1.11.2019, Boris Klepal

Vánoce s Dvořákovou Prahou

Příští ročník festivalu Dvořákova Praha nabízí svým příznivcům již teď před Vánocemi předprodej lístků na dva koncerty. Na prvním z nich se představí klíčový partner festivalu a jeho rezidenční orchestr Česká filharmonie, který zahraje Dvořákovu Novosvětskou a Violoncellový koncert. Budoucnost dostane příležitost skrze vystoupení Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy, která pod vedením Tomáše Netopila provede Beethovenovu Symfonii č. 9 s Ódou na radost.

V roce 2020 si bude svět připomínat 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena – veškeré hudební dění a s ním i Dvořákovu Prahu čeká beethovenovský rok, zatímco dvořákovský rok má festival pořád. Pilotní koncerty příštího ročníku se tak obracejí do jisté míry k samozřejmostem, ale přece jen jsou v nich obsaženy i bonusy, které nejsou k mání každý den ani každou sezónu.

Violoncellový koncert h moll a Novosvětská symfonie s Českou filharmonií: samozřejmější zahájení festivalu Dvořákova Praha si lze jen sotva představit. Jedny z nejhranějších skladeb světa v podání orchestru, který jako první dirigent vedl právě Antonín Dvořák, se nabízí samo sebou a při zahraničních turné České filharmonie pořadatelé tento program také tvrdošíjně vyžadují. Vystoupení orchestru se Semjonem Byčkovem a českým repertoárem na domácí půdě ale patří stále k těm nejdiskutovanějším.

 

DIRIGENT POD DROBNOHLEDEM

Byčkov je v současné době patrně nejostřeji sledovaným dirigentem v české hudbě. Obestírá ho pověst nesporné světové hvězdy, která je doma u nejlepších orchestrů i v nejlepších operních divadlech. Zároveň ale Byčkov čelí také usilovnému srovnávání s Jiřím Bělohlávkem, který vedl Českou filharmonii před ním. A je to pozornost, která hraničí až s hnidopišstvím, když se jedná o český repertoár. Byčkovova interpretace hudby Bedřicha Smetany se setkává s různými ohlasy a dokonce i s bizarními až nesmyslnými úvahami, zda je jako cizinec schopen porozumět charakteru Smetanovy hudby. Na jeho Dvořákovské kreace se dohlíží rovněž velmi pozorně.

V proudu času zrychleném nepřetržitým přívalem informací se může zdát, že komplet Dvořákových symfonií a dalších orchestrálních skladeb natočila Česká filharmonie pod vedením Jiřího Bělohlávka už kdysi dávno. Ve skutečnosti tato nahrávka vyšla teprve před pěti lety a znamenala něco jako referenční bod pro hodnocení dalšího směřování orchestru, který se vydal na cestu vzhůru s hudebně i lidsky respektovaným maestrem Bělohlávkem – jeho jméno má dosud skutečně mimořádný zvuk napříč hudebním světem. Zároveň ale také svými schopnostmi a systematickou prací vtiskl novou kvalitu do zvuku České filharmonie, na jehož osobitosti si orchestr i česká hudební veřejnost zakládá.

Přístup Jiřího Bělohlávka k hudbě byl vždy velmi niterný – byl to tradicionalista, který se snažil odhalit pravou podstatu i ve všeobecně známých skladbách. Snad proto mu býval opatrně vyčítán nedostatek energie a občas se o něm po straně říkalo, že je „zaklínač hadů“. Bělohlávek ale především nedbal na vnější a efektní stránku hudby – zabýval se především jejím vnitřním světlem. S tím souvisela také pečlivá práce na celkovém projevu České filharmonie, která pod jeho vedením začala znít velmi sofistikovaně a přehledně, hrála s obrovskou jistotou a v odhalených hudebních strukturách se nedopouštěla chyb.

 

VELKÁ GESTA NA PEVNÉM ZÁKLADU

Dá se říci, že v takovém stavu převzal orchestr Semjon Byčkov, který si na propracované hudební struktury také velmi potrpí. Zároveň je ale proti Bělohlávkovi typem velkého romantika, který se neváhá doširoka rozmáchnout, když to situace vyžaduje. Je to dirigent, který jako by si už svými gesty říkal o velké kompozice. Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll a Symfonie č. 9 „Z nového světa“ k nim bezpochyby patří

Při všeobecné známosti a oblibě obou kompozic je dost dobře možné, že bude publikum při Byčkovově provedení překvapené, jak mohou obě skladby znít opět jinak. Byčkov český repertoár postupně přijímá za svůj a neustále na něm pracuje. Dvořák do „Novosvětské“ zakomponoval své okouzlení Amerikou a do Violoncellového koncertu mužný stesk po domově v Čechách. Tyto pocity by mohly zarezonovat také s životní zkušeností samotného Byčkova, který ve svých dvaadvaceti letech emigroval ze Sovětského svazu a nyní má občanství Francie i USA. Sólistou Violoncellového koncertu bude třiatřicetiletý německý violoncellista Maximilian Hornung, který už skladbu natočil v roce 2012 na CD s Bamberskými symfoniky.

 

PŘÍVAL RADOSTI A MLADÉ ENERGIE

Zatímco v provedení „Novosvětské“ i Violoncellového koncertu bude mít hlavní slovo tradice a zkušenost, Beethovenova Devátá symfonie by měla zazářit s veškerou energií orchestrálního mládí. Při jejím provedení se totiž festivalovému publiku v Rudolfinu poprvé představí Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy. Studentský orchestr přijede ukázat všechno, co se pod vedením zkušených profesionálů z České filharmonie a dirigenta Tomáše Netopila naučil během intenzivní výuky v rámci Orchestrální akademie při Letní hudební akademii Kroměříž.

Typický studentský orchestr dneška ovšem nebývá skupina nejistých hudebníků, kterým je potřeba stále něco odpouštět a mhouřit oči nad jejich nedokonalostmi. Úroveň hudebního školství jde celkově vzato nahoru a současní studenti i mladí hudebníci jsou pod dobrým vedením schopní předvádět naprosto profesionální výkony. Tomáš Netopil i členové České filharmonie by měli být právě těmi elementy, které dají správný směr mladé a nadšené energii, která udělá velkou Ódu na radost z celé symfonie, nikoli pouze z poslední věty.

Beethovenova Symfonie č. 9 se závěrečnou Ódou na radost patří k nejznámějším a nejhranějším skladbám na světě. Vokálních partů ve čtvrté větě se ujmou sopranistka Simona Šaturová, mezzosopranistka Markéta Cukrová, tenorista Petr Nekoranec, basista Jan Martiník a Pražský filharmonický sbor vedený Lukášem Vasilkem.