11.5.2020, Boris Klepal

IVO KAHÁNEK & JAKUB HRŮŠA: Od začátku jsme tušili, že vznikne senzace

Když v září minulého roku vyšla nahrávka klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, začala okamžitě sbírat vynikající kritiky po celém světě. Společné dílo klavíristy Iva Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a Bamberských symfoniků vybral BBC Music Magazine v listopadu 2019 jako nahrávku měsíce a jeho kritikové ji nakonec zařadili až mezi tři finalisty soutěže BBC Music Magazine Awards. Dvořákův Klavírní koncert a Inkantaci od Martinů podpořili i posluchači a poslali tak prestižní cenu do rukou dvou protagonistů letošního ročníku Dvořákovy Prahy. Právě spojení kritických nominací s hlasováním publika přispívá k mimořádnosti ceny a „úspěch na obou stranách“ je důležitý i pro Kahánka s Hrůšou.

Ivo Kahánek: Pointa ceny časopisu BBC spočívá právě v tom, že kombinuje oba principy, a navíc v poměru, který je dobrý a cenný. První výběr se dělá ze stovek nahrávek za celý rok a přes vícenásobné kritické síto se mezi tři finalisty nemůže dostat nahrávka, která by nebyla skvělá. Teprve potom rozhoduje vox populi.

Jakub Hrůša: Jako interpreti a umělci jsme vděční za každou situaci, ve které máme přímou odezvu od posluchačů. Potlesk je nám všem drahý, ale jinak se k nám dostávají spíš ohlasy kritiků a kolegů z branže, nebo malých skupin posluchačů, které známe. Nemáme ale ponětí o tom, co si o naší práci myslí větší skupiny lidí. Takové vyznamenání, navíc v mezinárodním měřítku, je pak ohromně příjemné a představuje také velkou vzpruhu.

 

Jak moc jste se snažili zapůsobit na veřejnost, aby dala hlas právě vám?

IK: Já jsem pro to v průběhu hlasovacího finále dělal vcelku dost. Na svých sociálních sítích, ale byl jsem také v kontaktu se spoustou institucí, které laskavě a promptně vyhověly mým prosbám o podporu. Hodně tomu pomohl i Jakub s Bamberskými symfoniky. Kritický výběr je naopak neovlivnitelný – BBC Music Magazine je tak korektní, že neznáme ani přibližný počet hlasů, který naše nahrávka dostala.

  Křest nahrávky proběhl v Rudolfinu 9. září 2019 v rámci festivalu Dvořákova Praha.

JH: Hlavní iniciativa v závěrečném tahu na branku byla na Ivošovi, který je také hlavním protagonistou nahrávky. Rád jsem ale po vlastní ose přispěl všude, kde to bylo možné. U Bamberských symfoniků bylo zajímavé sledovat trajektorii jejich vztahu k celému projektu. Od samotného nahrávání, přes finalizaci, až ke košatým recenzím z celého světa a nakonec i k této ceně. Nahrávka se ocitla ve výjimečném postavení a orchestr už během nahrávání pochopil, že vzniká něco opravdu mimořádného. Bamberští symfonikové mají ohromné renomé po celém světě, ale především v Německu a ve střední Evropě, a zasazovali se o to, aby se hlasování o našem projektu rozšířilo. Je to ovšem nutné a pozitivní – kdo zůstane laxní a nic nedělá, ten v takovém typu soutěží nemůže uspět.

 

Ke vzniku kvalitní nahrávky nestačí jen vynikající interpreti, ale musí být perfektně zpracovaná také technicky. Jaký podíl na výsledku má hudební režisérka Michaela Wiesbeck?

JH: Michaela Wiesbeck byla fajnovou spolupracovnicí. Nahrávka vznikala v koprodukci s Bavorským rozhlasem, což je pro Supraphon novinka, ale pro Bamberk samozřejmost. Mnichovští pracovníci znají náš sál a vědí, jak si v něm poradit, takže je to výhodná spolupráce. Michaela s námi pracuje méně často, ale projevilo se to pozitivně v tom směru, že šla do projektu s ohromnou ambicí a stala se integrální součástí našeho týmu. Nahrávku jsme proposlouchávali více než obvykle a od začátku ji provázel zvýšený zájem, jak po zvukové stránce dopadne. Celý proces nahrávání probíhal v atmosféře neomezené vstřícnosti. Nahrávce jsme věnovali mimořádné úsilí a vnímám pozitivně, že všechna vložená láska a um vyústily do skvělého výsledku.

