Přehlídka hudebních tradic i současnosti, propojení západu s východem a především živý temperament na pódiu. To vše přináší koncert komorního orchestru New European Strings. Houslista a dirigent Dmitry Sitkovetsky jako by jeho založením dával najevo, že mu nestačí vystoupení s Akademií sv. Martina v polích či orchestrem London Philharmonic, ale že cítí potřebu pracovat ještě s vlastním tělesem. Nové evropské smyčce v sobě nesou ducha univerzálních schopností a rozhledu svého zakladatele.

První část jejich koncertu připomene Taneční suitou G dur jeden z pilířů evropské hudby, Johanna Sebastiana Bacha. Lyrický melodik Felix Mendelssohn-Bartholdy přispěje Koncertem pro klavír, housle a smyčce. Jeho dílo je ale zároveň dokladem, že právě Mendelssohnovou zásluhou se Bachova takřka zapomenutá hudba vrátila na koncertní pódia. Ve druhé polovině koncertu se rozezní odkaz na starou duchovní hudbu ve Čtyřech cherubínských písních Jakova Jakoulova a vše završí vtipná a energická Serenáda od Ernöho Dohnányiho.

Komorní orchestr New European Strings založil v roce 1990 na Korsholm festivalu ve Finsku houslista Dmitry Sitkovetsky, který pak po dobu deseti let působil jako jeho umělecký ředitel. Těleso sdružuje nejuznávanější hráče na smyčcové nástroje ze špičkových evropských souborů. Podnikají turné po celé Evropě. Nahrávka Sitkovetského transkripce Goldbergovských variací J. S. Bacha (BWV 988) pro smyčcový orchestr, která vyšla v létě 1995 u vydavatelství Nonesuch Records, se setkala s nadšeným ohlasem kritiky. V únoru 1997 soubor absolvoval první turné po Spojených státech, kde vystoupil ve čtrnácti městech od Los Angeles po New York. List The New Yorker v recenzi zmíněné nahrávky napsal: „Komorní orchestr New European Strings spojuje interpretační procítěnost s bezchybnou technikou; i zapřisáhlí puristé uslyší kontrapunktické finesy, které mohou hráči na klávesové nástroje pouze naznačit.“

Dmitry Sitkovetsky, renesanční člověk nadaný mimořádnými tvůrčími schopnostmi, je po celém světě uznáván jako osobnost, která významně ovlivnila veškeré aspekty hudebního života. Během své více než čtyřicetileté umělecké dráhy realizoval množství nahrávek, je oceňován jako houslista, dirigent, skladatel, aranžér, popularizátor a vykladač hudby. V uměleckých kruzích zaujímá úctyhodné postavení výjimečné individuality.

Jako houslista a/nebo hostující dirigent Sitkovetsky v sezoně 2022–2023 hojně koncertuje po celé Evropě a Severní Americe. Účinkuje na Mezinárodním festivalu komorní hudby v Jeruzalémě a diriguje soubor Israel Jerusalem Camerata v Izraeli; hraje na Festivalu komorní hudby v Guadalajaře a diriguje soubor Orquesta Sinfónica Nacional v Mexiku; vystupuje na koncertech v Berlíně, Mexico City, Bukurešti, Havaně, Istanbulu, Baku a Sofii. Je rovněž předsedou poroty Mezinárodní houslové soutěže George Enescu v Rumunsku a členem poroty Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera v Rakousku a Concours Musical International de Montréal v Kanadě. V létě 2023 vystoupí v jubilejní 30. sezoně Verbier Festivalu.

Letošní koncertní sezona je jeho dvacátá a zároveň poslední v roli hudebního ředitele Greensboro Symphony Orchestra v Severní Karolíně. Během uplynulých dvou desetiletí v čele tohoto orchestru Siktovetsky zorganizoval více než sto dvacet různých orchestrálních programů od Bacha po Brubecka se sólisty světové úrovně. Mezi jeho četné úspěchy patří vytvoření komorní řady „Rice Toyota Presents Sitkovetsky & Friends“, odborné poradenství při největší instalaci audiosystému Meyer Sound v USA (v novém centru Steven Tanger Center for the Performing Arts s kapacitou 3000 míst), stejně jako objednávky nových významných děl soudobých skladatelů, jako jsou např. Jakov Jakoulov a Mark Engebretson. V sezoně 2022–2023 bude Sitkovetsky hlavním interpretem šesti koncertů „Masterworks“ ve spolupráci s uznávanými sólisty, mezi něž patří Michelle Cann, Sergej Antonov, James Ehnes, Trio Zimbalist a Branford Marsalis.

