17.8.2023, Boris Klepal
Patří k lidem, kteří nehořekují nad nedostatkem příležitostí – pokud mu nějaká chybí, sám si ji vytvoří. Violoncellista Tomáš Jamník je zakladatelem a uměleckým vedoucím Akademie komorní hudby, která vystoupí 17. září na festivalu Dvořákova Praha.
Když se Tomáši Jamníkovi zdálo, že se na hudebních školách málo vyučuje komorní hra, založil pro mladé hudebníky Akademii komorní hudby. Když mu v Česku chyběly domácí koncerty, vytvořil projekt Vážný zájem, který je pomáhá realizovat a šíří jejich popularitu. Na počest houslisty a zakladatele dodnes používané a respektované metody výuky smyčcových nástrojů inicioval vznik Ševčíkovy akademie. „Chodíval jsem stejnými trasami jako Otakar Ševčík, abych věděl, jak dlouho mu trvala cesta do školy,“ vypráví Jamník o svém nedávném pobytu v USA, který zdaleka nespočíval jen v prohledávání archivů a knihoven.
Cestoval po místech, kde Ševčík působil. Ještě víc ho ale zajímalo, jak je možné, že Ševčíkova metoda stále žije a zvláště v Americe se intenzivně používá. „V Ithace, kam Ševčík připlul roku 1921, je dnes krásný, moderní univerzitní kampus s výhledem na jezero,“ líčí Jamník jeden ze svých prvních amerických zážitků: „Hned ve dveřích jsem nechtě vrazil do studentky, která nesla v náručí Ševčíkovy opusy. V tom letu jsem si všiml, že to byla čísla 3 a 2.“
V současné době Jamník řídí tři velké projekty, které se spontánně a přirozeně prolínají. Akademie komorní hudby někdy vystupuje jako ansámbl na netypických místech, kde se konají akce Vážného zájmu, několikrát i na střeše Lucerny s výhledem na Pražský hrad. Výsledkem jsou fantastické zážitky a Akademie tak funguje nejen směrem dovnitř, ale také jako variabilní koncertní ansámbl směrem ven.
„Začali jsme být viditelní, protože vybíráme špičkové hráče na jednotlivé nástroje,“ pochvaluje si violoncellista. Kromě smyčců a dechů už má Akademie k dispozici i klavír, harfu a letos poprvé také cembalo. Hráči se pak propojují do pestrých a různorodých formací a ansámblů. Název Akademie komorní hudby obsahuje podle Jamníka tradici i svěžest a mládí. Původně sice vznikl jako provizorium, ale nakonec se z něj stala značka.
Akademie se soustřeďuje na komorní repertoár, a navíc ve Středočeském kraji supluje úlohu místního orchestru. „Pracujeme v různě početných skupinách, ale umíme to rozbalit až do slušné orchestrální velikosti,“ naznačuje Jamník sestavu, s níž Akademie přijede na festival. Její orchestrální schopnosti se předvedou v Concertinu pro klavírní trio a smyčcový orchestr od Bohuslava Martinů.
„Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto od Ernesta Chaussona je pro nás jako dělaný a propojíme v něm úžasné sólisty Josefa Špačka a Romana Rabinoviche s akademickým kvartetem,“ těší se Jamník na koncert v září. Na jeho programu bude také nová skladba od Jiřího Gemrota, klasicky a zároveň svěže i současně napsaná. Violoncellista by si přál propojit v jednom vystoupení smyčce a dechy, ale to je téma, které si nechává na příště.
„Houslista a pedagog Otakar Ševčík představuje fenomén se vším všudy,“ konstatuje s respektem violoncellista. Myšlenka na založení instituce, která by nesla Ševčíkovo jméno, ho napadla během působení v Karajan-Akademii působící při Berlínské filharmonii. „To je hudební kolos a součást velkého hudebního byznysu, který má svá pro i proti,“ připouští Jamník, ale jako optimista vnímá spíš všechna pro.
Fascinovala ho především nadnárodní komunikace bez ohledu na hranice, kdy dorozumívacím jazykem je skutečně hudba. Zároveň ale přemýšlel, proč v ní Češi promlouvají tak málo. „Severské národy generují neuvěřitelné množství sólistů, dirigentů i skladatelů a vůbec osobností svázaných s vážnou hudbou,“ vypočítává Jamník a dodává: „Nemyslím si, že bychom na tom byli špatně, ale rozhodně je tu nějaká systémová chyba, která nás znevýhodňuje.“
Když přemýšlel o vhodném českém tématu s přesahem do zahraničí, napadl ho právě Otakar Ševčík, který je důležitý pro Jamníka osobně, ale chodili se ho na něj ptát i kolegové z Berlínských filharmoniků. K svému překvapení pak zjistil, že téma Ševčík není vůbec zpracované, i když staré knihy reflektující dílčí části Ševčíkovy práce a života existují.
K založení institutu Jamníka inspirovalo jednak německé prostředí, ale také Institut Bohuslava Martinů, který funguje výborně. „Když jsem potřeboval vědět, jestli je v rukopisu Martinů nota a nebo h, tak jsem věděl, kam jít,“ vysvětluje violoncellista. Podobný institut teď vytváří kolem díla a osobnosti Otakara Ševčíka, přičemž hlavními aktivitami jsou pořádání akademie a festivalu v jeho rodných Horažďovicích.
