26.8.2020, Radmila Hrdinová (Právo)

LUKÁŠ VONDRÁČEK: Hudba je velký vesmír a mě baví si ho objevovat

Lukáš Vondráček hraje na klavír už třicet let, z toho více než dvacet let vystupuje koncertně. Jeho život se odehrává z valné většiny na cestách mezi kontinenty. Na Dvořákově Praze ho posluchači uslyší na čtyřech různých koncertech v dílech Antonína Dvořáka, J. V. H. Voříška a Sergeje Rachmaninova. Zatímco na koncertním pódiu působí suverénně, jeho technicky dokonalá hra i vystupování jsou prostoupeny emocemi, při rozhovoru působí spíš uzavřeně a své odpovědi formuluje s opatrností a rozmyslem.

Na rozhovor jste přijel do Prahy z rodné Opavy a hned pokračujete do Bruselu, kde vás čekají koncerty. Kde jste vlastně doma?

Po sedmi letech, kdy jsem studoval a potom žil v Bostonu, se v poslední době cítím doma v Česku. I když až do vypuknutí koronavirové krize jsem neustále jezdil po světě, letos jsem hrál už v Austrálii, Malajsii, Spojených státech i různě po Evropě. Měl jsem skoro sto koncertů do roka, takže jsem stálé bydlení moc neřešil. Moc rád se vždy vracím do Opavy, kde mám všechno, co potřebuju, je to dobré prostředí na práci i na odpočinek.

 

Sto koncertů do roka je dost. Kolik jich pokládáte za únosné?

Stovka je už opravdu moc, při tomto počtu ztrácíte radost a motivaci. Padesát nebo šedesát by mi úplně stačilo. Dnes už nemám potřebu si něco dokazovat, takže je lepší odehrát dvacet kvalitních koncertů, z nichž mám dobrý pocit, než sto průměrných.

 

Máte spočítáno, kolik jste jich už odehrál?

Myslím, že už to budou dva tisíce, ale spočítané to nemám. Můj otec si to zapisoval, ale mám pocit, že to také vzdal.

 

Na letošním ročníku Dvořákovy Prahy kromě vystoupení zastáváte i roli kurátora komorní řady. Jaký máte vztah k Antonínu Dvořákovi?

Vezmu to trochu oklikou. Každý z nás má v sobě zakotvený jistý ideál krásy. V běžném životě je těžké se k němu přiblížit, ale když trávíte čas s hudbou, jakou psal Antonín Dvořák, tak je to jednodušší. Jako snad každý Čech jsem na Antonína Dvořáka hrdý a jeho hudba mi přináší radost.

 

Dvořákova komorní tvorba je ale ve vašem repertoáru novinkou…

Zatím jsem z jeho komorní tvorby hrál jen jeho Klavírní kvintet A-dur, oba klavírní kvartety jsem nastudoval poprvé, speciálně pro Dvořákovu Prahu. Klavírní part v nich není vůbec snadný, jako ostatně u Dvořáka vždy. Styl, kterým psal pro klavír, je někdy trochu krkolomný a vyžaduje víc času a péče než třeba Brahms nebo Chopin. Ale Dvořák, spolu s Čajkovským či Rachmaninovem, byl jedním z největších melodiků, jeho melodie jsou opravdu nádherně vystavěné. I když hudba není nikdy jen pozitivní, z té Dvořákovy na mě dýchá pohoda a radost. A jsem přesvědčený o tom, že komorní díla patří ke Dvořákovým nejlepším kompozicím.

 

Klavírní kvartet č. 1 D-dur skládal Dvořák ve třiatřiceti letech, kolik je nyní i vám…

Když jsem se o vzniku obou děl informoval, přišlo mi to jako krásná náhoda. Možná právě proto z něj mám takový dojem pohody a souznění. Druhý kvartet vznikl o čtrnáct let později, v době Dvořákova vrcholného tvůrčího období, je dramatičtější a víc symfonicky cítěný.

 

Jste znám především jako sólový klavírista, co vám dává komorní hra?

Komorní hra mě velmi baví. Je to skvělá příležitost, jak se naučit poslouchat sám sebe i ostatní hráče. Sólová hra přináší pocit jisté osamělosti. A když hrajete velký romantický koncert s orchestrem, musíte často expresivitu i přehánět, aby nástroj byl slyšet, navíc není snadné, aby se sehrálo osmdesát lidí, takže když to trochu přeženu, připadá mi to někdy víc jako sport. Zatímco při čtyřech hráčích si souhru i barevnost zvuku vychutnáte.

