9.12.2019, Boris Klepal

Stříbrný hlas pro celý svět

Akademie klasické hudby letos udělila Cenu Antonína Dvořáka sopranistce Gabriele Beňačkové – ta si ji ovšem svými uměleckými výkony pomyslně rezervovala už mnoho let dopředu. Tradiční skleněné violoncello od firmy Moser převezme na koncertě 21. prosince 2020 v Rudolfinu.

Když chce dát německy mluvící člověk najevo, že mluví o někom unikátním a nezaměnitelném, vloží před jeho jméno určitý člen: der Caruso, die Callas, der Pavarotti. Jistě by se našlo nemálo lidí, kteří by se stejnou samozřejmostí řekli „die Beňačková“. Vynikající slovenská sopranistka je už mnoho let doma v České republice, ale díky svému umění může nazývat domovem vlastně celý svět. Její největší pěvecká sláva spadá do sedmdesátých až devadesátých let dvacátého století, ale po delší umělecké pauze se v roce 2012 úspěšně vrátila na scénu. S ní se navrátil do operních divadel a na koncertní pódia také jeden z nejkrásnějších sopránů posledního půlstoletí.

Když nastoupila mladá slovenská sopranistka v roce 1970 do pražského Národního divadla, působila jako zjevení, na které se jen těžko zapomíná všem, kdo byli u toho. Bylo jí třiadvacet let, měla nejen krásný hlas, ale taky s ním už velmi dobře zacházela. Výšky jí svítily jako stříbro a zpívala Natašu v Prokofjevově opeře Vojna a mír – podle pamětníků z ní už tehdy na dálku sálalo také nemalé sebevědomí. Role Nataši jako by předznamenala nejen schopnost Beňačkové zpívat zdánlivě bez námahy i nejobtížnější partie, ale také její spojení se slovanským repertoárem. Její hlas i zpěv ovšem fungovaly univerzálně a velice brzo si jí všimly i zahraniční scény.

 

SLOVANSKÝ HLAS PRO SVĚTOVÝ REPERTOÁR

Lesklý, lyrický soprán se slovanskou slzou, který stoupá do výšek s neuvěřitelnou lehkostí. Přibližně takto zní obvyklá charakteristika hlasu a zpěvu Gabriely Beňačkové, jejíž pěvecká kariéra patří k těm nejzářivějším, které zrodilo Slovensko ještě jako součást jednotného státu. Pro svět je Beňačková definiční představitelkou Mařenky v Prodané nevěstě, velkých ženských rolí v operách Leoše Janáčka a titulní hrdinky v Dvořákově Rusalce.

Její nahrávka Prodané nevěsty pod vedením dirigenta Zdeňka Košlera je pokládána za klíč k moderní interpretaci nejpopulárnější opery Bedřicha Smetany. Kromě Beňačkové a jejího slovenského Jeníka Petra Dvorského se na ní podíleli také basista Richard Novák a Česká filharmonie – tedy dva pozdější držitelé Ceny Antonína Dvořáka z let 2016 a 2018. „Richarda Nováka mám velmi ráda jako člověka a znamenitého pěvce, který zpívá ještě dnes,“ podotýká k tomu Beňačková, „užili jsme si spolu spoustu představení i koncertů a jsem moc ráda, že je také zaslouženě mezi oceněnými.“

Gabriela Beňačková se narodila 25. března 1947 v Bratislavě, hudbě se věnovala od dětství. Zpívala v dětském sboru Československého rozhlasu v Bratislavě, později studovala zpěv na konzervatoři v Bratislavě a v Žilině a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Členkou opery Národního divadla v Praze se stala v roce 1970.

Brzy se vypracovala mezi přední sólistky souboru, ale paralelně s domácími úspěchy se rychle rozběhla také její velká zahraniční kariéra. Beňačková se stala členkou Bavorské státní opery a Vídeňské státní opery, kde byla jednou z jejích velkých rolí Maddalena v opeře Andrea Chénier. Titulní roli ztvárnil Plácido Domingo, s nímž tvořila Beňačková vynikající pěveckou dvojici. K jejich společným kreacím patřili také Otello a Desdemona v opeře Giuseppe Verdiho – tak je mnohokrát viděla i Metropolitní opera, kde byla Beňačková také obdivovanou představitelkou Káti Kabanové. Tuto Janáčkovu operu později natočila pod taktovkou Charlese Mackerrase.