Za Ševčíkovými stopami nedávno vyjel i do USA díky Fulbrightově stipendiu, které mu umožnilo posunout dál svoje myšlenky i výzkum Ševčíkova díla. „Nakonec do sebe všechno krásně zapadlo včetně odkladu zaviněného covidem, díky němuž jsme mohli do Ameriky odjet i s manželkou a s dětmi, které tam chodily do školy a odnesly si domů plynnou angličtinu,“ usmívá se Jamník.
Fascinujícím fenoménem je však pro Jamníka především vznik metody, která ovlivnila celou svoji dobu. Byla postavená na jazyce: Ševčíkův tatínek byl kantor, nejdřív svého syna naučil zpěvu, potom hře na klavír a teprve později na housle. Podle metody, kterou se tehdy biflovaly jazyky, vymyslel i svou metodu hudební výuky: chytře promyšlené opakování textů, které kdysi provozovali jezuité, přenesl na noty. Povedlo se mu do výuky hudby zapojit jazyk i matematiku, čímž učení získává hloubku a stává se z něj skoro magie. Důležité ale je, že jeho metoda umožňuje jakýkoliv technický problém rozložit na mikroproblémy řešitelné jedním pohybem prstu. „Tato jednotlivá řešení se pak dají poskládat dohromady, je to geniální materiál na celý život,“ říká s respektem violoncellista.
„Ševčík byl v USA třikrát a moc se to o něm neví,“ objasňuje Jamník. Do první světové války vyučoval ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst, což je dodnes jedna z nejlepších škol. Jeho kariéru přerušila válka a zničila také jeho úspory, které měl uloženy v rakouské a ruské měně. Do Ameriky ho pak vyhnala potřeba vydělat peníze. Když umíral, odkazoval své vlastní koleji snad jeden a půl milionu tehdejších korun, což bylo ohromné jmění, zvláště na poměry učitele hudby.
„Jeho osudy jsem sledoval hlavně v Ithace, v Chicagu a samozřejmě v New Yorku, kde měl známé a pravidelně tam vyučoval,“ popisuje Jamník své americké cesty za českou smyčcovou školou. Zároveň při tom neustále naráží na to, s jakým respektem a uznáním se Ševčík v USA setkával. Udržoval kontakty s komunitou amerických Čechů, většinou už s některým z nich přijížděl, na jeho počest se pořádaly slavnostní večeře s účastí československého konzula. Přijížděl do USA jako vítaná a slavná osobnost. Hodnocení „the most famous violin pedagogue“ není nijak přikrášlené.
Amerika první třetiny 20. století si stahovala velké evropské osobnosti a dobře jim platila. „Dohledal jsem Ševčíkovy tehdejší smlouvy, v Kongresové knihovně ve Washingtonu jsem našel i šeky,“ líčí Jamník, který si při tom trochu osahal i práci hudebního vědce. K Ševčíkovým osmdesátým narozeninám se v sále nejlepšího hotelu v Bostonu konal koncert, na němž se podle Jamníka podíleli špičkoví hudebníci té doby: „Hrál orchestr, jehož součástí byli i členové Bostonských symfoniků, v první řadě seděl jejich legendární šéfdirigent Sergej Kusevickij.“
S Antonínem Dvořákem se Jamník setkal na koncertě New York Philharmonic: „Nebyl jsem moc spokojen s přehnanými tempy. Dvořák – podobně jako jeho celoživotní vzor Schubert – předepisuje pokyny přesně a v klasickém duchu.“ Violoncellista připouští, že se jedná o nuance, ale na úrovni vrcholného orchestru podle něj lze definovat americké pojetí Dvořáka i při respektu k tomu, co napsal do partitury. Provedení ale slyšel v newyorské Geffen Hall, kde je až neuvěřitelně dobrá akustika – snad stejně dobrá jako v jeho domovské Berlínské filharmonii.
Často také narážel na téma postavení vážné hudby v současném světě i problematiku uvádění autorů jiné než bílé pleti. „Dvořákovi se v tomto směru nedá nic vytknout a jeho amalgám kultur bere vítr z plachet i příznivcům nejradikálnějších řešení, kteří by rádi udělali úplnou otočku a obrátili se k bílým skladatelům zády,“ uvažuje violoncellista. Pokládá však za důležité se s těmito tendencemi seznámit a naučit se, jak se s nimi vyrovnávat.
Nejpřekvapivější setkání s českou hudbou zažil Jamník v Ithace, kde narazil na Jaromíra Weinbergera, který se proslavil operou Švanda dudák. Superslavný je v USA skladatel Karel Husa. Hodně Američanů zná také dirigenta Josefa Stránského, který po smrti Gustava Mahlera roku 1911 převzal místo hudebního ředitele Newyorské filharmonie a vedl ji až do roku 1923. Podle Jamníka se v USA nachází českých hudebních stop hodně, ale musí se hledat na správných místech. Rozhodně neprobleskují do denního života, který pulsuje v jiných rytmech.
Violoncellista nepokládá za náhodu, že Ševčík i Dvořák tíhli v Americe k evropsky působícím protějškům oblíbených českých míst: nacházeli je v Ithace nebo ve Spillville. Například Ithaka měla roku 1921 stejný počet obyvatel jako Ševčíkem milovaný Písek, rovněž k dnešku vyrostla do podobné velikosti jako jihočeské město. Stejný pocit má Jamník také u Bohuslava Martinů, který nalézal ve svém letním bytě na Cape Cod více klidu než na Manhattanu. Kromě toho však violoncellista poznamenává, že jsme v Evropě zvyklí na luxus snadného přístupu k hudební historii. „Máme k dispozici více zdrojů a zdá se mi, že s nimi umíme i lépe pracovat,“ uzavírá své americké zkušenosti.
16. 3. 2023
4. 7. 2023
