5.9.2023, Alena Sojková

Paavo Järvi: Neimituji tradici. Ale znám ji!

První dva večery Dvořákovy Prahy budou patřit Tonhalle-Orchester Zürich a jeho uměleckému řediteli Paavu Järvimu. Festival tradičně otevřou Dvořákovou Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll, na druhém koncertě představí své pojetí Brucknerovy Deváté symfonie a spojí síly s Ivem Kahánkem v Beethovenově Třetím klavírním koncertu.

Před zahájením festivalu budete hrát Dvořáka na BBC Proms a na Beethovenově festivalu v Bonnu. Je to i proto, že dirigent si chce „ohrát“ určité skladby předem, než s nimi vystoupí v jámě lvové, tedy před publikem a kritiky, pro které jsou ta díla ikonická?

Hrát Dvořáka v Praze je obrovská zodpovědnost. Samozřejmě že si chceme předem vyzkoušet, jak lidé reagují na naše provedení, a proto skladby uvádíme na různých místech, než s nimi předstoupíme před pražské publikum. Myslím, že tuto strategii volí i jiní dirigenti a orchestry.

Když srovnáte pojetí Dvořáka Českou filharmonií a Tonhalle-Orchester Zürich, v čem se liší? Co zdůrazňujete v Novosvětské vy? 

Některé skladby hudební literatury jsou tak milované, oblíbené, často prováděné a žijící vlastním životem, že je můžeme nazvat kosmopolitními. Moc se mi líbí, jak hraje Dvořáka Česká filharmonie – jak vyjadřuje charakter té hudby se všemi barvami a osobitostí. Je velmi těžké tohle všechno umělecky ztvárnit, když nemáte k dispozici paletu barev české kultury. Avšak je to příležitost vyjádřit vlastní názor na tuto skladbu a její obsah. Sice je dobré porozumět české hudební tradici, ovšem je také důležité rozkrýt rozmanitost té skladby. Obdivujeme nahrávky Kubelíka, ale existují i nahrávky Dvořáka s jinými dirigenty, například s Bernsteinem. A máte-li estonského dirigenta, který vede švýcarský orchestr, pak to bude jiná Novosvětská. To je normální. A také okouzlující, vždyť posloucháme různé nahrávky týchž skladeb kvůli tomu, abychom rozpoznali, jak se v nich odrážejí názory interpretů z různých částí světa.

Jak se léty proměnila vaše interpretace této symfonie?

Jsem velkým fanouškem české hudby, poslouchal jsem ji díky svému otci opravdu od raného dětství. Znal jsem tak různá pojetí, pídil jsem se po dalších poznatcích, rozuměl jsem tradici, ale vždy jsem se snažil o vlastní interpretaci, v níž by byl slyšet můj názor. Chtěl jsem, aby to vycházelo ze mě. Neměl jsem potřebu odlišovat se, přinášet nová pojetí, jen jsem nechal hudbu promlouvat tak, jak jsem cítil, že by měla znít. Někdo s mým pojetím může souhlasit, jiný ne, to je v pořádku. Nikoho neimituji, ani se příliš neohlížím na tradici. Ale – znám ji!

Působíte v pozici uměleckého ředitele Tonhalle-Orchester Zürich čtvrtou sezonu. Během ní se soustředíte na kompletní provedení Brucknerových symfonií. Uvádění Brucknera má v Curychu dlouhou tradici. Jak k němu přistupujete vy?