V Metropolitní opeře, ve Vídeňské státní opeře i v dalších velkých divadlech ale Beňačková zanechala velkou dvořákovskou stopu jako strhující představitelka Rusalky. Její ztvárnění role je na nahrávce zaznamenáno třikrát – jednou pro film, jednou s Českou filharmonií a jednou z Vídně. Obě audionahrávky diriguje Václav Neumann a na první z nich se Beňačková opět potkala s Richardem Novákem v roli Vodníka. Beňačková se objevuje také na Neumannově kompletu symfonií Gustava Mahlera. Sopránové party v Dvořákově Requiem a Stabat mater zpívala a natočila pod taktovkou Wolfganga Sawallische.

 

RUSALKA VE VÝBORNÉ SPOLEČNOSTI

„Mám velikou radost, děkuji,“ reagovala Beňačková na udělení Ceny Antonína Dvořáka, „myslím, že by byl Antonín Dvořák se mnou spokojen, jak jsem jeho díla prezentovala po celém světě.“ Pěvkyně k tomu ještě dodává, že si velice váží všech, kdo již ocenění dostali. Cítí se mezi nimi ve výborné společnosti a za ocenění je nesmírně vděčná.

Cena Antonína Dvořáka se uděluje za mimořádnou propagaci a popularizaci české klasické hudby v České republice i v zahraničí. U Beňačkové je tato věc nesporná, ale navíc podtržená tím, že jednou z jejích erbovních rolí byla Rusalka. Až se někdy zdá, že poněkud zastiňuje všechno ostatní, což ale pěvkyně popírá: „Určitě ne. Užila jsem si této krásné Rusalky požehnaně, byla to jedna z mých nejoblíbenějších rolí, a zároveň jsem milovala i ty ostatní.“

V souvislosti s Gabrielou Beňačkovou a Dvořákem je ale potřeba vždy připomenout také její společné album s Rudolfem Firkušným, kde je víc než polovina z devětadvaceti písní právě od Dvořáka. Písňové recitály patřily k umělecké kariéře Beňačkové stejně jako opera. „Mívala jsem písňový recitál skoro každý rok,“ vzpomíná pěvkyně, „patřilo to k mé operní práci. A spolupráce i nahrávka s Rudolfem Firkušným byla úžasná, nezapomenutelná. Byl to famózní klavírní mistr.“

Tenorista Luciano Pavarotti nejednou zmiňoval, kolik se toho naučil od sopranistky Joan Sutherland, se kterou jako její pěvecký partner zahájil cestu ke své pozdější slávě. Důležitost kontaktu se špičkovými kolegy zdůrazňuje i Beňačková: „Obdivovala jsem Lucianův přenádherný hlas a krásnou, přirozenou hlasovou techniku. Každé představení s ním jsem si užila. Ale kromě něho jsem byla obklopena špičkovými pěvci ve všech hlasových oborech. Pečlivě jsem všem naslouchala a jejich techniku srovnávala se svou. Moc jsem se od nich naučila.“

Operu snad od začátku její historie provázejí nářky nad úpadkem pěveckého umění. V současné době tomu není jinak, a navíc je dnes možné začít vytahovat staré nahrávky jako důkaz, že pěvcům minulosti se ti dnešní nevyrovnají. „Naše celosvětová operní éra byla špičková a už nikdy taková nebude, to je fakt,“ konstatuje Beňačková, ale dodává, že přicházejí vždy nové éry a také v současné rychlé době působí opět mnoho kvalitních a vynikajících pěvců. Navíc je sama fanouškem nové mladé generace. „Nemyslím si, že by byl ve světě úpadek opery,“ uzavírá Beňačková optimisticky, „opera jde dál a velmi ráda mladým pomáhám a předávám zkušenosti.“

 

HLAS, KTERÝ NENÍ VIDĚT

Poněkud bizarní kapitolou v kariéře Gabriely Beňačkové jsou její filmové role – velmi často se totiž stávalo, že se z plátna či obrazovky ozýval pouze její hlas. V zahraničí se v této souvislosti velmi často připomíná slavný film režiséra Bruce Beresforda z roku 1989 Řidič slečny Daisy, kde se ozývá „Píseň o měsíčku“ z Dvořákovy Rusalky – pochopitelně se jedná o nahrávku Gabriely Beňačkové. V psychologickém thrilleru The Fear Inside režiséra Leona Ichasa zpívá Beňačková árii „Vissi d’arte“ z Pucciniho opery Tosca – opět je ale slyšet pouze její hlas z nahrávky.

O něco dále se hlas Gabriely Beňačkové dostal ve filmech, kde zpíval ústy jiných herců. Nejznámějším případem je patrně film režiséra Jiřího Krejčíka Božská Ema. Beňačková v něm propůjčila svůj hlas herečce Božidaře Turzonovové, která ve snímku z roku 1979 ztvárnila sopranistku Emu Destinnovou. Volba Beňačkové jako hlasu pro nejslavnější pěvkyni české historie se nabízela zcela jednoznačně a v tomto případě lze také velmi snadno pochopit, proč byla role svěřena herečce a dabing se postaral pouze o její pěvecké části.

