1.12.2018, Boris Klepal

DAVID MAREČEK: Česká filharmonie očima ředitele

S generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem jsme se sešli jen pár týdnů před začátkem amerického turné. Mluvili jsme nejen o něm, ale také o unikátním zvuku orchestru a jeho novém šéfdirigentovi Semjonu Byčkovovi. Ten se s Českou filharmonií jel podívat v podstatě domů – už 35 let má občanství USA.

Na dohled je americké turné České filharmonie – kolikrát orchestr za dob vašeho vedení byl v USA a jak se tam těšíte teď?

V době mého působení jedeme do USA teprve podruhé. Nastupoval jsem totiž do České filharmonie společně s Robertem Hančem v roce 2011 a to bylo tři roky po velkém americkém turné, které nedopadlo podle představ orchestru – hrálo se tehdy spíš v horších sálech. Tak jsme se s Jiřím Bělohlávkem snažili vybudovat další turné v roce 2014 na lepší úrovni.
V USA je měřítkem koncert v Carnegie Hall – když ho máte zajištěný, tak už se zbytek turné staví líp. Koncert v Carnegie Hall se podařilo zajistit díky Jiřímu, který tam byl oblíbeným dirigentem. Bylo to velmi vydařené turné, ale až díky tomu, že dopadlo dobře, se začalo stavět letošní turné. To je, co se týká prestiže, ještě o stupeň výš – dvakrát hrajeme v Carnegie Hall a jsou v něm i další prestižní sály, kde jsme dřív nehráli, včetně Kennedyho centra.

 

První koncert České filharmonie dirigoval Antonín Dvořák a bylo to v pražském Rudolfinu – orchestr tam sídlí a koncertuje dodnes. Dvořák byl ale skoro stejně jako v Rudolfinu doma také v USA – cítíte se tam doma i vy?

Cítíme, protože Američané Dvořáka pořád berou za svého a je to vždy první skladatel, kterého chtějí slyšet. Chtějí třeba i Janáčka, ale Dvořák je na prvním místě. S Jiřím Bělohlávkem jsme hráli Novosvětskou, teď se Semjonem Byčkovem je to Sedmá symfonie a Violoncellový koncert. V Americe stále převládá vědomí, že Dvořák je domácím skladatelem, který učil i americké hudebníky. 

 

   

V Kennedyho centru převzala Česká filharmonie Cenu Antonína Dvořáka. Mezi dosavadními laureáty jsou violoncellista Yo-Yo Ma, váš minulý šéfdirigent Jiří Bělohlávek nebo Dvořákův pravnuk, vynikající houslista Josef Suk. Česká filharmonie je přitom tak trochu Dvořákovo dítě – nemrzí vás, že jste cenu neobdrželi jako první?

Nás překvapilo, že jsme tu cenu vůbec dostali, protože bylo pravidlo udělovat Cenu Antonína Dvořáka vždy osobnosti. Ale představitelé Akademie klasické hudby se rozhodli v roce 100. výročí vzniku samostatného československého státu udělit ocenění výjimečně instituci. Bereme to jako obrovskou poctu a nemrzí nás, že jsme nebyli první. Spíš nás to stále překvapuje a těší. 

 

Co se vám osobně v USA nejvíc líbí? Pokud tedy během turné najdete čas vnímat i něco jiného než umělecké, organizační a společenské záležitosti…

Času se většinou moc nenajde a mrzí mě to. Není čas vidět krásnou americkou přírodu, kterou znám jen z televize nebo z internetu. Mám rád Washington, který je z amerických měst snad nejevropštější. Mám také krásné vzpomínky na rok 2014, kdy jsme tam hráli v katedrále na počest Václava Havla a mluvila tam tehdy bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Měla krásný proslov a uvědomil jsem si, jaká je to osobnost i jaká je to profesionálka – to mi u politiků často chybí. Mám rád také New York, což je klišé, které asi řekne každý. Mám ho ale rád doopravdy, je to specifické, živé i přitažlivé město a baví mě se tam třeba jen procházet. V jiných amerických městech člověk naráží spíš na nevyřešenou hromadnou dopravu, mnohaproudé silnice, prostředí mi připadá až nepřátelské vůči chodcům. Počítá se s tím, že každý jezdí autem.

 

Už jsme mluvili o tom, že Česká filharmonie bude na americkém turné hrát hodně Dvořáka, kromě jeho skladeb byla na programu ještě Double for Orchestra Luboše Fišera. Je důraz na Antonína Dvořáka nebo obecněji na hudbu českých autorů cítit i jinde než v USA?

