30.8.2023, Boris Klepal
Zásadním úkolem Igora Levita se zdá být překračování mizejících hranic. Není u něj jasné, kde končí umění a kde začíná komerce. Zda je více klavírním virtuózem nebo občanským aktivistou. Jeho přítomnost na sociálních sítích se dotýká seriózní žurnalistiky i obratné sebeprezentace.
„V obleku se cítím o patnáct let starší a o dvacet kilo těžší,“ poznamenává klavírista. Možná jako jediný nedodrží dress code svého pražského koncertu, kde vystoupí společně s Vídeňskými filharmoniky a Jakubem Hrůšou. Formality nepokládá za důležité – navzdory tomu se však dokázal prosadit do úzké špičky natolik formálního světa, jaký představuje klasická hudba. Jakkoliv jsou jeho občanské aktivity přijímány různě, jeho hra na klavír odzbrojuje veškerou kritiku. Na Levitově hudební výjimečnosti se shodují snad všichni bez rozdílu.
Klavírista si vytváří vlastní mediální obraz, který sice intenzivně komunikuje s publikem, ale zároveň velmi chytře nabízí přesně odměřené informace. Naprostým tabu je při tom jeho soukromí: ani v takřka dvouhodinovém filmovém dokumentu se o jeho rodinném zázemí či vztazích nedozvědí diváci vůbec nic. Jedinou přiznanou osobou, která k němu má přece jen blíž, je srbská performerka Marina Abramović.
Sám sebe Levit charakterizuje jako občana, Evropana a teprve potom jako klavíristu. Jakkoliv je za jeho hudebními schopnostmi ohromné množství práce, bere Levit přinejmenším stejně vážně i své občanství. Jeho venkovní koncert v rámci ekologické demonstrace proti kácení lesa Dannenröder v německém Hessensku vzbudil ohromný ohlas a potvrdil Levitova vlastní slova, že nechce být tím, kdo jen mačká klávesy klavíru.
Když roku 2019 spáchal neonacista Stephan Balliet smrtící útok před synagogou v německém městě Halle, Levit využil své účasti na předávání prestižní Beethovenovy ceny, aby se vyslovil proti pravicovému extremismu a antisemitismu. Sám musel později čelit výhružkám smrtí a vystupoval s ozbrojenou policejní ochranou. Jeho aktivistická činnost vyvolává množství sympatií i útoků. Zároveň ale přitahuje pozornost k Levitovi samotnému, který své fanoušky umí zásobovat i vcelku banálními informacemi a vytvářet z nich společně s vážnými tématy součást svého osobního obrazu. Levit nepropaguje žádné prestižní značky, je prestižní značkou sám o sobě.
Je si při tom ale vědom i omezeného dosahu, který má samotná hudba bez dalších souvislostí. „Podívejte se na Luisu-Marii Neubauer, která ve svých čtyřiadvaceti letech vedla školáky při protestech upozorňujících v Německu na rizika změny klimatu,“ uvádí klavírista jako příklad a pokračuje: „Nemohu se srovnávat s tím, jaký dosah měla ona a Greta Thunberg v celosvětovém měřítku a jak obě zvýšily povědomí o klimatických změnách. Luisa Neubauer našla jazyk pro celou generaci, inspirovala ji k politické angažovanosti a nemusela kvůli tomu být ani členkou parlamentu.“
Levitův klavírní repertoár je velmi široký. Výjimečné místo v něm však zaujímají Ludwig van Beethoven, jehož kompletní sonáty klavírista nahrál před čtyřmi lety, a Johann Sebastian Bach. V poslední době se Levit pouští intenzivněji do třetího z velkých „B“ hudební historie, jímž je Johannes Brahms. S jeho hudbou také přijede v září do Prahy.
„Brahmsův druhý klavírní koncert není ani trochu ponurý, vysloveně si ho užívám,“ usmívá se Levit a pochvaluje si komorní atmosféru skladby, která je zároveň zábavná jako lidový tanec. „Připomíná mi procházku po horských pastvinách v rakouských Alpách, při které si prozpěvujete a máte při tom v puse květinu,“ sahá klavírista po odlehčeném přirovnání. Nezastírá při tom velmi dramatický náboj druhé věty, ale hned připomíná, že celek není zdaleka tak existenciální jako První klavírní koncert.
