15.5.2020, Boris Klepal

Concertino Praga - Mezinárodní úroveň pro velkou tradici

V tomto roce vstupuje Akademie klasické hudby poprvé jako partner a organizátor do rozhlasové soutěže Concertino Praga určené pro mladé talentované interprety. Soutěž se díky tomu vydá z rozhlasových mantinelů na cestu do živějšího koncertního světa. Bude se více prosazovat jako součást aktuálního hudebního dění, stane se tím lákavější pro ty nejlepší talenty – a samozřejmě také pro publikum.

Když Concertino Praga v roce 1966 vznikalo, byli u toho především cembalistka Zuzana Růžičková, skladatel Viktor Kalabis a rozhlasová redaktorka Helena Karásková. Tehdejší Československý rozhlas byl navíc velmi vhodnou soutěžní platformou – rozhlasové vysílání je vcelku nezávislé na státních útvarech a nevadí mu ani ploty na hranicích. Snad ještě důležitější ale byla existence Organisation Internationale de la Radiodiffusion et Télévision – tedy instituce propojující rozhlasové a televizní stanice z východní Evropy, jejímž členem byl i Československý rozhlas (dnes je Český rozhlas členem Evropské vysílací unie, obvykle uváděné pod anglickou zkratkou EBU). Možnost programové výměny a komunikace mezi jednotlivými členskými rozhlasovými stanicemi dávala Concertinu Praga možnost širšího mezinárodního dosahu, bez kterého se i dnes z každé soutěže stává lokální a nepříliš atraktivní podnik. Situace České republiky je v současnosti už
zcela jiná a proměnil se i rozhlas – nejen změnou názvu z Československého na Český, ale především svou pozicí v novém společenském i technologickém kontextu. Jakkoliv je síť EBU stále velmi účinný a podnětný nástroj, význam rozhlasu jako platformy soutěže pro mladé instrumentalisty poklesl. Concertino Praga dosud hodnotilo účastníky podle nahrávek, zatímco v nové podobě se bude o vítězi rozhodovat na finálovém koncertu v Rudolfinu. Úspěch před živou porotou a před publikem je mnohem atraktivnější než očekávání, co se stane s nahrávkou. A nejen to – schopnost předvést své umění při živém vystoupení je pro
úspěšného sólistu nezbytná.

 

UMĚLCI NA STUPNÍCH VÍTĚZŮ
V profilovém rozhovoru s libovolným špičkovým – a koneckonců i méně špičkovým – hudebníkem obvykle nechybí otázka typu „jaké byly začátky vaší kariéry“. Je to pasáž, ve které se pravděpodobně velmi brzy objeví seznam úspěchů v různých soutěžích. Méně už se ale hovoří o tom, k čemu je vítězství či jiný úspěch
v takové soutěži opravdu dobrý. V současnosti by bylo naivní si představovat, že například na prestižní Chopinovu mezinárodní klavírní soutěž ve Varšavě přijede zcela neznámá adeptka či adept, ohromí porotu, zvítězí, a potom už se koncertní nabídky jen hrnou. Takové příběhy se občas předkládají divákům na záběrech ze soutěží typu „libovolná země hledá superstar“, když se porota dojímá nad tím, jak zcela neznámý taxikář zpívá Nessun dorma. A diváci u televize žasnou, jak je možné, že se tento „druhý Pavarotti“ živí kroucením volantu. Na velkých soutěžích pro budoucí profesionály a sólisty je ale situace podstatně jiná.
Umělecké agentury dnes aktivně hledají mladé talenty ještě v předpubertálním věku, pokud se s nimi a s jejich rodiči dohodnou, pečlivě si je pěstují. Hlídají si jejich vývoj, umožňují jim učit se a pracovat, ale také do nich investují peníze a očekávají nějaké výsledky. Kvalitní soutěž pak může být bezpochyby dobrou líhní takových talentů, zvláště když podle nových pravidel Concertina Praga je věková hranice snížená na patnáct, respektive pro dechové nástroje na šestnáct let. Dobrá soutěž ale může být také jistou protiváhou k agenturním zájmům, ke kterým vždy patří na jednom z prvních míst byznys. Prostředí uměleckých soutěží je sice spíš tvrdé než přátelské – ať už se navenek tvrdí cokoliv –, ale přece jen v nich ještě zbývá kousek místa i pro neobchodní zájmy.  

 

PŮL STOLETÍ HISTORIE JAKO VKLAD DO BUDOUCNOSTI
Akademie klasické hudby vstupuje jako partner do soutěže, která má za sebou velkou tradici. K zavedené značce Concertino Praga přibývá podtitul Dvořákova rozhlasová soutěž pro mladé hudebníky, důležité je i mecenášství prostřednictvím Karel Komárek Family Foundation. Název a peníze ale nejsou zdaleka všechno – produkční zázemí instituce, která vytváří festival formátu Dvořákovy Prahy, je nejspíš právě tím příspěvkem, který vyvažuje historickou hodnotu značky. Výčet úspěšných účastníků Concertina Praga vzbuzuje respekt, ale také připomíná, že vytvořit zavedenou značku trvá obvykle desítky let. Concertino má za sebou již přes půlstoletí existence a prošla jím jména, která dnes fungují jako záruka kvality. Zároveň je ale dobré si všimnout, že řada slavných účastníků nebyla absolutními vítězi. Hned v prvním ročníku soutěže uspěl houslista Václav Hudeček, ale musel se spokojit s druhou cenou – v roce 1966 ho totiž předstihl Dmitrij Sitkoveckij. Hudeček si musel počkat na první cenu do příštího roku, kdy se v kategorii klavíristů umístili Dina Joffe a Zoltán Kocsis. Tehdy patnáctiletá Joffe ale získala druhou cenu a stejně starý Kocsis čestné uznání – první cenu si tehdy odnesl ruský klavírista Vladimir Felcman.