Je to obecný trend, protože naši autoři napsali hodně kvalitních skladeb, které dosáhly světového
věhlasu. Ať už jsou to Dvořákovy symfonie od Sedmé nahoru a Violoncellový koncert, nebo Má vlast Bedřicha Smetany, dále Bohuslav Martinů – od něj především Čtvrtá a Šestá symfonie – a Janáčkova Symfonietta, Glagolská mše a Taras Bulba. Je to naše štěstí i prokletí – hrajeme českou hudbu, protože nejsme například Maďaři, kteří mají na výběr jenom z Bartóka nebo Kodályho a potom se můžou věnovat čemukoliv ze světového repertoáru včetně našeho Dvořáka či Janáčka. Jsme za to bohatství vděční, ale stejně se snažíme do repertoáru na turné vsunovat i jiné autory, aby se z České filharmonie nestal skanzen, kde se hraje jen česká hudba. 

 

Často se mluví o tom, že Česká filharmonie má specifický zvuk, který se vymyká stále uniformějšímu zvuku západních orchestrů. Dovedl byste tu zvukovou originalitu racionálně definovat nebo popsat?

Částečně určitě ano. Orchestr se skládá téměř výhradně z českých hudebníků, i když jsou v něm
i hudebníci ze zahraničí. Většina je ale Čechů, a i když někteří z nich odešli do zahraničí, jako třeba koncertní mistr Josef Špaček, který studoval ve Filadelfii a v New Yorku, tak všichni začínali tady na základních uměleckých školách. Další roli v tom hraje také jazyk, který se vždy promítá do toho, jak člověk zachází s hudební frází. Je známé, že když hrajete francouzskou nebo německou hudbu, tak je dobré se seznámit i s těmi jazyky. Naši hráči vyrůstali ve stejném kulturním prostředí a to se všechno ve zvuku České filharmonie odráží. Potom je tu samozřejmě i generační předávání. Nemám rád, když se prázdně mluví o tradicích, ale když přijde do nástrojové skupiny nový člen, tak ho zkušenější hráči učí hrát způsobem České filharmonie. Na orchestru se nutně projevuje, že se nerozpustil v nějaké multikulturní změti, a jeho identita je pořád slyšet.

 

Co pokládáte za největší úspěchy České filharmonie v době svého působení?

Za největší úspěch pokládám návrat Jiřího Bělohlávka, protože vrátil Českou filharmonii tam, kde vždycky bývala. Potom první americké turné, především koncerty ve Washingtonu a v New Yorku. Považuji za úspěch, že se Česká filharmonie vrátila na všechna významná světová pódia, kde dřív bývala. A jednoznačný úspěch je kontrakt s labelem Decca, protože to je poprvé, kdy český orchestr získal významný kontrakt na symfonie. A za úspěch pokládám i to, že na nás chodí publikum: koncerty máme vyprodané z 95 až 98 procent, což před sedmi lety, kdy jsem nastoupil, nebylo.

 

Máte nového šéfdirigenta Semjona Byčkova. Ten sice s Českou filharmonií pravidelně pracoval, ale teď bude jeho působení ještě intenzivnější. Jaká změna hudebního směřování s ním Českou filharmonii čeká?

Chceme využívat jeho silných repertoárových stránek, což je především ruská hudba. Určitě Čajkovskij, jehož symfonie se Semjonem Byčkovem natáčíme, a patrně to bude i Šostakovič a také trochu Rachmaninov. Rozhodně to ale bude také Mahler, kterého chceme se Semjonem Byčkovem provést a nahrát komplet. Byčkov je dirigent romantického a pozdně romantického charakteru, takže je to i německá hudba – Johannes Brahms nebo Richard Strauss patří k autorům, které Semjon Byčkov dělá velmi dobře, se zaujetím a po celý život. Na druhé straně on sám chce proniknout víc do české hudby. Nikdy nedirigoval Mou vlast, kterou si ale zamiloval a už si ji zařadil i do zahraničních vystoupení, aby ji mohl v roce 2019 dělat poprvé také s Českou filharmonií. Chystáme s ním i Dvořákovy symfonie a velká vokální díla: Stabat Mater, Requiem i Rusalku. Nečekáme ale od něj, že se stane specialistou na českou hudbu, protože by byla škoda nevyužít jeho schopností v jiném repertoáru. A taky tu máme dva hlavní hostující dirigenty Tomáše Netopila a Jakuba Hrůšu, kteří budou pokračovat v repertoáru, který s orchestrem hrál Jiří Bělohlávek.

 

Semjon Byčkov byl iniciátorem objednávek skladeb současných skladatelů, je jich celkem čtrnáct a z toho devět českých. Takže to je další rozšíření repertoáru, ale zároveň i kontinuita „českého hraní“…

Ano, Semjon Byčkov považuje za přirozenou věc, že orchestr musí objednávat nové skladby a musí vznikat nová hudba, protože nemůžeme předpokládat, co se z ní potom udrží, a co zase ne. Důležité je, aby nové věci přicházely. Zahraniční autory vybíral především Semjon Byčkov a jsou to skladatelé, kterým věří a má s nimi zkušenosti. České autory jsme vybírali s uměleckou radou, takže to byl průnik názorů šéfdirigenta a hudebníků. Doufám, že v tom budeme pokračovat, protože těmi devíti objednávkami jsme zdaleka neobsáhli celé spektrum, které se u nás dá slyšet a vytvořit.