Sitkovetsky se rovněž může těšit z úspěšně se rozvíjející dirigentské kariéry. Spolupracoval mj s Academy of St Martin In The Fields, Dallas Symphony, London Philharmonic, Orchestre de chambre de Paris, Lucernským symfonickým orchestrem, Orchestra della Toscana, Královským filharmonickým orchestrem, Sanfranciským symfonickým orchestrem, Šanghajským symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním orchestrem, Japan Century Symphony a dalšími. V roce 1990 založil komorní orchestr New European Strings, sdružující nejvýznamnější hráče na smyčcové nástroje ze špičkových evropských těles, kteří pocházejí z ruského i západního hudebního prostředí (jako odraz jeho vlastních životních osudů). Od roku 2003 Sitkovetsky působí jako hudební ředitel Greensboro Symphony Orchestra v Severní Karolíně, k němuž přivedl takové sólisty, jako jsou Emmanuel Ax, Jefim Bronfman, Garrick Ohlsson a Pinchas Zukerman. Renomé si získal jako umělecký vedoucí souboru Orquesta Sinfónica de Castilla y Leon (rezidenční umělec 2006–2009), v Ruském státním symfonickém orchestru Jevgenije Světlanova (hlavní hostující dirigent 2002–2005) a v Ulster Orchestra (hlavní dirigent a umělecký poradce 1996–2001).

V roce 2019 vydal pro značku Melodia recitálové album, nahrané s vítězem Čajkovského soutěže Lukasem Geniušasem, s programem koncipovaným jako pocta legendární dvojici Fritz Kreisler a Sergej Rachmaninov. Sitkovetského slavnou houslovou kariéru dokumentuje rozsáhlá diskografie, čítající více než 40 nahrávek, která odráží ohromnou šíři jeho repertoáru. Mezi jeho dosavadní kolegy v nahrávacích studiích patří takové orchestry jako London Symphony, Philharmonia Orchestra a Royal Concertgebouw Orchestra. Spolupracoval s legendárními mistry taktovky, jakými jsou Sir Colin Davis, Mariss Jansons, Sir Neville Marriner a Yehudi Menuhin. Jako sólista vystupoval s předními světovými orchestry – mj. s Berlínskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Clevelandským orchestrem, Losangeleskou filharmonií, Lipským symfonickým orchestrem, Newyorskou filharmonií, Symfonickým orchestrem NHK a Filadelfským orchestrem.

Vzhledem k jedinečné schopnosti proměnit jakýkoli projekt ve vysoce očekávanou uměleckou událost byl Sitkovetsky přizván k vytvoření, rozvoji a vedení řady festivalů včetně Korsholm Music Festival ve Finsku (1983–1993 a 2002), Mezinárodního hudebního festivalu v Seattlu (1992–1997), Silk Route of Music v Ázerbájdžánu (1999) a Festival del Sole v Toskánsku (2003–2006). Během svého působení u Korsholm Music Festival hostil jako rezidenční skladatele Alfreda Schnittkeho, Krszystofa Pendereckého či Rodiona Ščedrina a vystoupil zde s takovými osobnostmi, jako jsou Martha Argerich, Vladimir Ashkenazy, Evgeny Kissin, Mischa Maisky a další.

Sitkovetsky je rovněž velmi žádaný jako člen poroty, hudební expert a pedagog. V poslední době působil jako porotce na Mezinárodní houslové soutěži v Indianapolis, Concours Musical International de Montréal, Mezinárodní Čajkovského soutěži a houslové soutěži Enescu. K dalším významným událostem patří Sitkovetského debutová přednáška na TEDx s názvem The Power of Curiosity, vydání jeho první knihy Dmitry Sitkovetsky: Dialogy a série rozhovorů „It Ain't Necessarily So“ pro Medici.tv.

