Jen ve zpěvu jsme našli sladkou úlevu! Antonínu Dvořákovi v opeře Jakobín splynula česká identita s láskou k hudbě. Umění zpívat dokonce posloužilo jako důkaz češství manželům Bohušovi a Julii, když se vrátili do vlasti.

Manželé Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka v sérii árií z českých oper promění Dvořákův idealistický záměr ve skutečnost. Oba mají bohaté zkušenosti z domácích i zahraničních scén – včetně renomovaného festivalu v Glyndebourne či z Metropolitní opery. Tentokrát se však projdou domácím repertoárem včetně méně hraných kusů: zazní zpěv zlopověstného Lomikara z Kovařovicových Psohlavců, vystoupí Fibichova hrdinka dívčí války Šárka či Dvořákova vášnivá kouzelnice Armida. Chybět nebude ani „největší Čech“ Karel IV. v árii z opery na motivy Noci na Karlštejně. To vše obklopeno nesmrtelnými operami Bedřicha Smetany či Leoše Janáčka až k závěrečné Dvořákově pokloně české hudebnosti.

Orchestr Národního divadla patří k nejstarším orchestrům v České republice. Jeho kořeny sahají do období Prozatímního divadla (1862–1883), kdy se z kapely Karla Komzáka stal v roce 1865 orchestr Prozatímního divadla (Královské zemské české divadlo v Praze).

Na formování orchestru měli vliv první kapelníci Jan Nepomuk Maýr, následně Bedřich Smetana a Adolf Čech. Jako violista působil v orchestru Prozatímního divadla i později světově proslulý skladatel Antonín Dvořák, harfenistou byl Karel Kovařovic, skladatel a šéf opery Národního divadla v letech 1900–1920. Pro potřeby větší budovy Národního divadla, definitivně otevřené 18. listopadu 1883, byl orchestr přičiněním tehdejšího ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta rozšířen o další hráče.

Významnými osobnostmi v čele orchestru byli šéfové opery a dirigenti Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Václav Talich, Jaroslav Vogel, Otakar Jeremiáš, Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc, František Vajnar a Zdeněk Košler. S orchestrem spolupracoval také Richard Strauss, Karl Böhm, Charles Mackerras, Bohumil Gregor, Jiří Kout, Jiří Bělohlávek, John Fiore, z nejmladší generace českých dirigentů Tomáš Hanus, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša.

Orchestr se podílel na světových premiérách oper Bedřicha Smetany (také symfonické básně Má vlast), Antonína Dvořáka (ale např. i jeho kantáty Stabat Mater, Symfonií č. 4 a 8, předeher Karneval, V přírodě a Othello, Slovanských tanců ad.), Zdeňka Fibicha, Leoše Janáčka (Výlety páně Broučkovy) a Bohuslava Martinů (Juliette) ad. Orchestr provedl jako první mimo Rusko opery Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin a Piková dáma nebo poprvé mimo Itálii opery Giuseppa Verdiho Otello a Falstaff.

Orchestr působí při operních a baletních představeních a koncertech v Národním divadle a ve Stavovském divadle. Během zájezdů Národního divadla se orchestr představil nejen v tuzemsku (festivaly Pražské jaro, Smetanova Litomyšl aj.), ale také např. v Německu, Itálii, Španělsku, Nizozemí (Holland Festival), Skotsku (Edinburský festival), Slovensku, Maďarsku, Polsku, Rusku, nebo Japonsku. Orchestr se podílel na nahrávkách Československého a Českého rozhlasu, Československé a České televize, gramofonových firem Esta, Supraphon či Deutsche Grammophon.

Absolvoval Pražskou konzervatoř v oborech klasický zpěv a dirigování. V Národním divadle nastudoval světovou premiéru opery Tomáše Hanzlíka Slzy Alexandra Velikého, Smetanovy Dvě vdovy nebo Mozartovu operu Così fan tutte. Dále zde dirigoval řadu děl českého i světového operního repertoáru (Smetana: Libuše, Dvořák: Rusalka, Janáček: Káťa Kabanová a Její pastorkyňa, Mozart: Figarova svatba, Bizet: Carmen, Verdi: Falstaff ad.).

