14.4.2023, Boris Klepal

Zralý muž s otevřeností dítěte. Šestidílná řada Brahms 190 oslaví výročí vídeňského klasika

Vstoupil přímo doprostřed hudebního dění s takovou jistotou, jako by si rovnou postavil pomník. Dvořákova Praha letos odvypráví hned dva příběhy ze života Johannese Brahmse.

Jeden z nich je historický a hovoří se v něm o rychlém vzestupu skladatelské dráhy od prvotního nepochopení až k všeobecnému uctívání. Druhý je současný a vtáhne posluchače přímo do nejlepších věcí, jež Brahms vytvořil. Na festivalu představí jeho dílo Vídeňští filharmonici s Jakubem Hrůšou či Gil Shaham a Izraelská filharmonie. Přiložený playlist nabízí lákavé ukázky už teď.

 

Obraz důstojného starce s plnovousem sahajícím až na prsa jako by Brahmse automaticky řadil k nejrespektovanějším jménům v dějinách hudby. Stal se vedle Bacha a Beethovena posledním ze „tří B“, jak se někdy tito „áčkoví“ skladatelé společně označují. Proč si ale k barokní paruce lipského kantora a Beethovenově rozcuchané zachmuřenosti nepřiřadit Brahmse o pár let mladšího. Muže se světlými, dlouhými vlasy, jemnými rysy a zářivě modrýma očima, kterého si lze snadno splést s dívkou. Typ, který přirozeně zapadne i mezi rozjívenou dětskou společnost, jak vzpomínala Eugenie Schumannová.

 

„V roce 1858 jsme strávili několik týdnů v Göttingenu a já si pamatuji, jak si maminka v bílých mušelínových šatech s černými ratolestmi a širokou černou šerpou hrála na schovávanou s mými staršími sestrami a našimi přáteli Brahmsem, Grimmem a Agathe von Siebold. Matka se schovávala v hustém porostu záhonu s chřestem. Když jsme ji ve šparglu našli, utíkala co nejrychleji ke stromu, který nám sloužil jako pikola. Nikdy nezapomenu na ten šok, když v jeho blízkosti zakopla o kořen a natáhla se jak široká tak dlouhá.“

 

U pikoly se podle Eugeniiných vzpomínek kdysi rozplácla na zem její matka, vynikající klavíristka a přísná kritička hudebního dění Clara Schumannová. Mezi těmi, kdo ji proháněli po zahradě, byl i její životní přítel a obdivovatel Brahms. Událost se podle Clařiny dcery odehrála právě v roce 1858, kdy skladatel prožil zdánlivě fatální neúspěch svého Klavírního koncertu č. 1 d moll, který si sám hrál. Publikum dávalo svůj odpor najevo tak hlasitě, že po první větě málem opustil jeviště. Málokdo tehdy mohl vědět nebo tušit, že nervózní skladatel už skicuje svou Symfonii č. 1 c moll, která bude mít premiéru až roku 1876. Dílo, kterému se ještě dnes občas říká „Beethovenova Desátá“, mělo premiéru ve stejném roce jako první kompletní uvedení Prstenu Nibelungova v Bayreuthu.

 

Od útěku ze sálu až k trvalé slávě

V této chvíli také začíná historický příběh šesti Brahmsových kompozic, které letos uvede Dvořákova Praha ke 190. výročí skladatelova narození. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že jsou to špičková díla. Stejně tak se nikomu nezdá divný výrok Roberta Schumanna, který Brahmse označil za miláčka múz. Podle něj se Brahms zjevil světu rovnou v plné síle, jako když bohyně Athéna vyskočila z hlavy svého otce. Publikum sice ještě nedokázalo přijmout náhle zjevenou velikost kombinovanou s vybroušeným tvarem, ale nejlepší hudebníci té doby už měli jasno. Brahmse tehdy oceňoval i jeho pozdější ideový odpůrce Richard Wagner.