IK:  Zajímavé bylo srovnání s hudebními režiséry u nás. Michaela do práce bez našich dotazů v podstatě nezasahovala. V Čechách jsme zvyklí, že režiséři přicházejí s vlastními náměty, ale tady jsme se museli ptát, zda to či ono je v pořádku. Velice brzo to ale vykrystalizovalo do vzájemného pochopení. Postprodukční etapa byla velmi dlouhá a pečlivá, ani si netroufám spočítat, kolik sestřihů předcházelo vzniku finálního produktu. Myslím, že jich bylo snad pět, zatímco obvykle se dělají jeden až dva. Některé jsem přeposlouchával na studiové aparatuře a jejich technickou kvalitu chválil i nezaujatý kolega zvukař ve slepém testu – to se nestává často. Při studiovém nahrávání Dvořákova koncertu byla ve studiu i moje přítelkyně, která je také klavíristka, takže jsem měl ještě poradní hlas navíc. Dali nám i vlastní komunikátor, abychom nerušili celkovou domluvu s režisérkou.

JH: To bylo velmi hezké. Domlouvali jsme se všichni v jakési angličtino-němčině a do toho zaznívaly ještě české promluvy, které přidávaly závan domova.

 

Proč jste se rozhodli nahrát právě tyto dva koncerty – má vůbec český postklasicistní repertoár v tomto směru dostatek možností, ze kterých si lze vybírat?

IK: Portfolio, které máme k dispozici, je celkem slušné. Je ovšem otázka, co z něj vybrat jako dostatečně reprezentativní položky. S orchestrem jako jsou Bamberští symfonikové a s dirigentem jako je Jakub Hrůša člověk nenatáčí často. Je tedy při zachování národnostního aspektu nutné zvážit také reprezentativnost zvolených skladeb a možnost vyprofilovat se jako sólista. Dvořákův Klavírní koncert a Inkantace od Martinů představovaly kompromis v tom nejlepším slova smyslu. Dvořákův koncert je dílo nesmírně ambiciózní, pianisticky obtížné, a zároveň je solitérem v české romantické hudbě, která nic ani přibližně srovnatelného neobsahuje. Ve 20. století je dostatek materiálu už od samotného Martinů, ale Inkantace je výjimečné dílo. S Dvořákem se dobře pojí v tom smyslu, že je to vlastně symfonie se sólovým klavírem. Zároveň ale kontrastuje formální rozvolněností, je to hudba magická a obtížně uchopitelná. Ve výběru hrály roli jak spojnice, tak kontrasty. Uvažoval jsem také o pátém klavírním koncertu, ale ten je Dvořákovi bližší a méně s ním kontrastuje. Inkantace byla ve své době experimentálnější a je i témbrově zajímavější.

JH: Já jsem se od začátku přikláněl k Inkantaci, protože jsem jí byl vždy fascinován. Tady ale musím připomenout, s jak velkou časovou dotací natáčení probíhalo. To je jeden z hlavních důvodů, proč nahrávka tak dobře dopadla. Shodou okolností jsme s Bamberskými symfoniky hráli v posledních letech hodně Martinů, ale Inkantace je tak zvláštní, že trvalo několik zkouškových dní, než ji orchestr vnitřně vstřebal a přijal. Pokud se shodneme na potřebě netuctových projektů, tak je velký dar, když je můžeme realizovat v atmosféře klidu, hudební materiál zažívat a přivlastnit si ho. My jsme na to čas měli a bylo fascinující pozorovat, jak orchestr hudbu stále více bere za svou. Když Ivo na koncertech přidával z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku, tak se tím celý projekt uzavíral do nádherného celku. Přídavky tvoří jediné chvíle, kdy na pódiu nemám nic na práci, a můžu si hudbu užít jako posluchač.