Jméno Dmitry Sitkovetsky se stalo synonymem pro umění transkripce. Jeho kultovní úpravy Bachových Goldbergovských variací (pro orchestr a pro smyčcové trio) žijí vlastním životem: jsou pravidelně uváděny na koncertních pódiích a mnoho předních současných interpretů pořídilo jejich nahrávky. Po tomto nebývalém úspěchu Sitkovetsky pokračoval v úpravách více než šedesáti děl významných autorů, jakými jsou Bartók, Beethoven, Brahms, Haydn, Schnittke a Šostakovič. V roce 2015 představil svou transkripci Stravinského baletu Polibek víly, kterou si objednal Orpheus Chamber Orchestra a kterou v Carnegie Hall premiéroval Augustin Hadelich. V sezoně 2017–2018 proběhly úspěšné premiéry nového multižánrového/multimediálního díla Ďábel, voják a housle (inspirovaného Stravinského Pohádkou o vojákovi), které bylo po celém Rusku zcela vyprodáno. V létě 2018 se uskutečnila světová premiéra Sitkovetského transkripce Sarasateho Navarrské fantazie, která vznikla na objednávku festivalu ve Verbieru. Tento koncert – u příležitosti 25. výročí festivalu – byl prostřednictvím Medici.tv živě přenášen do celého světa. Vystoupila v něm hvězdná sestava hudebníků: Lisa Batiashvili, Leonidas Kavakos, Mischa Maisky, Vadim Repin, Maxim Vengerov, Tabea Zimmermann a Pinchas Zukerman – a rovněž i sám Dmitry Sitkovetsky. Jeho zatím poslední transkripce Bukovinské písně / Preludia Leonida Desjatnikova, kterou orchestr New European Strings zahrál online během pandemie a která oslovila více než 250 000 posluchačů, je nyní velmi žádaná a byla provedena v Bukurešti, Oviedu, Lublani, Baku, Korsholmu a Jeruzalémě.

Zahraniční tisk označuje Jana Bartoše za "jednoho z nejlepších evropských klavíristů" a “emotivního a kultivovaného interpreta". Vystupuje na sólových recitálech, s významnými orchestry a na koncertech komorní hudby po celém světě. Jeho nahrávky Janáčkovy, Mozartovy, Beethovenovy a Novákovy hudby pro vydavatelství Supraphon si vysloužily mezinárodní uznání kritiků z časopisů Gramophone, Diapason, BBC Music Magazine, The Times, American Record Guide, The Guardian a dalších.

V letošní roce se Jan Bartoš vrátil do Spojených států, kde vystoupil a vedl mistrovské kurzy na Mezinárodním klavírním festivalu v San Francisku, a poté i v New Yorku ve vyprodané Bohemian National Hall. Na jaře loňského roku vystoupil s recitálem ve virtuální podobě festivalu Hong Kong Arts a vrátil se i na festival Pražské jaro, kde se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Ilana Volkova provedl Prokofjevův Klavírní koncert č. 1. Stejný koncert představil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Kristjana Järviho na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě.

Mezi nadcházející koncerty patří recitály na Mezinárodním festivalu umění v Šanghaji a následné recitálové turné po Číně. V předchozích sezónách vystoupil Jan Bartoš s vyprodaným sólovým recitálem na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného v Praze, provedl kompletní Janáčkovo klavírní dílo na Mezinárodním festivalu Janáčkovo Brno a s Pražskou komorní filharmonií vystoupil v Griegově Klavírním koncertu a moll a Dvojkoncertu Bohuslava Martinů. Pravidelně vystupoval s Českou filharmonií, zejména pod vedením Jiřího Bělohlávka.

Nejnovějším CD Jana Bartoše je první studiová nahrávka Klavírního koncertu Vítězslava Nováka s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pro vydavatelství Supraphon. The Guardian zvolil nahrávku klasickým albem týdne a The Sunday Times ji vyzdvihly jako ''hodnou poznání v Hrůšově a Bartošově idiomatickém podání''. V květnu 2021 nahrávka získala Cenu Anděl za nejlepší klasické album roku 2020.

