24.8.2020, Boris Klepal

Hudba sounáležitosti a svobody. Klavírní maratón Dvořákovy Prahy

Šest klavíristů, více než pět hodin hudby Antonína Dvořáka a jedna mimořádná událost. Letošní ročník festivalu uvede kompletní Dvořákovo dílo pro sólový a čtyřruční klavír, jeho podstatná část zazní v průběhu klavírního maratonu 19. září.

Jestliže dramaturgie postaví před festivalové publikum výzvu v podobě programu, který má celkově trvat pět a půl hodiny, nejspíš se okamžitě objeví pochybovačné hlasy, které se ptají: „Je to ještě umění, nebo jen exhibice?“ Klasický devadesátiminutový program s přestávkou se najednou nafoukne do více než šestinásobné délky se čtyřmi pauzami a pravidelní návštěvníci Rudolfina si bezpochyby vzpomenou na chvíle, kdy i těch devadesát minut bylo příliš dlouhých – všechny koncerty se zkrátka nepovedou.

 

Klavírní dílo Antonína Dvořáka, jehož podstatnou část uslyší publikum během maratonu na festivalu Dvořákova Praha, je zárukou, že hudební kvality samotných kompozic jsou jen těžko zpochybnitelné. Za interpretační složku ručí Ivo Kahánek, který odehraje první z pěti bloků, do kterých je program rozdělený. S jeho podporou se ale odehrají i následující části koncertu, které dostali na starosti mladí, a především talentovaní klavíristé Marek Kozák, Natalie Schwamová, Matouš Zukal, Pavel Zemen a Kristýna Znamenáčková. Teoretický background celé události poskytne muzikolog David Beveridge, kterého festivalové publikum dobře zná jako průvodce výletů „Po stopách Antonína Dvořáka“. Předpoklady pro bezvadně fungující hudební událost jsou tedy pohromadě všechny a na místě je možnost zamyslet se, k čemu jsou tak dlouhé koncerty vlastně dobré.

 

V jedné ze slavných forbín poválečného Divadla ABC spolu polemizovali Jan Werich a Miroslav Horníček: námětem sporu byl irský dramatik George Bernard Shaw a délka jeho života. Zatímco Horníček mechanicky tvrdil, že takřka sto let je prostě dlouhý život, Werich mu oponoval: „Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvěstěpadesát let a pořád by měl co říct.“ To je postřeh, který možná v psané formě působí banálně, ale právě v této chvíli se hodí jej připomenout. Není důležité, jak dlouho věci trvají, ale jestli něčím oslovují a stále obrozují svůj význam. Existují lidé, kteří se děsí časových rozměrů oper Richarda Wagnera, ačkoliv nejsou delší než některá vrcholná díla od Verdiho. Nikdo ale nemůže s čistým svědomím tvrdit, že Wagner byl hudební žvanil, který nevěděl, co chce sdělit. Jeho epochální čtyřdílný operní „seriál“ Prsten Nibelungův přitom trvá celkem čtrnáct a půl hodiny. Kromě rozlehlého vyprávění a filosofujícího podtextu má ale jeden důležitý vedlejší účinek navíc: přivede do divadla čtyřikrát po sobě stejné publikum, které chce obvykle vidět všechny čtyři části.

 

Je to okouzlující pocit vracet se v krátkém časovém rozmezí několikrát na stejné místo v sále a potkávat okolo sebe stejné sousedy – a to i v případě, že se někdo vypraví na koncert sám. V průběhu dvořákovského klavírního maratonu se to může podařit pětkrát po sobě během jednoho dne a nejedná se zdaleka jen o společenskou záležitost. V sále vzniká silný pocit sounáležitosti při sdílení výjimečného zážitku, který náhle získává dostatek času, aby se mohl rozvinout do nečekané šíře a intenzity. Něco málo o tom jistě vědí příznivci celovečerních symfonií Gustava Mahlera, ale v tomto případě platí, že jsou na to pořád ještě krátké – a navíc nemají přestávky.

 

Dlouhotrvající hudební programy také dávají posluchači neobvyklou svobodu, se kterou se může do hudby ponořit podle vlastní chuti. Jedna věc je totiž soustředěný a snad také analyzující poslech, který si řada lidí s vážnou hudbou automaticky spojuje. Druhá věc je ovšem určité splynutí s hudbou bez permanentní a vědomé myšlenkové aktivity. Jen dlouhotrvající událost s sebou může přinést pocit, že čas přestává plynout, hudební impulsy se propojí s osobními a vzniká zcela jiná dimenze vnímání.

 

To samozřejmě není žádná novinka a konceptualisté druhé poloviny dvacátého století se k extrémně dlouhým skladbám i koncertům v různých podobách vracejí stále. Na koncertních maratonech si část své image postavila skupina newyorských skladatelů zvaná Bang on a Can – bez její činnosti se neobejde žádný rozumný výklad dějin hudby, stejně jako bez zmínky o mnohahodinovém hudebním divadle Einstein on the Beach, které v roce 1976 vytvořili skladatel Philip Glass a režisér Robert Wilson. Šestihodinový Smyčcový kvartet č. 2 Mortona Feldmana má sílu změnit vědomí posluchače stejně jako průběžně doplňovaný klavírní cyklus Inner Cities současného skladatele Alvina Currana. Jeho provedení trvá v současném stavu asi pět a půl hodiny – tedy přibližně stejnou dobu jako hudba dvořákovského klavírního maratonu.

 

Bude určitě pozoruhodné vyslechnout v jednom dlouhém programu skladby pro jeden nástroj, které vznikaly postupně během více než tří desítek let. Absolvovat maraton celý ale rozhodně neznamená pouhou účast na encyklopedickém projektu obsahujícím většinu skladeb, které Dvořák pro sólový a čtyřruční klavír napsal. Tak mimořádná příležitost stát se i jako posluchač bezprostřední součástí Dvořákovy hudby se nemusí naskytnout častěji než jednou nebo dvakrát v životě.

 

Pokud chce někdo poznat Dvořákovo klavírní dílo se vším všudy, měl by zajít i na předcházející recitály Iva Kahánka a Dua Ardašev. V prvním případě zazní klavírní cykly Poetické nálady a Silhouety spolu se Suitou A dur, ve druhém obě řady Slovanských tanců v původní verzi pro čtyřruční klavír. Souborné provedení skladeb pro sólový a čtyřruční klavír na letošním ročníku Dvořákovy Prahy by mělo také významně přispět k tomu, aby se konečně rozplynula jistá nedůvěra provázející Dvořáka jako autora, který pro klavír nepsal zcela obratně. Fenomenální klavírista Igor Ardašev taková tvrzení odmítá a trefně k tomu poznamenal: „Drobné stylistické obtíže se mi  nezdají dostatečným důvodem, proč tuto krásnou hudbu nehrát."