Diskutovali jste také o místě nahrávání a orchestru?

JH: Při jednom z prvních rozhovorů o tomto projektu jsem trval na tom, že ho musíme dělat v Bamberku, i když to bude dražší. Říkal jsem, že je to můj orchestr, vím, jak reaguje a bude to fantastické. Ivo souhlasil a dodal, že musíme od začátku chtít vytvořit nejlepší nahrávku těch skladeb, jaká existuje. Od začátku jsme do toho dávali maximum a tušili, že vznikne senzace, což se do jisté míry potvrdilo.

IK:  Základním hybatelem byl skutečně Jakub. On řekl, že to bude v Bamberku, a dal projektu časové obrysy. Při nahrávání jsme měli relativně méně času na studiově nahrávaného Dvořáka a více času na živého Martinů. To byla výzva především pro mě, protože Dvořákův koncert je obtížnější. Dostatek času na Martinů byl ale dobrý pro orchestr. Bamberské symfoniky jsem obdivoval od první zkoušky – dokázali tu hudbu vstřebat neuvěřitelně rychle. Martinů jsem zažil s různými orchestry včetně Berlínských filharmoniků a Jakub už řídil v podstatě všechny významné orchestry světa. Na tento repertoár by se ale lepší orchestr než Bamberk těžko hledal. Měkkost jejich smyčců a celkový zvuk skutečně připomíná české základy a vystihuje lyrický podtext i humorné  tóny, které Dvořákův koncert obsahuje.

 

Co je tedy důležité pro interpretaci Dvořáka a Martinů kromě samotného zvládnutí partitury?

JH: Klíčem ke správnému výrazu je schopnost hrát s jistou prostotou, která sluší Dvořákovi i Martinů při vší jejich fantastičnosti. Myslím, že někteří interpreti emoce v Dvořákovi, v Martinů, ale i v Janáčkovi zbytečně našlapávají, až znásilňují. Přitom kombinace procítěnosti a prostoty se mi zdá být pro naši kulturu typická. Důležité pro nahrávku ovšem je, že vznikala s dostatkem času a také v atmosféře klidu – nezaznamenal jsem jediné mrknutí oka na výzvu něco zopakovat, ať už ze strany Iva nebo kteréhokoliv člena orchestru. Toho si na práci v Bamberku cením jako jedné z nejdůležitějších věcí.

IK: U české hudby je důležitá nenucená bezprostřednost, zatímco v dnešní neuvěřitelné vřavě nahrávek vznikl logický trend dávat ze sebe ještě víc. To potom člověka nutí k jistému znásilňování, o kterém mluvil Jakub. Speciálně u Dvořáka to jde proti jeho přirozenosti a způsobu hudebního vyprávění. Možná právě v tom je rozdíl mezi Dvořákovým a Brahmsovým přístupem ke klavírnímu koncertu. Dvořák sice obsahuje řadu virtuózních míst, ale jejich vyznění by mělo být lyrické, někdy možná až roztomilé. To se nedá dohnat investicí do energického projevu – spíš hodně energie nakumulovat a potom nechat hudbu volně plynout.

 

To ale neznamená nedržet se toho, co chtěl skladatel?

JH: Pro nás bylo důležité přistoupit k oběma skladbám maximálně věrně z hlediska partitury. Nenechali jsme se usurpovat ve svých emocích, ale zůstali jsme absolutně čistí z hlediska respektování autorského zápisu. To stojí za zmínku především u Dvořákova koncertu, který se v historii prováděl všelijak. Celá věc vlastně mohla dopadnout tak či onak blbě. Interpret by si mohl říct „teď přesvědčím celý svět, že Dvořákův koncert stojí za stejnou pozornost jako Schumann, Chopin nebo Brahms, tak do toho navalím všechnu interpretační schopnost i ekvilibristiku“. Hrozila také druhá past dnešní interpretace, kdy se člověk upne k nelidsky přesnému, suchému a neinspirativnímu čtení. Tím vznikne něco blízkého k přehrávání počítačovým programem. Pokud je ale na straně všech zúčastněných k dispozici veškerá profesionální výbava, tak je ideální jít nejpřirozenější cestou. Naše nahrávka mě o tom znovu přesvědčila a naplňuje mě to uspokojením. Ivo se s dokonalou noblesou vyhnul i drobným pokušením vylepšovat si Dvořáka a všechny přesvědčil, že to má smysl. U Martinů jsme pak pokračovali stejným směrem.