 

V roce 1868, kdy bylo poprvé uvedeno Německé rekviem, už byla situace úplně jiná. Brahms měl dávno za sebou mladá léta v rodném Hamburku, který mu jako přístavní město zprostředkoval i kontakt s revolucionáři prchajícími po roce 1848 z Uher. Snad právě od nich pochytil první záchvěvy lásky k jejich hudbě, tancům a nepravidelným rytmům. V roce premiéry rekviem byl už dvanáct let po smrti jeho přítel a rádce Robert Schumann, před třemi lety zemřela také Brahmsova matka. Především druhá z těchto událostí stála u zrodu Brahmsovy nejdelší kompozice plné posvátného a vznešeného klidu.

 

„Milý Johannesi, víte, že jsem nedávno během týdne, který jsem strávila v Curychu, slyšela znovu vaše Rekviem ve Stadtkirche?“ napsala mu Clara o mnoho později. „Ach, jak se ve mně znovu vzedmulo všechno, co se za těch deset let od premiéry v Brémách usídlilo v hloubi mé duše! A přece přes všechnu tíhu děkuji nebesům za vše, co pro mě udělala. Vaše láska a přátelství se staly tím nejcennějším, co mi v životě zbylo.“

 

Pevné pouto mezi oběma výjimečnými osobnostmi se nikdy nepřetrhlo. Dopis však svědčí také o tom, že se Brahmsovy kompozice již dostaly na repertoár a hrály se i mimo Německo či Rakousko. Skladatel také přesídlil do Vídně a stal se jedním z jejích nejslavnějších obyvatel. Svědčí o tom i velký pomník na Karlsplatzu či komorní sál v Musikvereinu, který nese jméno třetího z velkých „B“.

 

Umění i vášeň padesátiletého chlapce

V době, kdy Clara navštívila provedení Německého rekviem v Curychu, však už Brahms dokončil svůj slavný Koncert pro housle D dur. Věnoval ho dalšímu ze svých důvěrných přátel Josephu Joachimovi. Byl to nejen vynikající houslista, ale také skladatel a dirigent s obrovským rozhledem, jehož úsudku Brahms věřil a dával mu prohlédnout rozpracované kompozice. Logicky mu také věnoval jeden z největších houslových koncertů v historii. Joachim podle vzpomínek Eugenie Schumannové stavěl umění výš než sebe. Oceňovala také vnitřní boj, který nutně musel předcházet tomu, že se vzdal vlastních skladatelských ambicí.

 

„Když jsme se usadili ve Frankfurtu, Brahms nás každoročně navštěvoval a jeho návštěvy byly vždy podnětné,“ vzpomínala Eugenie na dobu, kdy už byl Brahms zcela bez diskusí respektovanou hudební autoritou, a potvrdil to v roce 1881 úspěšnou premiérou Klavírního koncertu č. 2 B dur. Dům, do kterého Brahms vkročil, byl podle Eugenie hned plný života: „To, co Brahmsovi v danou chvíli leželo na srdci nejvíce, vyšlo najevo během několika prvních hodin. Vylilo se to samo a neskrývané nadšení mu i v jeho pokročilém věku dodávalo nádech chlapectví.“ Pokročilým věkem Eugenie mínila necelých padesát let: tedy muže ve středním věku na vrcholu tvůrčích sil. Ovšem tehdy již s tváří pokrytou charakteristickým plnovousem.

 

Brahmsovu oslnivou pouť orchestrálními kompozicemi uzavřel Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll. Vedle violoncellisty Roberta Hausmanna byl prvním interpretem díla opět famózní Joachim – Brahms se chtěl s dávným kolegou znovu sblížit. Jejich přátelství poněkud ochladlo poté, co se Joachim rozvedl. Tentokrát mu jako gesto smíření věnoval i partituru.

