dirigenta Tokijské filharmonie a dříve také hudebního ředitele Soulské filharmonie.

K vrcholům sezony 2021/22 patří další angažmá v La Fenice, kde bude dirigovat Fidelia, evropské turné s Vídeňskými symfoniky a opětovné hostování u Královského orchestru Concertgebouw. Myung-Whun Chung bude také pokračovat v pravidelné spolupráci se Staatskapelle Dresden, Tokijským filharmonickým orchestrem, Orchestre Philharmonique de Radio France, Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Filarmonica della Scala.

Myung-Whun Chung dirigoval některé z nejprestižnějších světových orchestrů včetně Berlínských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a Vídeňských filharmoniků, stejně jako všechny významné londýnské a pařížské orchestry. Ve Spojených státech spolupracoval s Metropolitní operou, Newyorskou filharmonií, Filadelfským orchestrem, Bostonským symfonickým orchestrem, Chicagským symfonickým orchestrem a Clevelandským orchestrem.

Od roku 1990 exkluzivně nahrává pro společnost Deutsche Grammophon a řada z jeho četných nahrávek získala mezinárodní ceny a ocenění. Mezi jeho poslední nahrávky patří sólové klavírní album s díly Brahmse, Beethovena a Haydna, Messiaenova symfonie Turangalîla a Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu s Orchestre de l'Opéra Bastille, dále Mahlerovy Symfonie č. 2 a 9, Čajkovského Patetická symfonie a beethovenovské album, všechny se Soulskou filharmonií.

Myung-Whun Chung je držitelem mnoha poct a cen za svou uměleckou činnost včetně italské ceny Premio Abbiati a ceny Artura Toscaniniho a francouzského Řádu čestné legie (1992). V roce 1991 ho Asociace francouzských divadel a hudebních kritiků jmenovala umělcem roku a v roce 1995 získal třikrát cenu Victoire de la Musique. V roce 2011 byl francouzskou vládou jmenován komandérem Řádu umění a literatury, roku 2017 získal titul komandér Řádu italské hvězdy.

Myung-Whun Chung je silně vnímavý k humanitárním a ekologickým problémům naší doby a věnoval jim významnou část svého života. V roce 1994 zahájil v Koreji řadu hudebních a ekologických projektů pro mládež, působil jako velvyslanec Programu OSN pro kontrolu drog (UNDCP). V roce 1995 jej organizace UNESCO jmenovala Mužem roku a Korejská tisková asociace jej vyhlásila jako Mimořádnou osobnost roku. V roce 1996 obdržel Kumkuan, nejvyšší kulturní ocenění korejské vlády za přínos korejskému hudebnímu životu. Myung-Whun Chung nyní působí jako vůbec první čestný kulturní velvyslanec Koreje v jejích dějinách. V roce 2008 byl jako první dirigent jmenován Vyslancem dobré vůle Dětského fondu OSN (UNICEF).

„Přitažlivost popového idolu, vynikající technika a strhující muzikálnost jsou neklamným znamením vycházející hvězdy.“ – Los Angeles Times

„V Pablu Ferrándezovi představuje Španělsko nového génia violoncella.“ – Le Figaro

„Tento sólista patří k elitě současných světových violoncellistů a zdá se, že je předurčen k tomu, aby kráčel ve šlépějích jiného slavného španělského violoncellisty jménem Pablo, Pabla Casalse.“ – Resonances Lyriques

Pablo Ferrández, laureát 15. ročníku Mezinárodní Čajkovského soutěže a exkluzivní umělec SONY Classical, je označován za „nového génia violoncella“ (Le Figaro). Jedná se o podmanivého umělce, který „má vše: techniku, odhodlanost, ducha, sólistické charisma, expresivitu i šarm“ (El Pais). Poté, co se s Pittsburským symfonickým orchestrem představil jako „příští Yo-Yo Ma“, se z něj stal fenomén violoncellové hry a jeden z nejžádanějších instrumentalistů své generace.

V březnu 2021 vydal pod hlavičkou SONY Classical své debutové album Reflections, které bylo vysoce oceněno kritikou a vyneslo mu cenu Opus Klassik Award 2021. Na podzim 2022 vydal své druhé album s Brahmsovým Dvojkoncertem, nahraným ve spolupráci s Anne-Sophie Mutter a Českou filharmonií pod vedením Manfreda Honecka, a s Klavírním triem Clary Schumannové za interpretační spoluúčasti Anne-Sophie Mutter a Lamberta Orkise, které rovněž získalo nadšené recenze.

V právě uplynulých sezonách Ferrández vystoupil s Bostonským symfonickým orchestrem, Clevelandským orchestrem, Losangeleskou filharmonií, Sanfranciským symfonickým orchestrem, Pittsburským symfonickým orchestrem, Filarmonica della Scala, Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Tonhalle Orchestra, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Mnichovskou filharmonií, HR-Sinfonieorchester, Konzerthaus Berlin Orchestra, Orchestrem NDR Elbphiharmonie, Rotterdamskou filharmonií, Královskou filharmonií, Orchestra National de France, Izraelskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Soulskou filharmonií. Absolvoval také turné s Londýnskou filharmonií, Academy of St. Martin in the Fields, Antverpskými symfoniky a Českou filharmonií pod vedením Semyona Bychkova. Ferrández je často zván na renomované mezinárodní festivaly, jako jsou například Verbier, Salcburk, Drážďany, Sion, Tsinandali, Abu Dhabi a Dvořákova Praha.

V sezoně 2024/2025 se vrací k Mnichovským filharmonikům, Bamberským symfonikům, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI, Londýnským filharmonikům, Španělskému národnímu orchestru, KBS Symphony a Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, kde zahraje Brahmsův Dvojkoncert po boku Anne-Sofie Mutter a K. Yamady. V této sezoně jej čeká debut také s orchestrem NDR Radiophilharmonie, Belgickým národním orchestrem, Bergenskou filharmonií, Švédským komorním orchestrem, North Carolina Orchestra a bude rezidenčním umělcem na Mezinárodním hudebním festivalu Tongyeong ve Jižní Koreji. Kromě toho absolvuje turné po Španělsku s Královskou liverpoolskou filharmonií, Borusanskou filharmonií a s WDR Sinfonieorchester pod vedením Andrése Orozco-Estrady.

Vystoupí rovněž v triu s Anne-Sofie Mutter a Marthou Argerich v hamburské Elbphilharmonii, s Anne-Sofie Mutter a Yefimem Bronfmanem na turné po Spojených státech, s Janine Jansen a Denisem Kozhukhinem ve vídeňském Musikverienu na festivalu komorní hudby Utrecht. Jako sólista se představí v New Yorku, Baltimoru, Miláně, Florencii, Bilbau, Laufenu, Munsteru a na festivalech v Aix-en-Provence, Sionu, Peraladě, Verbieru a Abu Dhabi.

Ferrández hraje na Stradivariho nástroj Archinto z roku 1689, který mu velkoryse doživotně zapůjčil jeden z členů společnosti Stretton Society.

zdroj: CAMI Music LLC worldwide

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.