 

Do jaké míry jste společně naladěni s ostatními interprety kvartetů?

S Pepou Špačkem nebo Tomášem Jamníkem se známe opravdu dlouhá léta, takže víme, jakou hudbu kdo z nás dělá, a jsme schopni se rychle shodnout a sehrát. Moc se na muzicírování s nimi i ostatními těším.

 

Ve svém repertoáru máte i Dvořákův Klavírní koncert g-moll, který nepatří k nejhranějším dílům, jeho klavírní part není posluchačsky příliš efektní, je to spíše koncert pro orchestr a klavír…

Hraju tento koncert už od svých dětských let a mám stejný dojem, i když to jistě nemá co dělat s kvalitou díla. I když je to koncert hudebně velmi krásný a poměrně technicky náročný, nikdy se nedostal do mainstreamového klavírního repertoáru. Přesto ho hraju velice rád. Nejde přece o ovace diváků, ale o zážitek z díla, které je na nejvyšší hudební úrovni.

 

Jak se proměňuje váš vztah ke skladbám během let?

Velmi. Dnes je tendence obměňovat repertoár studiem stále dalších děl, což je jistě přínosné pro mladého hráče, ale mně bylo vždy bližší strávit se skladbou roky a dospět k názoru na ni, čehož nedosáhnete během pár týdnů nebo měsíců. A je důležité, aby se interpret dokázal s dílem co nejvíc sžít. Samozřejmě jsem jinak vnímal skladbu, když mi bylo patnáct, než dnes. A těším se, až mi bude ještě víc, protože v tom je náš muzikantský život krásný, že pořád je co se učit, co objevovat a dosahovat stále hlubšího a autentičtějšího prožitku. A není to jen otázkou let. I když hrajete třeba tři koncerty se stejným repertoárem v jednom týdnu, každý je jiný. Něco vás napadne, s něčím zkusíte neplánovaně trochu experimentovat, a to mě právě na hře baví. Je to kořením interpretace. Občas je nutné zkusit si prošlapat cestu, kterou ještě nikdo předtím nezkusil, nebo dokonce udělat chyby, z nichž se můžete poučit. Pokud bychom pořád setrvávali jen v komfortní zóně, tak to z dlouhodobého hlediska nikam nevede. Takže mě experimentování baví. Ne že bych tím chtěl strhávat pozornost na sebe, ale mám prostě pocit, že je to třeba, protože jinak si můžete pustit dokonalou nahrávku. Jenže každé cédéčko je jen jako krásná pohlednice z cest, která ale nenahradí konkrétní prožitek. A vytvářet pouze další standardní interpretace bez osobního přínosu mě nebaví.

 

To je cesta, jak interpret obohacuje i sám sebe. Jakou roli hraje pro vás publikum? Kdesi jste řekl, že chcete být prostředníkem mezi dobrou hudbou a publikem, ale neznamená to, že byste myslel jen na ně?

Přesně tak. Ne že bych si nevážil publika, bez něhož bychom my hudebníci nemohli vůbec existovat, ale pokud myslíte primárně jen na to, jak se publiku zavděčit a upozaďujete svou vlastní představu o díle, je to špatně. Jak já vím, co ode mě očekává paní v páté řadě?  Mohu jí nabídnout jen to, čemu sám věřím, a buď ji to osloví, nebo ne. Jedinečnost hudby je pro mě právě v tom, že vzniká přímo před posluchači. Jsem přesvědčený o tom, že hudba přežije všechny krize umění, protože se vždy najdou lidé, kteří chtějí být u toho a stát se její nedílnou součástí.

 

Dlouho jste nesl nálepku „zázračného dítěte“, od něhož každý očekává nějaké překvapení, ve svých třiatřiceti letech už můžete být takzvaně „za sebe“. Cítíte to tak?