Zároveň ale na oko lituje, že si sám jeho hudbu nikdy neužije v povznášejícím uvolnění jako posluchači. Brahmsův druhý klavírní koncert je podle něj velmi komplikovaně napsaný a stejně tak je obtížné ho zahrát. „Neprožiji při něm jako klavírista ani jednu bezstarostnou chvilku,“ stěžuje si naoko Levit.
O šířce Levitova hudebního i myšlenkového záběru svědčilo padesát domácích koncertů, které streamoval z Berlína v době koronakrize. Představil jejich posluchačům nejen důvěrně známé autory, ale také hudbu amerického avantgardisty Mortona Feldmana a ve dvacetihodinovém maratonu surrealistickou kompozici Vexations od francouzského skladatele Erica Satieho.
Součástí Levitova hudebního hledání i občanského aktivismu se stala nahrávka variací na píseň Nothing Else Matters od americké thrashmetalové skupiny Metallica. Aranžoval je Fred Hersch, kterého Levit pokládá za jednoho z nejlepších klavíristů současnosti a jehož křehké uvažování přeneslo metalovou baladu do úplně jiných dimenzí. Výtěžek z prodeje nahrávky Levit věnoval nadaci All Within My Hands Foundation, kterou založili členové Metallicy na podporu vytváření udržitelných komunit, vzdělávání jejich pracovních sil, na boj proti hladu a na podporu lokálně prospěšných aktivit.
„V okamžiku, kdy jsem dostal pozvání k účasti na tomto projektu, mi moje intuice napověděla, že musím zavolat právě Herschovi,“ vysvětluje Levit svou volbu kolegy, s nímž se i osobně spřátelil. „Fredovi jsem zavolal, protože jsem chtěl z Nothing Else Matters vytěžit něco rapsodického, což se mu dokonale povedlo,“ vzdává Levit hold Herschově práci, který převedl rockocou píseň do takřka pohádkového vyprávění. „Jeho verze je hodně blízko nadčasovému, hřejivému a srdečnému pocitu, který se mě zmocní pokaždé, když tu píseň slyším,“ hovoří zasněně Levit.
Jeho vztah k Metallice není tak překvapivý, jak by se mohlo zdát. Kromě klavíru chtěl kdysi hrát i na kytaru a neskrýval své nadšení, když pro sebe objevil bluesového klasika Muddyho Waterse.
V dokumentu Igor Levit: No Fear, věnovaném nahrávání kompletu Beethovenových sonát, hovoří klavírista často o věcech, které si nepamatuje. Patří k nim jeho dětství v Rusku, odkud se s rodiči odstěhoval v osmi letech. Stejně tak si nevzpomíná, jak dokázal odehrát 108 koncertů během jednoho roku či jaké bylo jeho vystoupení před několika hodinami.
„Žiji pouze současností a budoucností,“ poznamenává k tomu stručně Levit a dodává, že také nikdy neposlouchá svoje staré nahrávky. Důležitější než přemýšlení o minulosti jsou pro něj aktuální události a postoje, které by k nim i hudebníci měli zaujmout.
„Udržovat si od nich odstup se mi zdá nesnesitelně arogantní a falešné. Pokud se můžete věnovat hudbě a třeba při tom dosáhnout i opravdového úspěchu, má na tom zásluhu také společnost, ve které dnes žijeme,“ uvažuje klavírista o podmínkách, které umožňují hudebníkům soustředit se na jejich práci. Pokud někdo tvrdí, že se nestará o politiku a zajímá ho jen hudba, Levit se s takovým postojem jen těžko ztotožňuje a je pro něj těžké brát jej vážně. Takovým lidem vzkazuje: „Dlužíte této společnosti strašně moc, nedělejte, jako by se vás to netýkalo.“
2. 12. 2022
25. 8. 2023