Zcela nepochopitelné to ovšem je u filmového ztvárnění Janáčkovy opery Její pastorkyňa, které v roce 1983 natočila režisérka Eva Marie Bergerová. Byla to doba, kdy ještě vznikaly podivné hybridy, které spojovaly studiovou nahrávku opery s postavami v podání filmových herců. Bergerová použila nahrávku dirigenta Františka Jílka, kterou natočil se souborem brněnské opery a vynikajícími sólisty té doby. Roli Jenůfy zpívala naprosto fantasticky Gabriela Beňačková, ale osobně se ve filmu neobjevila – místo ní předstírala zpěv Veronika Žilková.

Je to tím nepochopitelnější, že Beňačková byla tehdy pro Jenůfu zcela přesvědčivá i zjevem a jako vesnickému děvčeti jí to neuvěřitelně slušelo. Mohl se o tom přesvědčit každý, kdo ji viděl jako Mařenku v Prodané nevěstě – aktuální televizní inscenace už byla dva roky na světě a režisér František Filip do ní obsadil nejen Gabrielu Beňačkovou, ale také Petra Dvorského i další účinkující, kteří své role opravdu zpívali.

Oba dva slovenští pěvci se osobně neobjevili dokonce ani ve filmové inscenaci Rusalky, kterou v roce 1977 natočil režisér Petr Weigl. Ten do svých ztvárnění oper rovněž obsazoval většinou filmové herce a zvukovou stopu dodával z hotové nahrávky. Beňačková s Dvorským tehdy byli v ideálním věku třiceti a dvaceti šesti let, byli mladí a vypadali adekvátně ke svým rolím. Jejich plnokrevné a nádherně rezonující hlasy ale zněly z úst Magdy Vášáryové a Milana Kňažka. „Božská Ema“ Božidara Turzonovová se v této inscenaci objevila jako Cizí kněžna.

Veselou kapitolu v kariéře Gabriely Beňačkové coby neviditelné zpěvačky tvoří její podíl na sci-fi komedii Tajemství hradu v Karpatech, kterou v roce 1981 natočil režisér Oldřich Lipský. Zatímco o dva roky dříve propůjčila Beňačková hlas historické operní divě Destinnové, v Lipského filmu nadabovala herečku Evelynu Steimarovou v roli fiktivní operní superstar jménem Salsa Verde. Když tato „slabá primadona“ vystupovala se svým filmovým partnerem, hrabětem Téléke z Tölöke, člověk mohl jen litovat, že není ve skutečném divadle, kde by zpívala živá Gabriela Beňačková. Třeba roli Elsy ve Wagnerově opeře Lohengrin, která je ve filmu také zparodovaná. Andělsky nevinná hrdinka by byla pro hlas Beňačkové jako stvořená. Později by pro ni byla stejně ideální role stárnoucí Maršálky ve Straussově opeře Rosenkavalier: sama pěvkyně si jednou posteskla, že ji tato role minula.

 

VELKÁ MINULOST A PŘESVĚDČIVÝ NÁVRAT

Pro ohlédnutí za kariérou Gabriely Beňačkové jsou ovšem mnohem důležitější role, které jí neunikly, a navíc jsou také zaznamenané na nahrávkách. Beňačková byla ceněná nejen v českém a slovanském repertoáru, byla zkrátka vynikající pěvkyní pro lyrické role. Zpívala Mimi v Pucciniho Bohémě či Markétu v Gounodově Faustovi i Boitově Mefistofelovi. Partnery jí byli špičkoví světoví pěvci 70. až 90. let.

Kolem roku 1997 se začala stahovat z uměleckého života a zdálo se, že její pěvecká kariéra definitivně končí. V roce 2012 ale vystoupila na festivalu v Salcburku jako Hraběnka de la Roche v opeře Bernda Aloise Zimmermanna Vojáci. V roce 2018 nastudovala překvapivě roli Kabanichy v Janáčkově Káti Kabanové – v roli Kátiny tyranské tchyně Beňačkovou vidělo publikum neapolského Teatro San Carlo.

Album s písněmi Dvořáka, Janáčka a Martinů, které natočila v roce 1994 s klavíristou Rudolfem Firkušným, bylo nominováno na cenu Grammy. V současné době je prezidentkou Mezinárodní pěvecké soutěže Gabriely Beňačkové. Je komorní pěvkyní Bavorské a Vídeňské státní opery, a držitelkou medaile Za zásluhy a Řádu bílého dvojkříže. Cena Antonína Dvořáka jí patří jako vynikající a stále aktivní umělkyni.