 

Na Dvořákově Praze bude mít Ivo Kahánek na starosti provedení Dvořákova kompletního klavírního díla, u nějž se o jisté prostotě velmi často mluví. Jak se na to těšíte?

IK: Snem každého interpreta je dostat se k repertoáru, který není zcela neznámý, ale zároveň ještě není nahraný tolikrát, že už k němu nelze nic říct. Tyto podmínky splňuje právě Dvořákovo klavírní dílo beze zbytku, a mnoho z těch skladeb je navíc opravdu takřka neznámých. Mám ambici pomoci je přivést k životu, přestože je mezi nimi mnoho položek, které Dvořák napsal pro domácí provozování nebo za účelem vlastní obživy. Zároveň jsou tam ale věci s velkou uměleckou hodnotou, které se nehrají příliš často – to je případ Poetických nálad nebo Silhouet. Je to repertoár, ve kterém je co objevovat a předvádět publiku. Osobně se také moc těším na výkony mladých pianistů, kteří se vedle mě budou na kompletním provedení klavírního Dvořáka podílet. Všichni zúčastnění si i v dnešní konkurenci mohou činit ambice na to, aby se prosadili. Jsou to neotřelá jména a jejich výkony budou jistě překvapením nejen pro publikum, ale i pro kritiky.

 

Jakub Hrůša letos připravuje pro festival dva koncerty věnované dílu Josefa Suka…

JH: Dvořákova Praha pro mě byla intenzivní i osobně v rámci mapování Dvořákova díla. Mezi nádhernými úkoly, které jsem na ní měl, vypíchnu Svatou Ludmilu, Svatební košile a Requiem. Festival ovšem nemůže hrát pouze Dvořáka a nejpřirozenější je obracet se k tvorbě lidí, kteří s Dvořákem souviseli. Nejlogičtější volbou mezi nimi je Josef Suk – nejbližší žák, příbuzný a opravdový následovník, primus inter pares. Když jsme s Janem Simonem, programovým ředitelem festivalu Dvořákova Praha, debatovali o naplnění tohoto cíle, navrhl jsem soustředit oba koncerty na symfonické dílo – tedy na obě dvě Sukovy symfonie. Někdy totiž uniká pozornosti, že Asrael je Symfonie č. 2, protože ta první se příliš nehraje. Sukova první symfonie je vynikající dílo, které leží ve stínu Asraela, ale řekl bych, že její umělecká kvalita je vyšší než u prvních symfonií Dvořákových. V uvádění Suka budeme pokračovat, protože je to skladatel, který má publiku hodně co nabídnout. Je to úžasný autor a zabývám se jím od absolutoria prakticky neustále. Prosazení jeho díla pokládám za svou misi a vidím s uspokojením, že fantastičtí umělci jako šéfdirigent Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko se toho ujímají také.

IK: Na tvůj absolventský koncert si velmi dobře vzpomínám – Martin Kasík na něm hrál shodou okolností Klavírní koncert od Dvořáka.

JH: Na Dvořákově Praze budeme vedle Suka hrát na obou koncertech Beethovena. Jednak jako reflexi jeho výročí, ale také jako jednotící dramaturgickou linku. K Sukovi, který je vypjatě romantický, nelze přiřadit dalšího vypjatého romantika, to by posluchače emocionálně umlátilo. Z výsledku mám radost, nakonec z Beethovena vycházeli všichni subjektivně tvořící skladatelé, jako byl právě Suk. Zároveň je ale v Beethovenovi také klasičnost a řád, které přispějí k vyznění celé dramaturgie. Považuji to za šťastnou kombinaci a věřím, že všechno proběhne podle plánu.

 

 

 

Alba související s interprety