6.8.2024, redakce
Pražské Výstaviště k sobě přitáhlo pozornost celého světa a Gustav Mahler zároveň pocítil vzácnou chvíli štěstí. Festival Dvořákova Praha letos zopakuje světovou premiéru jeho Sedmé symfonie za účasti České filharmonie, Bamberských symfoniků a dirigenta Jakuba Hrůši.
Dojít pěšky z Rudolfina do Státní opery, v níž kdysi sídlilo Nové německé divadlo, trvá slabou půlhodinu pohodlné chůze. Mezi domovy České filharmonie a německého operního orchestru však dříve ležel celý vesmír předsudků, národnostní nesnášenlivosti, soupeření i běžné konkurence na pražském uměleckém trhu. Národnostní i uměleckou rivalitu se však přece jen povedlo překonat při společném provedení světové premiéry Sedmé symfonie od Gustava Mahlera.
Koncert Spojeni Mahlerem se uskuteční na prostranství před Průmyslovým palácem, který byl postaven u příležitosti Jubilejní zemské výstavy v roce 1891.
Současný remake spojení obou těles, k němuž došlo roku 1908 na Jubilejní výstavě v Praze, vypovídá o dlouhé cestě, kterou Evropa urazila takřka za sto dvacet let. Češi i Němci v nich zažili dvě světové války. Oba národy prošly císařstvím, pokusy o demokracii a různými typy totalitních režimů až k pádu Berlínské zdi i železné opony.
Hudebníci z německé opery museli v rámci poválečného odsunu odejít z Prahy a stal se z nich základ dnešních Bamberských symfoniků. V jejich takřka osmdesátileté, ohromně pěstované tradici pokračuje jako šéfdirigent už osmý rok Jakub Hrůša. Česká filharmonie se dnes počítá mezi nejlepší orchestry na světě, Hrůša je jejím hlavním hostujícím dirigentem a zároveň také nastupujícím šéfem londýnské královské opery Covent Garden – jednoho z nejsledovanějších divadel světa.
Myšlenka zopakovat mahlerovskou premiéru, která přitáhla k Praze pozornost světové veřejnosti, vznikla už v časech Hrůšových začátků s Bamberskými symfoniky. „Překvapilo mě, jak velká byla tehdy participace německých muzikantů,“ líčí dirigent impuls k vytvoření unikátní současné události. Sám se při ní postaví na místo autora, který první provedení své novinky řídil. Navíc přibližně v místě, kde se ostře sledovaná a pro Mahlera vzácně úspěšná premiéra odehrála. Všechny okolnosti dávají koncertu náboj, který se jen tak nezopakuje.
Rezidenční umělec Dvořákovy Prahy 2024, dirigent Jakub Hrůša, stane v čele spojených orchestrů České filharmonie a Bamberských symfoniků.
„Sám jsem na výsledek zvědavý, protože nemohu dopředu říci, jaký charakter budou spojené orchestry mít,“ poznamenává Hrůša a pochvaluje si i nezvyklé místo na Výstavišti. „Kdo je zvídavý a nechce chodit pořád jen do Rudolfina, do Obecního domu nebo do divadel, bude mít možnost slyšet Mahlerovo mistrovské dílo v novém prostředí,“ těší se dirigent, pro nějž má celá věc i politický rozměr.
„Očekávám, že naprosto nenásilně, beze slov a manifestací zažijeme harmonické soužití českého a německého živlu,“ zdůrazňuje Hrůša sílu propojení zprostředkovaného uměním. „I když samozřejmě vím, že hudba nezmění politiku, tak může aspoň ukázat, kterým směrem by se vzájemný dialog mohl ubírat,“ dodává ještě. Rozložení sil ve stočlenném tělese bude vyrovnané padesát na padesát, orchestr bude zcela promíchaný.
Spojení České filharmonie s Bamberskými symfoniky představuje v současné době koncepční záměr, za nímž následovala dohoda dvou managementů a dále náročná logistika. V roce 1908 se však společné vystoupení českého a německého orchestru jevilo jako zázrak. Mahler také ještě zdaleka nebyl všeobecně ceněný skladatel a zápasil spíš s nepochopením velké části kritiky i publika.
Dát dohromady český a německý orchestr bylo takřka nemyslitelné v době, kdy hostování českého pěvce v Novém německém divadle pokládala společnost div ne za velezradu. I císař František Josef I. obvykle kompenzoval návštěvu Prahy cestou do města s převahou německého obyvatelstva – například do Liberce. Jen aby si někdo nemyslel, že dává jednomu ze dvou vášnivě soupeřících národů přednost.
Je také velmi nepravděpodobné, že by hudebníky spojovala chuť hrát právě pod Mahlerovou taktovkou. Mahler byl sice dirigentská celebrita a jeho nedávný odchod z Vídeňské dvorní opery přetřásal seriózní hudební tisk, společenské časopisy i bulvár. Byl ale také pověstný jako typ dirigenta, jakým se ve Vídni říkávalo „Probensadist“ – zkouškový sadista. Mezi lidmi z hudební branže i mimo ni kolovala řada vtipů o jeho roztržitosti. Zároveň se však vědělo, že hned po první zkoušce s orchestrem vídeňské opery – tedy de facto s Vídeňskými filharmoniky – poslal vedení divadla vcelku dlouhý seznam hudebníků, které je potřeba okamžitě propustit.
