7.9.2022, Boris Klepal

„Souvislosti jsou důležitější než cvičit deset hodin denně,“ říká houslista Daniel Matejča

Souvisle vyprávěný příběh nebo dokonce pohádku připomíná Danielu Matejčovi Houslový koncert od Petra Iljiče Čajkovského, který bude letos hrát na Dvořákově Praze. Festivalové publikum poprvé přesvědčil o svém talentu před dvěma lety, kdy byl mezi laureáty soutěže Concertino Praga. V červenci přidal ještě vítězství v soutěži pořádané Eurovizí.

Houslista se nedávno vrátil z dovolené v italské části Dolomitů. Na třítisícovém masivu Tofana si užíval ferraty – tedy trasy s jištěním na náročných horských cestách. Poskytly mu dostatek příležitostí k odreagování od běžných starostí i krásné zážitky.

„Nelezu úplně často, nejsem zapálený horolezec, ale je to zajímavý druh relaxace,“ pochvaluje si Matejča, pro nějž spočívala krása výletu také v dokonalé změně starostí, které musel řešit. Celý týden bylo důležité jen to, kde budou všichni spát, případně co budou jíst a pít. „Je to úplně obrácený způsob trávení času než doma, kde se musím rozhodovat, kdy budu cvičit, kdy odešlu písemku, kdy půjdu do školy a podobně,“ usmívá se houslista a pokračuje: „Na horách tvořily hlavní starost tyto ‚zvířecí’ věci, a to mě bavilo.“

Jeho náročnější turistické aktivity akceptuje i profesor Ivan Štraus, u nějž sedmnáctiletý Matejča studuje pražskou HAMU. „Ruce při lezení sice dostávají zabrat, ale jsem opatrný, nehazarduji se životem ani se zdravím a pan Štraus je s tím celkem v pohodě,“ vysvětluje houslista a připomíná, že dobrá fyzická kondice je pro hudebníka velké plus.

 

Hledání správného tónu i souvislostí

Na housle začal hrát už ve čtyřech letech. Kariéra profesionálního houslisty pro něj ale nebyla dětským snem ani otázkou náhlého rozhodnutí či prudkého zlomu v uvažování. „Nestalo se to z minuty na minutu, vše se spíš postupně vyvíjelo,“ líčí houslista, který byl do hry tím více zapálený, čím častěji koncertoval. Nakonec myšlenku na profesionální dráhu přijal jako skutečnost a v současné době už s ní počítá.

S postupem času také zesiloval pocit, kdy si začal užívat nejen základní zvládnutí nástroje, ale schopnost hudbu opravdu interpretovat. Úplné začátky nejsou pro houslisty jednoduché a dětským adeptům trvá poměrně dlouho, než z nástroje vyloudí přijatelný tón.

Vědomí hlubšího ponoru do interpretovaných skladeb nabíralo u Matejči na intenzitě se zvyšujícím se věkem. „Když pan profesor cítil, že už jsem schopen pobrat historické a interpretační souvislosti, tak mi o nich začal nádherně vyprávět,“ vzpomíná houslista, který si postupem času začal potřebné informace zjišťovat sám a využívá je při studiu dalších skladeb. Zároveň ale oceňuje, že jeho pedagog mu obvykle vše vysvětlí ještě lépe.

Souvislosti, v nichž konkrétní skladby vznikaly, studuje Matejča velmi rád a pokládá je za mnohem důležitější než deset hodin cvičení denně. „Když člověk cvičí od rána do večera s pauzami na oběd nebo na večeři a nezná přitom historický kontext ani vliv prostředí, kterému byl skladatel vystaven, tak je výsledek vždy poloviční,“ konstatuje houslista, podle nějž musí interpret skladbu alespoň většinově pochopit.

Pro Matejču to bylo nezbytné také v případě Houslového koncertu č. 1 a moll od Dmitrije Šostakoviče, s nímž letos jako první Čech zvítězil v Eurovizní soutěži mladých hudebníků. Zároveň však připouští, že situaci skladatele v letech 1947–1948 mohl pochopit jen přibližně.