V sezoně 2013/2014 působil v Národním divadle na pozici hudebního ředitele Opery a jako dirigent nastudoval inscenace Janáčkových oper Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu. V letech 2010–14 byl hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde nastudoval např. Smetanovu Čertovu stěnu, Dvořákovu Armidu, Janáčkovu Její pastorkyni a Věc Makropulos, Wagnerova Lohengrina, Verdiho Falstaffa a mnoho dalších titulů. Spolupracoval s Deutsche Oper am Rhein, působil v Aalto-Musiktheater und Philharmonie Essen, diriguje v Norské opeře v Oslo (Její pastorkyňa, 2022), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Verdi: La traviata) nebo Státním divadle Košice. V roce 2021 v rámci Mnichovského operního festivalu dirigoval v Bavorské státní opeře Dvořákovu Rusalku a s Weinbergerovým Švandou dudákem debutoval v opeře ve Štýrském Hradci. V roce 2022 dirigoval v Bavorské státní opeře Příhody lišky Bystroušky.

Od sezony 2021/2022 je Robert Jindra šéfdirigentem Státní filharmonie Košice, od sezony 2022/2023 také hudebním ředitelem Opery Národního divadla v Praze a hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Sopranistka Kateřina Kněžíková je jednou z nejperspektivnějších pěvkyní své generace. Vedle opery se stále častěji věnuje koncertnímu repertoáru, ve kterém dosahuje úspěchů nejen doma, ale i v zahraničí. Stěžejním repertoárem jsou díla A. Dvořáka, B. Martinů či L. Janáčka a písňová literatura. Je držitelkou ceny Classic Prague Awards 2018 za nejlepší komorní výkon a Ceny Thálie 2019 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Julietta aneb Snář (B. Martinů) na prknech Národního divadla moravskoslezského.

Absolvovala Pražskou konzervatoř a Hudební a taneční fakultu AMU v Praze. V roce 2006 se stala stálou členkou Opery Národního divadla. V současné době zde vystupuje například v inscenacích Rusalka, Cosí fan tutte, Carmen, Její pastorkyňa, Prodaná nevěsta či Příhody lišky Bystroušky.

Představila se publiku na řadě festivalů u nás i v zahraničí (Glyndebourne Opera Festival, MHF Pražské jaro, MHF Dvořákova Praha, NF Smetanova Litomyšl aj.). Má za sebou spolupráci s předními orchestrálními tělesy (BBC Symphony Orchestra, Bamberger Symphoniker, Camerata Salzburg, Česká filharmonie, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, London Philharmonic Orchestra, Mahler Chamber Orchestra, Narodowej Orkiestry Symfonicznej Polskiego Radia, ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Rotterdam Philharmonisch Orkest, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Orchestre Philharmonique de Radio France, Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Tokyo Symphony Orchestra atd.) a s celou plejádou skvělých dirigentů (J. Bělohlávek, S. Baudo, P. Domingo, A. Fisch, M. Honeck, D. Hindoyan, J. Hrůša, O. Lyniv, T. Netopil, J. Nelson, P. Popelka, R. Ticciati).

V roce 2021 vydala u Supraphonu své první profilové album „Phidylé“, které bylo označeno jako „Editor´s Choice“ a „The Best Classical Albums of 2021“ v časopisu Gramophone a získalo prestižní cenu BBC Music Magazine Awards v kategorii „Vocal“. U Radioservisu vydala titul pod názvem „Fantasie“ a „K2“. V září 2024 vydala společně s Jakubem Hrůšou a Bamberger Symphoniker album „Tag und Nacht“ u vydavatelství Supraphon

Rodák z Prahy Adam Plachetka absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Luďka Löbla a následně HAMU.

Roku 2005 debutoval v Národním divadle v Praze, kde od té doby nastudoval role jako Don Giovanni, Figaro (Le nozze di Figaro, Il barbiere di Siviglia), Nardo (La finta giardiniera), Argante (Rinaldo), Guglielmo (Così fan tutte), Přemysl (Libuše) a Vladislav (Dalibor).

Pravidelně vystupuje v Metropolitní opeře v New Yorku (Don Giovanni, L`elisir d`amore, Le nozze di Figaro, Così fan tutte, Rodelinda, Peter Grimes), ve Wiener Staatsoper (La bohéme, Alcina, L`elisir d`amore, Don Giovanni, Le nozze di Figaro, Il barbiere di Siviglia, L`Italiana in Algeri, La Cenerentola, Don Pasquale, I Puritani) a na Salzburger Festspiele (Benvenuto Cellini, Rusalka, Don Giovanni, Le nozze di Figaro, Die Zauberflöte).

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.