V roce 2019 natočil Bartoš pro Supraphon souborné klavírní dílo Leoše Janáčka, které se setkalo s velkým ohlasem kritiky. Časopis Gramophone jej vybral jako Editor's Choice s tím, že "snadno obstojí vedle referenčních janáčkovských kreací" a dodal, že “Bartoš, podobně jako jeho někdejší učitel Ivan Moravec, přijímá a zvnitřňuje Janáčkův intimní, konverzační zvukový svět takový, jaký je, a zároveň skladatelovy často strohé textury naplňuje zvukovou plností a třpytivou průzračností" (Gramophone). Americká celostátní veřejnoprávní rozhlasová stanice NPR zařadila nahrávku do svého výběru "10 alb klasické hudby, která předznamenávají příští desetiletí”. Server MusicWeb International ji zařadil mezi Nejlepší alba roku 2019: „Jeho klavírní tón je nádherně průzračný, a přesto má v sobě spoustu vřelosti… Tento poslední žák Ivana Moravce může snadno stát vedle Firkušného.“

Mezi Bartošova další CD vydaná Supraphonen patří dvojalbum Beethovenových sólových klavírních děl a Mozartových koncertů s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Beethovenovo album získalo pětihvězdičkovou recenzi v BBC Music Magazine: "vše na této nahrávce je vynikající […] jeho podání Arietty z op. 111 je nevýslovně úchvatné." Také Mozartovy koncerty se setkaly s pochvalnými recenzemi významných kritiků: "Bartošova svěží artikulace a zpěvné legato nejsou nikdy daleko od ducha skladatelových rozjasněných komedií" (The Sunday Times).

Na pozvání Alfreda Brendela se Jan Bartoš objevuje jako sólový interpret na DVD Supraphonu My Musical Life z roku 2021, které oslavuje klavírní legendu u příležitosti jeho 90. narozenin. Alfred Brendel se o hře Jana Bartoše uznale vyjádřil následujícími slovy: "Jan Bartoš je jedním z mých nejpůsobivějších a nejzajímavějších mladých kolegů. Virtuozita se u něj snoubí s hlubokou přemýšlivou muzikálností."

Jan Bartoš je držitelem řady ocenění a stipendií, mimo jiné 1. ceny na soutěži Zaslavsky-Koch (New York), ceny Peter S. Reed Foundation (New York), International Mieczyslaw Munz Award (New York), Rotary Musikförderpreis (Německo), Concertino Praga (Česká republika), Rucorva Trust Award (Nizozemsko) a Schimmel Prize (Německo).

Jan Bartoš je držitelem diplomu Professional Studies na Manhattan School of Music v New Yorku a doktorátu na Akademii múzických umění v Praze. Byl posledním žákem legendárního klavíristy Ivana Moravce. Po studiích v České republice u Martina Ballýho a Miroslava Langera pokračoval ve zdokonalování svého umění v zahraničí pod vedením Alfreda Brendela, Leona Fleishera, Jamese Tocca a Zenona Fishbeina. Absolvoval mistrovské kurzy komorní hudby u Roberta Manna z Juilliard String Quartet a Lawrence Duttona z Emerson String Quartet.

Je zakladatelem a ředitelem Prague Music Performance, inovativního festivalu a instituce, která pořádá koncerty napříč hudebními žánry, mistrovské kurzy, přednášky a rezidenční pobyty. Je také uměleckým ředitelem festivalu Americké jaro a Akademie Ivana Moravce. Jan Bartoš vyučuje klavír a komorní hru na Akademii múzických umění v Praze.

Betlémská kaple patří k nejvýznamnějším pražským památkám. Původní budova kaple z roku 1391, úzce spjatá s reformním hnutím Mistra Jana Husa, byla zbořena. Na tomtéž místě pak byla v 50. letech 19. st. vystavěna její novodobá replika podle projektu významného architekta Jaroslava Fragnera. V současné době slouží Betlémská kaple jako slavnostní aula Českého vysokého učení technického. Kromě slavnostních promocí absolventů školy se zde pořádají i různé kulturní a společenské akce.