  CONCERTINO PRAGA 1967 beseda v Janáčkově síni, Václav Hudeček

UMĚNÍ JAKO CESTA SKRZ ŽELEZNOU OPONU
Jména oceněných soutěžících z prvních dvou ročníků vypovídají o tom, že měřítka Concertina Praga byla od začátku vysoká a úspěch v takové soutěži byl důležitou položkou v profesním životopisu. Druhým signálem, který lze snadno vyčíst, je ale také orientace soutěže na tehdejší „sovětský blok“. Ta byla dílem tehdejší politické situace, ale zároveň také dodávala Concertinu Praga unikátní punc. Pro mladé umělce z východního bloku znamenalo Concertino Praga atraktivní možnost, jak se přiblížit západnímu světu – když ne fyzicky, tak aspoň geograficky. A jejich výkony se díky vysílání Československého rozhlasu také dostaly dál do světa. Ostatně podobnou funkci jako Concertino Praga tehdy pro umělce z komunistického východu plnil festival Pražské jaro, který pro ně byl relativně dostupnou mezinárodní platformou. První umělec ze země, která nebyla satelitem Sovětského svazu, se ale mezi oceněnými Concertina Praga přesto objevil už v roce 1967. Byl to izraelský houslista Juval Jaron, což je o to pikantnější, že v tom stejném roce přerušil takřka celý sovětský blok diplomatické styky s Izraelem v reakci na zahájení šestidenní války. Nejspíš by bylo přehnané tvrdit, že umění zvítězilo nad politikou, ale cestičku skrze mezinárodní krize si přece jen našlo. A nutno připomenout, že konflikty na Blízkém východě tehdy nikdo nebral na lehkou váhu a byly jedním z potenciálních ohnisek třetí světové války, pokud se o ní spekulovalo. Pro samotné Concertino Praga i pro hudbu je ale pozoruhodnější, že Jaron dva roky po úspěchu v soutěži debutoval s Izraelskou filharmonií, jejíž vedení právě v roce 1969 přebíral Zubin Mehta. V roce 1969 se také dočkal ocenění na Concertinu Praga první soutěžící z nefalšovaného Západu, a to dokonce ze Spolkové republiky Německo, které představovalo z hlediska dobové propagandy centrum imperialistického zla v Evropě. Druhou cenu v kategorii smyčcových kvartet získal „západoněmecký“ ansámbl  ve složení Ulrike Fleming, Assunta Kwoka, Brigitte Schmeid a Doris Laidler. Kvarteto složené ze samých dívek nebylo tak výjimečným zjevem, jak by se mohlo na první pohled zdát a Concertino Praga bylo už od prvních ročníků vcelku vyrovnané, i co se týká genderu. Čert ví, kam se potom ona vyrovnanost z „dospělého“ koncertního života ztrácela. V roce 1969 se mezi laureáty Concertina Praga poprvé objevila také předzvěst invaze asijských hudebníků do Evropy. Soutěže se zúčastnilo klavírní duo z Japonska ve složení Shizuka Ishikawa a Mariko Horie, které si odneslo první cenu. O čtyři roky později se objevili také první soutěžící ze zámoří směrem na západ. V roce 1973 si odnesli čestné uznání kanadští klavíristé Louis Lortie a Jon Kimura Parker zvaný familiárně „Jackie“. Oběma tehdy bylo čtrnáct let a zahájili řadu kanadských laureátů Concertina Praga, kterých bylo zatím celkem osmnáct včetně ansámblů – to je pozoruhodné číslo vzhledem k tomu, že z druhé severoamerické země USA se mezi doposud oceněnými neobjevuje ani jedno jméno.

 

ATRAKTIVITA PRO VÝCHOD I ZÁPAD
Především do roku 1989 je ale na první pohled zřetelné, že početní převaha patřila soutěžícím z východního bloku a nejvíc ze Sovětského svazu. Není ani potřeba si to vysvětlovat politickým tlakem – i současné Rusko a postsovětské republiky jsou zdrojem ohromného množství hudebníků, kteří doma nenacházejí či nechtějí hledat uplatnění a vyrážejí na západ. Rusko je v tomto směru vcelku soběstačné a ještě má dostatek zdrojů, aby zásobovalo svět. Počet laureátů Concertina Praga z České republiky a Ruska je ostatně stále přibližně vyrovnaný, i když počet laureátů ze Sovětského svazu do roku 1991 dokonce převyšoval počet oceněných z Československa. Concertino Praga má nyní před sebou další etapu své existence, ve které by se mělo v průběhu budoucích let propracovat na úroveň dnešních soutěží s neoddiskutovatelnou mezinárodní prestiží – podrobněji o změnách s intendantem Akademie klasické hudby Janem Simonem ve velkém rozhovoru. Concertinu Praga zůstává výběr finalistů z nahrávek, ale vyvrcholením soutěže bude jejich koncert v Rudolfinu – teprve tam se na základě živého vystoupení ukáže, kdo je opravdovým vítězem. Koncert navíc bude součástí Dvořákovy Prahy, která finálovému koncertu poskytne rámec velké festivalové události. Soutěžící zkrátka budou muset uspět pod tlakem chvíle a přesvědčit publikum, porotu i sebe, že na velké koncertní pódium nepochybně patří.