 

Zatím jste ho asi neobsáhli, ale pro začátek je to dobrý profil aktuálního stavu české hudby několika posledních desetiletí. Nicméně o objednávkách skladeb současných autorů pro Českou filharmonii mluvil už v roce 2004 Zdeněk Mácal, i když hodně opatrně. Semjon Byčkov tedy dodal jen poslední impulz věci, která byla na spadnutí, nebo realizaci bránilo něco jiného?

Role Semjona Byčkova v tom byla rozhodně iniciační. Jiří Bělohlávek chtěl objednávat nové skladby, ale kvůli své nemoci už neměl energii, aby to dotáhl do konce. A když jsme s kolegy
v roce 2011 nastupovali do České filharmonie, tak tam rozhodně nebyl žádný koncept, že se bude objednávat soudobá hudba. Orchestr byl naopak vůči soudobé hudbě spíš ostražitý, protože když hrával soudobou hudbu na festivalu Pražské premiéry, který založil Václav Riedlbauch, tak ta koncentrace nové hudby způsobovala určitý odliv publika a orchestr nechtěl hrát před poloprázdným sálem. Ale tím, že se soudobé premiéry začlení do běžných abonentních
koncertů, tahle obava padá a rázem je z toho zajímavý projekt.

Jste klavírista, vystupujete koncertně, spolupracujete s basistou Janem Martiníkem. Odráží se to nějak v práci uměleckého manažera, když je sám aktivní hudebník?

Já doufám, že ano. Jednak připravuje projekty a jednotlivé sezony tak, jak by sám chtěl, aby vypadaly. Takže i když máme uměleckého šéfa a uměleckou radu, kteří jsou za to zodpovědní, tak je pro mě ta umělecká stránka strašně důležitá a je na prvním místě. Potom je tu určitá relaxační funkce, která dodává rovnováhu manažerské práci. A poslední bod je ten, že vím, jak se muzikant cítí na pódiu – to manažer hodně rychle zapomíná. A když si potom jednou projde tu cestu od dveří ke klavíru na pódiu Rudolfina, tak na něj padne hrůza z toho posvátného sálu a uvědomí si, že to hudebníci z orchestru zažívají třikrát týdně. A my přitom chceme pokaždé špičkový výkon. Nejde o to, že by se kvůli tomu moje nároky na výkony orchestru snížily.
Když ale něco prosazujete s vědomím, jak je obtížné toho docílit, tak s těmi lidmi zacházíte úplně jinak.

 

Co Česká filharmonie v současné době nemá, případně co jí chybí, a potřebovala by to – klidně i něco z oblasti zbožných přání?

Potřebovala by toho hodně a dost věcí jí chybí, i když na druhé straně hodně věcí má – takže nechci, aby to vyznělo jako stížnost. Orchestr prosperuje a těší se podpoře ministerstva kultury i soukromých sponzorů. Jednoznačně nám chybí sál, protože sezonu jsme zahajovali Mahlerovou Druhou symfonií a museli jsme rozšiřovat pódium na úkor míst v sále. A všichni, kdo na koncerty České filharmonie chodí, vědí, že kubatura Rudolfina na tyto velké symfonické Mahlery, Strausse, Stravinské nebo Šostakoviče není stavěná. Takže potřebujeme moderní sál. Z kategorie reálnějších přání chybí soustavná podpora státu zahraničním zájezdům – to neříkám jako stížnost, protože o tom jednáme s ministerstvem kultury dlouhodobě a myslím, že časem dospějeme k dohodě. Jde o to, aby filharmonie mohla dělat rezidenční výjezdy – aby nemusela hrát každý den v jiném městě, ale mohla udělat ucelený program tří koncertů, které obsáhnou třeba ucelený profil české hudby se Smetanou, Dvořákem, Janáčkem a Martinů. A takový program by pak mohla uvést třeba v Paříži, ve Vídni, v Tokiu a v New Yorku, protože tímto způsobem jezdí špičkové orchestry a dopad jejich vystoupení je potom úplně jiný. A z oblasti zbožných přání je to, aby Česká filharmonie měla svůj mládežnický orchestr a vzdělávací program a vychovávala tak budoucí členy nejen pro sebe, ale i pro jiné orchestry. To je vize, se kterou chceme dlohodobě pracovat, i když nevím, jestli se naplní. U prvních dvou přání, která se týkají sálu a podpory zájezdů, doufám v úspěšné řešení.