4.7.2023, Boris Klepal
Samotné slovo rekviem či modlitba za zemřelé představuje pro mnoho lidí cosi tragického, čemu je lépe se vyhnout. Německé rekviem od Johannese Brahmse však představuje v první řadě světlo a naději pro živé. Dvořákova Praha představí skladbu plnou vznešeného klidu ve špičkovém provedení České filharmonie pod vedením šéfdirigenta Symfonického orchestru BBC Sakariho Orama.
Naplňující a radostná zkušenost, odhalení jedinečných aspektů našeho bytí. Podobnými slovy charakterizuje světový bestseller nazvaný O smrti a umírání jeho autorka, americká lékařka Elisabeth Kübler-Ross. Jednotlivé kapitoly pak zahajuje citáty z díla indického humanistického básníka Rabíndranátha Thákura.
Stejně tak by ale mohla vybrat úryvky textu z Brahmsova Německého rekviem, jež příliš neprosí o milost pro mrtvé, ale spíš se obrací k živým, kteří zde na světě zůstali. „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni,“ říká jim skladatel hned v první větě vypůjčené z Matoušova evangelia a poté vícenásobně zdůrazňuje skutečnost, že po těžké dřině přichází radostná sklizeň.
Brahms by tu mohl posloužit jako typický příklad člověka, který není v pravém slova smyslu věřící, ale v žádném případě to pro něj neznamená, že by se kvůli tomu zříkal duchovního života. Možná by si v tom porozuměl s mnoha dnešními Čechy, kteří se prohlašují za ateisty, ale zároveň věří v „něco vyššího“.
Žít v 19. století ve Vídni a prohlašovat se za ateistu byla přitom vcelku riskantní záležitost. Po Tolerančním patentu, který vydal císař Josef II. roku 1781, již bylo možné se legálně hlásit i k jiné než ke katolické církvi. Nekatolíci ale byli v menšině a proti privilegovaným katolíkům představovali přinejlepším trpěnou skupinku – o rovnoprávnosti se tu dá mluvit jen těžko. S možností, že by člověk nevěřil vůbec, obecně nikdo ani nepočítal.
Je vlastně velkým paradoxem té doby, že katolíka Dvořáka pomohl prosadit Brahms, který se k víře a církvi stavěl přinejlepším vlažně. Zároveň je však v Brahmsově hudbě tolik oduševnělosti, že je často velmi těžké pokládat ji za světskou. A platí to dokonce i pro Německé rekviem, jehož text si skladatel sestavil z biblických citátů. Vyhnul se ovšem latině a pro svou práci zvolil německý překlad Bible od náboženského reformátora Martina Luthera. Už tím skladba ztratila liturgický charakter, ale zároveň se posunul do popředí její nadějeplný, místy až radostný smysl.
„Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek,“ cituje Brahms proroka Izaiáše ve všeobecně srozumitelném jazyce. Německé rekviem se tak bezprostředně obrací k lidem, jimž místo „dne hněvu“ obsaženého v latinské mši za zemřelé, nabízí samé světlo. Skoro jako by všechny zvalo na radostnou událost za slunečného dne.
„Sotva přejdeš smrti most, Bůh zavolá: další host k nám vešel na slavnost,“ zpíval v jedné ze svých písní evangelický farář Svatopluk Karásek. Jeho tříakordové písničky znějí vedle Brahmse skoro nepatřičně, ale přes oceán hudebních rozdílů s ním mají přece jen cosi společného. Velký německý skladatel posílá k publiku velmi podobné sdělení jako písničkář, který rovněž hledal inspiraci v Bibli a vztah k životu i smrti pro něj představoval především radostnou naději. Vůbec přitom není důležité, že jeden ze dvou diametrálně odlišných hudebníků v Boha věřil, a druhý ne.
Skoro dětskou naivitu i kus roztomilosti v sobě skrývají verše žalmisty o Hospodinově oltáři, u nějž vrabec najde přístřeší a vlaštovka si staví hnízdo. Evangelista Jan dobře ví, že srdce všech se zaradují a radost jim nikdo nevezme. Brahms sice komponoval rekviem poté, co mu zemřela matka i jeho přítel Robert Schumann, ale jeho hudba nepropadá zoufalství ani smutku – dýchá z ní pozitivní energie a ta nakonec také pomohla Brahmsovi na cestě k úspěchu.
Německé rekviem bylo poprvé uvedeno v září roku 1868 ve švýcarském Curychu, kde Brahms o mnoho let později osobně ianuguroval sál místní Tonhalle – její orchestr odehraje první dva koncerty letošního festivalu. Už dříve téhož roku se ale prvních šest částí hrálo pod taktovkou skladatele v katedrále v Brémách. Nejrozsáhlejší skladba, jakou kdy Brahms napsal, mu tehdy zajistila opravdový zlom v kariéře, která od té doby neztratila stoupající tendenci.
Brahmsova důvěrnice Clara Schumannová – klavíristka, skladatelka a tehdy již vdova po skladateli Robertovi – slyšela klíčovou kompozici svého přítele nejen při premiéře, ale znovu také o deset let později. V dopisu pak nezapomněla zmínit, že si Brahms mezitím nechal narůst charakteristický plnovous, který přikryl jeho jemné, mladistvé rysy.
Více však přemýšlela nad Brahmsovým výrokem, že je to rekviem i pro ně dva. Nejdříve ji to rozčililo, ale potom potom svému příteli přiznala, jak je nekonečně hluboké a krásné, když mohou doprovázet jeden druhého, a to i přes všechna nedorozumění a zvraty: „To je na lidech úžasné, že si mohou být tak blízko a mít přesvědčení, že se neztratí, i kdyby se vzdálenost zvětšila nebo se stalo něco jiného, nepředvídaného.“ Oba přitom mohli myslet i na výrok Martina Luthera, že krásná hudba je uměním proroků, které dokáže utišit neklid duše.
Brahmsovo Německé rekviem je myšlenkově nesmírně svěží, jako by se přes propast času dívalo celá desetiletí dopředu. Jeho autor nebyl jen klasik, který se rád obracel ke starým formám, ale také velký modernista. Neortodoxní pohled na biblické inspirace jej pojí s univerzálním poselstvím Glagolské mše od Leoše Janáčka a také s jeho poznámkou, že v každém tvoru je jiskra Boží.
Brahmsův klidný a radostný pohled na smrt by mohl vyhovovat i klavíristce Kristýně Znamenáčkové, která se před třemi lety na Dvořákově Praze podílela na kompletním provedení Dvořákových klavírních skladeb. Nedávno totiž stála u vzniku iniciativy Zesnu, která pomáhá pozůstalým při pořádání smysluplných obřadů posledního rozloučení, organizuje tematické akce a jejím přáním je přispět k založení přírodního hřbitova v Boskovicích.
Brahmsovo Německé rekviem je skladba velmi klasická i moderní zároveň, hlavně ale krásná a radostně povznášející. Na festivalu Dvořákova Praha ji provedou Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, sopranistka Anu Komsi a barytonista Christian Senn, koncert povede šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Sakari Oramo.
14. 4. 2023
16. 3. 2023