 

Brahmsovým posledním dílem měl být takzvaný Prater kvintet, přesněji řečeno Smyčcový kvintet č. 2 G dur z roku 1890. Místo toho se stal důkazem, že ani natolik cílevědomě a plánovitě tvořící umělec jako Brahms nemá úplně všechno pod kontrolou. Po kompozici, kterou prorůstají Brahmsovy oblíbené a nesmírně živé maďarské vlivy, vznikla ještě řada menších klavírních či komorních skladeb a nakonec Čtyři vážné zpěvy. Sám Brahms o nich však podle Clary Schumannové tvrdil, že „jsou to dost bezbožné písně, které by policie musela zakázat, kdyby jejich texty nepocházely z Bible“. Ostatně Brahmsův ateismus děsil i Antonína Dvořáka, který o osm let staršímu kolegovi vděčil za průnik na mezinárodní scénu a přátelil se s ním.

 

Brahms 190. Příběh velkých majáků a pevných jistot

Letošní ročník festivalu Dvořákova Praha jde na Brahmsův skladatelský i životní příběh z opačného konce. Vrhá se střemhlav přímo do nejlepších časů, kdy už o skladateli nikdo nepochyboval – maximálně se za jeho velikost schovával při marných pokusech o popírání údajných wagnerovských bludů.

 

 

Koncert pro housle D dur, který brahmsovskou jízdu na festivalu zahájí, měl premiéru roku 1878. Zahraje ho Gil Shaham, jenž okouzlil publikum Dvořákovy Prahy nejen zvukem svých stradivárek a věčným úsměvem, ale také jako kurátor Komorní řady festivalu v roce 2019. Ve Dvojkoncertu se k němu a Izraelské filharmonii připojí violoncellista Kian Soltani – toho už festivalové publikum ve stejném roce poznalo jako interpreta Dvořákova koncertu i jako komorního hráče právě ve společnosti Gila Shahama.

 

Brahms znal klasickou míru snad ve všem a v zájmu čisté hudby dokázal ze svého života vynechat manželství i pokusy vytvořit operu. Časem na komponování však nikdy nešetřil: více než dvacet let mu trvalo, než přivedl Symfonii č. 1 c moll od prvních skic až k premiéře. Poté ještě musela projít několika provedeními, než ji dovolil vydat tiskem. Na festivalu zůstane i jeho První symfonie z roku 1876 v rukou Izraelské filharmonie a dirigenta Lahava Shaniho.

 

„Napsal jsem malý koncertík s roztomilým scherzem,“ napsal Brahms ironicky Claře Schumannové o Klavírním koncertu č. 2 B dur. Své přítelkyni věnoval především krásnou druhou větu plnou radostné vášně. Na festivalu skladbu provede rusko-německý klavírista Igor Levit společně s Vídeňskými filharmoniky, jejichž hostování bude jedním z vrcholů festivalu. Celý koncert se odehraje pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši.

 

Brahmsovo Německé rekviem označovali jeho současníci také jako rekviem lidské. Skladatel si vzal z Lutherovy protestantské bible především humanistické poselství o víře v člověka. Skladba se záměrně odvrací od liturgie a oslovuje lidstvo jako celek. Na Dvořákově Praze bude poslem světla rezidenční orchestr festivalu Česká filharmonie a spolu s ní Pražský filharmonický sbor.

 

Radostná energie Smyčcového kvintetu č. 2 G dur ničím nenasvědčuje tomu, že jím chtěl Brahms uzavřít svoji skladatelskou dráhu. Čtvrtá věta jako by zvala publikum spíš k tanci než k soustředěnému poslechu. Na festivalu kompozici zahraje Zemlinského kvarteto, k němuž se připojí violista Vladimír Bukač.

 

Poslední festivalový večer se vrátí ke kořenům Brahmsova umění i slávy provedením Klavírního koncertu č. 1 d moll. Dnes už může posluchač jen kroutit hlavou nad tím, co se na něm mohlo nelíbit premiérovému publiku – zvláště když u klavíru seděl autor osobně. Na festivalu se úlohy sólisty ujme Paul Lewis, Symfonický orchestr Českého rozhlasu povede jeho šéfdirigent Petr Popelka.