„Pro mě jako sedmnáctiletého kluka je nemožné si představit hrůzy, které se tehdy v Sovětském svazu odehrávaly,“ vysvětluje houslista a s úlevou podotýká, že jeho generace neměla šanci nic podobného poznat. Při čtení knihy Svědectví od Solomona Volkova si byl schopen domýšlet, co Šostakovičovi při kompozici běhalo hlavou, ale skutečnost je pro něj naštěstí nepředstavitelná. „Byla pro mě důležitá jako prostředek k pochopení díla, ale nedokážu v tomto případě pochopit skladatele,“ připouští Matejča.

 

Pohádky a kouzlo domácího prostředí

Žádné ubíjející napětí ani bolestné tenze naopak nevnímá v Houslovém koncertu D dur od Petra Iljiče Čajkovského, který bude hrát na Dvořákově Praze. „Jeho koncert vnímám jako jeden souvisle vyprávěný příběh nebo dokonce pohádku,“ usmívá se houslista, který miluje hudbu 20. století a Čajkovskij je mu tím pádem přece jen poněkud vzdálenější než Šostakovič. „U Čajkovského necítím tak hluboký historický kontext, ale vyrovná to nádhera celého díla,“ vysvětluje hudebník a vůbec se nediví, že právě tento houslový koncert chce hrát každý.

Matejčovi je však velmi blízká historie Rudolfina, kterou vnímal už před dvěma lety, kdy se účastnil soutěže Concertino Praga. „Byla to pro mě obrovská čest a opravdu rád se vrátím,“ těší se Matejča. Koncert v Rudolfinu považuje za jednu z největších poct, které se hudebníkovi z České republiky může dostat. I z toho důvodu pokládá svůj festivalový koncert za akci roku.

Zásadní rozdíl mezi Concertinem Praga a eurovizní soutěží vidí v tom, že druhou událost vysílala televize. „Kamery dokážou člověka rozhodit,“ poznamenává Matejča a dodává, že sál v Montpellier je o něco větší než Rudolfinum, takže měl navíc o něco větší trému. Lépe se mu hrálo v Rudolfinu, kde se cítí doma. Vnímá také obrovskou energii místa i podporu od domácího publika.

Velikost sálu se snaží neřešit a podávat vždy co nejlepší výkon. Ale v čím větším sále hraje, tím lépe se vnitřně cítí. Podíl na tom má také větší zpětná vazba od posluchačů, i když houslista při hraní nemá pocit, že jde především o něj. „Důležitý je skladatel – já jen předávám hudbu, kterou vytvořil. Hlavní postavou koncertu nejsem já, ale autor,“ vysvětluje Matejča jeden z důvodů, proč mu publikum nedělá žádné problémy, i když před nástupem na pódium cítí kus zdravého respektu. Takový adrenalin však pokládá za potřebný a nepředstavuje pro něj žádnou překážku.

Z hudebních stylů, které jsou mu nejbližší, vypočítává Matejča impresionismus, expresionismus a neoklasicismus. Z hudebníků 20. století je pro něj zásadní trio Prokofjev, Šostakovič a Chačaturjan. V lásce má také polského skladatele Karola Szymanowského a z přelomu 19. a 20. století obdivuje hudbu belgického skladatele a houslového virtuóza Eugèna Ysaÿe. Z impresionistů ho nejvíc oslovují Debussy a Ravel.

S úplnou hudební současností se zatím naposledy setkal díky nedávnému střetnutí se skladatelkou Janou Vöröšovou. Ta mu napsala skladbu jako dodatek k nahrávce šesti Ysaÿových sonát, které letos v dubnu natočil pro Supraphon. „Nedávno mi poslala noty, takže jakmile docvičím Čajkovského, vrhnu se na Vöröšovou,“ těší se houslista na dokončení CD, které by mělo vyjít začátkem příštího roku.