Podobně jako u Dvořáka platí, že jsem si velmi dobře vědom tradice uvádění Brucknera. Důkladně jsem se seznámil s názory odborníků, z nichž každý přesně ví, co Brucknerova hudba znamená a jak by měla být interpretována. Kombinace těchto základních informací s mou takřka třicetiletou dirigentskou zkušeností s Brucknerovými symfoniemi a také lidské vyzrávání a vědomí specifičnosti orchestru, který řídím, a rovněž i fantastická akustika Tonhalle, to vše přispívá k dobrému výsledku. Nikdy jsem z Brucknerovy hudby neměl komplex, její obtížnost je mýtus. Brucknerovy symfonie jsou ve skutečnosti totéž co Haydnovy. Mám na mysli nejen Haydna skladatele, ale Haydna jako otce symfonické formy. Příliš Brucknerovy symfonie ritualizujeme. Ale ony mají své proporce, jsou vyvážené, mají všechny znaky, které vytvořil Haydn a přejali Beethoven, Mozart, Schumann, Schubert, Brahms… Jistě, některé věci jsou typicky brucknerovské, ale nikdy mi jeho symfonie nepřišly těžké, nudné, příliš dlouhé. Jestli se vám někdy zdají dlouhé, není to chyba Brucknera, ale interpreta.

Je vám Bruckner blízký právě kvůli té jasné struktuře?

Samozřejmě. Odpověď zní jednoznačně ano.

Obraťme pozornost k sólistům. Hráli jste už někdy společně s violoncellistkou Anastasií Kobekinou?

Dosud ne, ale vím, že to je velmi talentovaná muzikantka. Na tomhle turné se potkáme poprvé. Podobně jako jsme se nikdy nesetkali s Ivem Kahánkem. I o něm jsem slyšel jen to nejlepší. Vždy vítám a jsem velmi otevřený vůči setkání s novými hudebními přáteli. Pokaždé se těším na nové spolupráce a vyhledávám je, je obohacující hrát s lidmi, kteří přinášejí nové pohledy. Je to takový duch dětské zvídavosti, kdy všechno je jednou poprvé.

Jste uměleckým ředitelem Tonhalle-Orchester Zürich a tváří této instituce. K tomu patří vedle těch uměleckých i další povinnosti. Třeba rozhovory se slavnými hosty orchestru, které natáčíte v tramvaji projíždějící Curychem. Cyklus Tram for Two lze zhlédnout na internetu a je patrné, že vás to baví. Vy se rád potkáváte s lidmi a hovoříte s nimi, viďte? 

To se vůbec nemýlíte, mám to rád.

Během jedné z tramvajových vyjížděk jste se Antoina Tamestita ptal na vtipy o violistech. Existují i vtipy o dirigentech?

Ano a je jich strašně moc! V každém orchestru jich koluje bezpočet. Myslím, že to je velmi zdravé pro udržení duševní rovnováhy, pomáhá vám to nepropadnout sebelásce a pěstovat smysl pro humor. Mám moc rád lidi, kteří mají smysl pro humor a dovedou si dělat legraci ze sebe i z věcí a lidí kolem sebe.

A váš oblíbený?

To po mně nechtějte. Neumím z nich vybrat.

Jak důležité je pro vás nepřerušit kontakty s orchestry, u nichž jste působil? Hraje v tom hlavní roli lidská nebo hudební, profesionální stránka?

Je to spojnice obojího. Pokud jste šéfem nějakého orchestru sedm let, jako jsem byl v Paříži, v Tokiu, ve Frankfurtu, s orchestrem v Brémách jsem nikdy vztahy nepřerušil, pak při každém návratu vnímáte tu společnou historii vytvářenou koncerty, turné a okamžitě naskočíte do příjemné blízkosti. Já se rád vracím. Na jedné straně tu jsou blízké vztahy s muzikanty z dob mého vedení, na druhé straně nemáte zodpovědnost šéfa. Je to jako být dědečkem – potěšíte se s dětmi, ale pak je vrátíte rodičům.

Letos jste oslavil šedesátiny. Byl to pro vás významný životní předěl? 

Ani ne. Mnohem větším předělem byla pro mě padesátka. Vnímáme-li stovku jako určitý symbol celku, pak padesátka je střed života, jeho pomyslná polovina. A to na mě zapůsobilo mnohem víc než letošní šedesátka. Po jejím překročení nepociťuji vůbec žádné rozdíly. Snad jen o něco větší zájem o detaily. Nejen v hudbě, ale i v životě. Detaily jsou důležité, to ony dávají celkovému obrazu smysl.