Určitě. Dnes už pociťuju volnost, minimálně co se týče určité expresivity, a osobitosti, kterou do hry vkládám. To se ale nedá uspěchat, člověk si musí něco odžít a prožít. To je jeden z nejcennějších poznatků, které jsem si odnesl od Vladimíra Ashkenazyho. Nejvíc mě na něm inspirovala jeho láska k hudbě. Ve věku, kdy neměl potřebu komukoli cokoli dokazovat, uměl sednout v šatně v Rudolfinu za starý Petrof a hrál jen pro vlastní potěšení. A bylo cítit, že tím žije, dýchá. Vážím si lidí, kteří věnují muzice celý život a dokážou rozdávat svou vášeň k ní.

Ani já dnes nemám potřebu si něco dokazovat, zahrál jsem si už téměř ve všech slavných sálech. Hudba je velký vesmír a mě baví si objevovat, co je v něm pro mě. Neexistuje interpret, který by exceloval ve všem repertoáru, závisí to nejen na jeho technické dokonalosti, ale i na emoci a intelektuální hloubce. Proto je mi blízký třeba Chopin, Rachmaninov, ale třeba i Dvořák, u něhož je emoce možná méně okázalá, ale o to niternější.

 

Pro mě nese Dvořákova hudba při vší světovosti vždy i stopu českosti, českého muzicírování…

S tím souhlasím, je to kvalita, kterou okamžitě rozpoznáte v Dvořákovi i Smetanovi. Je těžké definovat, co ten dojem působí, ale řekl bych, že u Dvořáka je to i jistý element humoru – něco vám ukáže, naznačí, pak to zase shodí, ale humor a hravost v něm vnímám. A souhlasím s tím, že to je zakotveno v kořenech muzicírování venkovských kapel, které Dvořák znal. Zároveň ale dokázal velice dobře absorbovat i vlivy, které poznal v cizině. Proto je tak přístupný i zahraničnímu publiku, na rozdíl třeba od Smetany. 

 

Na Dvořákově Praze vás uslyšíme nejen ve Dvořákových skladbách…

S Komorním orchestrem České filharmonie budu hrát Grand Rondeau pro klavírní trio a orchestr od Jana Václava Huga Voříška, výborného klavíristy i skladatele pro klavír, předchůdce Bedřicha Smetany. A na závěrečném koncertu s Českou filharmonií Klavírní koncert č. 2 c-moll Sergeje Rachmaninova. O Rachmaninovi se často říká, že je to takový okázalý hudební Hollywood bez patřičné hloubky, ale s tím nesouhlasím, myslím, že to byl velký klavírní génius. Jen on a Chopin byli s klavírem natolik sžití, že pro něj dokázali psát tak dokonale. A zvláště druhý klavírní koncert měl pro Rachmaninova až psychoterapeutický smysl, skrze jeho kompozici se dostával z těžké psychické krize po nezdařilém provedení jeho První symfonie. Tenhle koncert je dnes známý tak, že se line i z reproduktorů obchodních center či výtahů.

 

Pokládáte to za znesvěcení?

Ne, proč? Třeba i touto cestou dorazí do uší lidí, kteří zatouží poslechnout si ho celý. I když obecně nemám rád, když hodnotná hudební díla slouží jen jako podkres. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že celý život žiju v určitém hudebním skanzenu, zatímco valná většina lidí se s takzvaně vážnou hudbou vůbec nepotká.

 

Sám si nejspíš hudbu pro relaxaci nepouštíte. Vím, že máte rád přírodu, hory. Čím vás přitahuje? Tichem?

Přesně tak. Tichem, čistým vzduchem, neposkvrněnou přírodou. A nemusí to být jen dramatická krajina. Mám na přírodě rád i drobný detail – rozkvetlou květinu, motýla, věci, kterých si jiný člověk třeba nepovšimne, ale mě přinášejí pocit krásy a uvolnění.

 

Jak se na vašem rozcestovaném životě projevila koronavirová krize?

Výrazně, odpadla mi většina koncertů. Teď už to vypadá nadějněji, i když třeba Spojené státy americké, kde jsem míval třicet, čtyřicet procent koncertů, jsou až do roku 2022 ze hry. Ale zase jsem získal čas pro studium nového repertoáru. Teď hlavně doufám, že lidé budou mít chuť vrátit se do koncertních sálů a naslouchat hudbě. Jsem přesvědčený o tom, že to všichni opravdu moc potřebujeme. Koronavirus jistě napáchal mnoho škody, ale já pokládám za daleko škodlivější virus nekulturnosti. Doufám, že se nám ho podaří, za podpory politiků, úspěšně odvrátit.