Rodák z Kališť u Humpolce Gustav Mahler byl ve své době známý především jako vynikající dirigent. (c) Mahler Foundation
Zkoušku s Mahlerem popsal český tenorista Karel Burian, který se s ním potkával v Metropolitní opeře. Když zkoušeli druhé dějství Beethovenovy opery Fidelio, Mahler se prý během dvou hodin nedostal dál než za čtyřminutovou předehru. Každý tón vážil na lékárnických vahách, aby při samotném představení přišel se spoustou nových impulsů a nápadů.
Bylo by naivní si představovat, že orchestrální hráči měli automaticky pochopení a uznání pro vídeňského titána, jemuž byly málo i ty nejjemnější nuance a nejvyšší umělecké cíle. Někoho fascinoval jako hudebník i osobnost, jiným však lezl stejně intenzivně na nervy. Mahlerův původ z Českomoravské vrchoviny také nic neznamenal ve smyslu, že by ho snad někdo pokládal za rodáka. Byl to především německy hovořící Žid.
Jiná byla i situace České filharmonie. Roku 1908 ještě nebyla automaticky prvním českým orchestrem, jak se o ní začalo později říkat. Orchestr, jehož první koncert dirigoval Antonín Dvořák, dosud neměl upevněnou uměleckou pověst ani ekonomické zázemí. Lze předpokládat, že jeho tehdejší ředitel Vilém Zemánek byl i z těchto důvodů přístupnější k domluvě s komplikovaným maestrem. Stejně tak je ale nepochybné, že supernáročnému Mahlerovi musela Česká filharmonie alespoň rámcově vyhovovat, jinak by o ní sotva uvažoval. Docílil však také jejího významného posílení hráči orchestru Nového německého divadla – i to svědčí o jeho obrovské autoritě.
Koncertní pavilon, který v areálu dnešního Výstaviště vznikl u příležitosti Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory v roce 1908 a po jejím skončení byl stržen.
Na pražském Výstavišti v dnes již neexistující dřevěné budově uvedl Mahler roku 1908 dva koncerty. Na prvním v květnu hrál Beethovena, Wagnera a Smetanu, na druhém v září svoji Sedmou symfonii. Květnový koncert lze poněkud skepticky shrnout jako vystoupení orchestru lokálního významu, před nějž se postavil jeden ze dvou nejslavnějších dirigentů tehdejšího světa – konkurovat mu mohl jedině Arturo Toscanini. Premiérou Mahlerovy Sedmé symfonie se však Česká filharmonie postavila na světové výsluní. Udělala tím jeden z velkých kroků na cestě ke své dnešní pověsti, kterou začal až po první světové válce systematicky budovat Václav Talich.
Mahlerova Sedmička je hudba, do které by měli všichni v publiku s důvěrou skočit a s rozkoší se v ní vykoupat. Spodní proudy ani vnější peřeje nejsou nebezpečné, všechny je drží pohromadě pevný hudební tok. Stísněné pocity se derou ke světlu s mahlerovskou umíněností a bezmezným přesvědčením, že se to musí podařit.
Vznešeným symfonickým zvukem proplouvají písničky jako z vídeňského Prateru, všechno vzájemně probublává v jednom obřím tvůrčím kotli. Co je nahoře, je i dole, řekl by alchymista. Všechno závisí na vztahu objektu a pozorovatele, mohl by opáčit Albert Einstein, který pouhé tři roky před premiérou „sedmičky“ publikoval Speciální teorii relativity.
Pokud typickým nástrojům symfonického orchestru chybí ostrý drnkavý zvuk, pomůže s ním kytara a mandolína. Při cinkání zvonců v páté větě se mimoděk vynoří scéna ze životopisného filmu od Kena Russella: Mahler komponuje v domku u jezera Attersee v nádherné krajině blízko Solné komory, zatímco jeho manželka Alma běhá po pastvinách a sundává kravám zvonce, aby měl její věčně nervózní Gustav na práci klid. Při fantastickém finále se veškerý patos hudby z Pána prstenů začne jevit jako střízlivá kulisa k reportáži z dálkového pochodu Praha–Prčice. Publiku nezbývá než okouzleně žasnout.
Speciální zastřešené pódium pro dva spojené orchestry.
Festival Dvořákova Praha uvádí obnovenou světovou premiéru Mahlerovy Sedmé symfonie jako součást Roku české hudby, která je součástí středoevropského i světového prostoru. Její síla však nespočívá v pěstování izolované národní identity, ale v sebevědomém propojení se sousedy i evropskými a světovými trendy. Gustav Mahler se podle vlastních slov cítil všude cizí. Česká filharmonie s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou připomínají provedením jeho Sedmé symfonie fantastickou možnost být všude doma.
15. 3. 2024
14. 4. 2023
